Původně jsme dnes veleúspěšného slovenského spisovatele Juraje Červenáka znali hlavně jako autora Černokněžníka Rogana a jeho vyvedených kumpánů Goryvlada či Vosy. Pak se v Pevnosti objevila novela Doupě řvoucí smrti, kde se – světe div se – objevil hrdina zcela nový a neokoukaný. Ilja Muromec, slavný bohatýr z ruských bylin, přijel na svém koni Buruškovi a ukázal, že Červenák se od Rogana na chvíli odpoutá směrem k větším literárním cílům.
A slovo větším je opravdu na místě. Už když poprvé spatříte v knihkupectví vydání prvního dílu trilogie Bohatýr se zajímavým názvem Ocelové žezlo, rozšíří se vám oči. Na rozdíl od malých a krátkých (přestože z autorovy strany zcela jistě tvrdě vydřených) paperbackových roganovek, máte před sebou masivní hardbackový třísetpadesátistránkový kolos s výborným do červena laděným přebalem, jehož autorem je slovenský malíř Michal Ivan. Pokud si první dojem z Ocelového žezla dáte dohromady s kvalitou a čtivostí roganovek (v mém případě i s očekáváním vzbuzeným nejen Doupětem řvoucí smrti), ani si nevšimnete, jak první Bohatýr zmizel ve vašem batohu, tašce či kabelce, jedno jestli jste za něj zaplatili, nebo ne.
Po otevření vás uvítá více než zajímavé prostředí – typicky červenákovité a zároveň poměrně nečekané, vzhledem k tomu, že by měl příběh vyprávět o silném Iljovi z rodu Muromců. Nacházíme se v malé vesnici, na rameni mladého, ale celý život odstrkovaného mrzáka, jenž díky své nemohoucnosti přežije zkázu své rodné vísky. Kde je ten slavný hrdina, ptáte se? Co se zabýváme nějakým buranem bůhví odkud? Pravdou ale je, že i ti nejslavnější a nejlepší museli někdy nějak začínat. A Ilja nastartoval svou kariéru v těle onoho mrzáka. Samozřejmě, že mu někdo pomohl, to si ale už přečtete.
Děj celého Ocelového žezla by se dal jedním slovem popsat jako lineární. Celou dobu se nevzdálíme od svalnatého Muromce ani na krok, pořád mu sedíme na rameni, pozorujeme svět jeho očima a posloucháme jeho názory (ačkoliv v er-formě). Ze zchromlého vesničánka se stane silák, ze siláka bohatýr a z bohatýra hrdina. Nečekají nás žádné odbočky od děje, žádná překvapení, žádné vedlejší postavy, které by převzaly příběh do svých rukou. To je pravděpodobně největší z chyb Ocelového žezla, přestože se vlastně dá docela chápat.
Juraj Červenák totiž postavil celý první díl (a samozřejmě i celou trilogii) na zcela reálných historických událostech. Kyjevský kníže Svjatoslav, kterého možná znáte i z hodin dějepisu, se na sklonku desátého století našeho letopočtu vydal daleko za hranice své země, aby si podrobil mnohá přilehlá území. Jeho nepřátelé mu podléhají nejen kvůli jeho bojovnému vojsku, ale i díky nebývalé schopnosti logického myšlení, které na válečném tažení používá. Zatímco jeho předkové vždy země vyplenili a zase se stáhli, on malá panství pomalu připojuje ke Kyjevu a dává tak dohromady mocné impérium, se kterým se hodlá postavit samotné Chazarské říši.
Závěrečná tečka jeho tažení je však v Ocelovém žezle ještě daleko a my se místo toho podíváme do Povolžského Bulharska, jinými slovy do povodí řeky Ityl a blízkosti měst jako Murom, Bolgar, jedno z nejdůležitějších muslimských sídel toho kraje, a Suwar, kde panuje dračí kněz Tugarin a krmí draka Zilanta sličnými pannami. Ačkoliv to tak může z předchozí věty vypadat, kouzla nezastávají v Ocelovém žezle typickou fantasy podobu. Neexistují žádní čarodějové vystudovaní na univerzitách magických věd, naopak celý systém magie autor umně narouboval na náboženství a staré tradice, přesně tak, jak si je lidé v té době představovali. Ačkoliv jeden z nejdůležitějších Svjatoslavových družiníků čaruje o sto šest, jeho moc mu byla propůjčena díky úlomku šupiny staré dračí bohyně v jeho magické holi. V lesích okolo Muromi se zase potulují strigy a hlavní hrdina získá své nezničitelné brnění pouze z vůle samotných bohů.
Stejně realisticky jako magie je ztvárněno soupeření náboženských vlivů. Svjatoslav byl pokřtěn cařihradským křesťanstvím, v Bolgaru a Muromi vládne islám, Ilju učili vzývat slovanský panteon a varjažští Vikingové zase myslí na Ódina. Celý ten mumraj se neobejde bez občasných srážek, Svjatoslav se však nechá často slyšet, že jemu na náboženství nezáleží, hlavní je, zda dokážou všichni držet pospolu.
Kvalitu knihy podpořuje i Červenákův bohatý jazyk, jenž od dob Rogana trochu nabobtnal. Scény sice v rychlém sledu střídají jedna druhou a prakticky nepustí čtenáře ze svého objetí, přesto však nezapomínají na sebemenší detaily, které musí být řečeny. Za zmínku stojí i fakt, že po vzoru pravých bylin Červenák místy využívá inverzního slovosledu, čímž příběhu dodává ještě větší autentičnost prostředí.
A s listem pozitiv by se dalo i pokračovat, nechci však čtenáře zdržovat. Vyjma již zmíněné přílišné lineárnosti děje, které si však díky ostatním faktům stěží stačíte všimnout, neobsahuje Ocelové žezlo téměř žádné viditelné chyby a tvoří tak výrazný krok k dobru v Ďurově tvorbě. Pokud máte rádi výpravné příběhy, ale nemusíte zas až tolik tolkienovskou fantasy a radši sáhnete po něčem uvěřitelnějším s historickým nádechem, Ocelové žezlo je právě pro vás. A pokud nevěříte, přečtete si pozítří recenzi na druhý díl, Dračí carevnu.
Název originálu: Bohatier – Oceľové žezlo
Český název: Bohatýr – Ocelové žezlo
Autor: Juraj Červenák
Překlad: Robert Pilch
Obálka: Michal Ivan
Počet stran: 376
Vydal: Wales, 2007
Doporučená cena: 318 Kč
Hodnocení: **** (80%)
