Scenáristé často ve svých příbězích ničí nám známý svět, aby lidstvo mohlo znovu začít na zelené louce. Přinášíme druhou část speciálu věnovanému neblahé budoucnosti lidstva.
Tahle opice nemá pro lidstvo příliš pochopení, Zdroj: Bontonfilm
V rámci této části se společně podíváme na další sedmičku filmů, které se odehrávají v situaci pro lidské pokolení neblahé.
První část tohoto speciálu si přečtěte zde
Po orwellovských snímcích přišla řada na ty, které výrazně omezují svobodu jednotlivce, a na ty, které představují náš svět po katastrofě.
Za vším hledej lidskou chybu
Kým jiným začít než samotným Stevenem Spielbergem. V jeho filmu Minority Report je Tom Cruise velitelem policejní jednotky z oddělení Pre-Crime. Budoucnost se zdá světlá. V roce 2054 se pomocí lidských médií zvaných tušitelé vraždě zabrání ještě dříve, než k ní dojde. Má to však jeden háček. Jste si naprosto jisti, že by k ní došlo, když jí lze zároveň zabránit a budoucnost nakonec změnit?
Odsoudit člověka za vraždu, kterou ještě nespáchal, jde i dnes, ale i dnes je to obtížně. V Minority Report je to o to těžší, že jedinými důkazy bývají pouze vize oněch médií, ne nepodobné halucinacím nebo snům. A že systém nemusí fungovat stoprocentně, zjistí i Tom Cruise. Za každou chybou hledej člověka.
Jak se ráj snadno změní v peklo
Lidstvo bylo zdecimováno neznámou kontaminací. Naštěstí existuje velmi rozsáhlý podzemní institut, který přeživší, jež se stále zázračně nacházejí na povrchu zamořené planety, podrobuje přísnému dohledu a nechává je žít v bezstarostnosti. Hlídá, co mohou jíst, co mají dělat, dává jim zaměstnání. Jednou za čas je pomocí loterie vylosován šťastlivec, který opustí zařízení a vydá se na bájný Ostrov, který se jako jediný vyhnul kontaminaci.
Film Michaela Baye podává vizi naprosto institucionálně řízené společnosti, kde je vše podrobeno cíli přežít a zůstat v co nejlepší formě. Zcela záměrně se vyhýbám ději – nerad bych zkazil zážitek těm, kteří snímek ještě neviděli. Ale vězte, že nic není takové, jak to vypadá, a Ostrov řeší i jiné otázky, než jen totalitně řízenou společnost. Doporučení: nedívejte se na trailer a věřte Michaelu Bayovi.
Jak se Rambo učil háčkovat
Sporným zásahem do lidských práv se zabývá film Demolition Man. Sylvester Stallone, který ztvárnil roli policisty Johna Spartana neboli Demolition Mana, zničí při honbě za padouchem Wesley Snipesem celou jednu budovu a nešťastnou náhodou způsobí smrt dvaceti rukojmích.
Trest je vykonán hibernací – zmrazením na desítky let. Nejenže se po probuzení Spartan ocitá v postapokalyptickém světě, kterému vládnou přísná pravidla, ale v rámci trestu podstoupil i jakousi mozkovou převýchovu, při níž mu byly uměle zavedeny znalosti pletení a háčkování. Otázka tedy zní: je vhodné takto přímo zasahovat do mysli lidské bytosti? Nehledě na to, jak snadno se tato technologie dá zneužít a vytvořit třeba dokonalého vojáka.
Šílený Max v šíleném světě
V dobách, kdy nebyl Mel Gibson ještě znám jako pomalovaný Skot ani pro své protižidovské výroky, vznikl v Austrálii snímek Šílený Max. Jistou dobu se jednalo o film, který držel světový primát v poměru náklady/zisky. Šílený Mel… ehm, Max, se odehrává v blízké budoucnosti, jak jinak než zničené jadernou válkou.
V trojici snímků s Šíleným Maxem se neobjevuje nějak výrazná podoba budoucí společnosti, ať už utopické nebo dystopické. Hlavní devízou jsou kostýmy, všelijaké dopravní prostředky a především výborná atmosféra postapokalyptického světa, kterému vládne bezvládí.
Pak přišla potopa
A opět si za to může lidstvo samo. Ledovce roztály a oceány pod svou hladinou pohřbily celou lidskou civilizaci. Lidé ji však přežili a vznikl Vodní svět. Evoluce se ale nezastavila a zrovna Kevina Costnera vybavila trochu víc než ostatní.
Ve Vodním světě je i přes jeho pouhou nadprůměrnost dobře vykresleno jisté samovolné utváření komunit s rozdílnými pravidly. Každá skupina se řídí vlastními zákony a normami tak, aby to nejlépe odpovídalo jejich strategii získávání obživy. Čmoudi mají jinou hierarchii a jiné mezilidské vztahy než obyvatelé plovoucího města. Ale nebojte, nakonec stejně přijde happy end.
Kdo tu bude po nás?
Planeta opic je jedním z nejchytřeji zvolených titulů filmu v celé historii kinematografie. Nejenže popisuje obrat v evolučním žebříčku, při němž opice přeskočí své lidské příbuzné, ale podle nejnovější filmové inkarnace v podobě Zrození planety opic ukazuje, že planetou opic byla dávno před tím. I lidé patří mezi tuto větev savců a zas tolik se od svých příbuzných neliší.
První filmy z dlouhé série Planety opic se objevily ještě v době, když ve Spojených státech bojovali Afroameričané za svá práva. Jistě není náhoda, že snímky nastavují zrcadlo tehdejší a v mnohém i dnešní společnosti a její rasové či menšinové nesnášenlivosti. Jen se role otočily a najednou to byly právě opice, kdo získal převahu.
S nejmladším a velmi kvalitním filmem série se přehodnotila i role člověka, kterou sehrál u zrodu opičí nadvlády. Zatímco původně řešilo přesun moci cestování časem, podle nové verze je viníkem zase jen člověk a jeho touha ovládnout přírodu.
A jak to vidí Pixar?
Zkáze lidstva se věnují i ve studiu Pixar. Pod svitem lampičky vytvořili animák, který kromě romantického příběhu lásky mezi dvěma roboty nese i trochu té kritiky současné konzumní a na technice založené společnosti. Řeč je samozřejmě o filmu WALL-E (nebo, chcete-li, VALL-I).
WALL-E má jako spousta jeho kolegů za úkol úklid matičky Země, kterou lidé zaneřádili tak, že už na ní nelze žít. Když se tedy člověčenstvo odebralo do vesmíru na obří kosmické lodi, aby v pohodlí a obklopeno technologiemi počkalo, až to za ně příroda a roboti vyřeší, trošičku nám ztloustlo a znemotornělo. Takhle to dopadne, když si všechno zjednodušíme až do té míry, že už se nebudeme muset ani hnout.
Na závěr nezbývá než doufat, že se z tolika katastrofických a antiutopických filmů alespoň trochu poučíme a zkusíme udržet Modrou planetu pořád hezky modrou a sem tam necháme i trochu té zelené.
