Zakrátko uplyne již sto let od chvíle, kdy spatřila světlo světa tato děsuplná divadelní hra. R.U.R. je drama, které popisuje krvavou vzpouru výtvorů lidského umu a inteligence.
Snímek z divadelní hry R.U.R.
Dílo Karla Čapka vesměs vznikalo na počátku minulého století. Mohlo by se zdát, že postupem času ztrácí na aktuálnosti – že v současnosti, plné internetu a ostatních technických zázraků, nám již nemá co říci.
To je však skutečně daleko od pravdy. Kromě nesmírného literárního mistrovství jeho autora, které se projevuje na každé stránce každé hry či románu nebo povídky, je tu ještě něco jiného. Něco, čím tento neobyčejný muž ve svém díle vítězí nad uplývajícím časem. Je to naděje, jíž vrcholí nespočet jeho děl.
R.U.R. neboli Rossumʼs Universal Robots
V krátké předehře seznamuje autor diváka se všemi osmi hlavními lidskými postavami a několika roboty a na počátku prvního dějství jej pak bez meškání vtahuje do víru dění. V předehře nechává zaznívat myšlenky na potenciální ráj a naprostou volnost lidí oproštěných od nudné, ale nutné práce, zatímco
To, co mělo osvobodit ducha a jeho tvořivost, stalo se pro lidstvo prokletím. Lidé, kteří ztratili potřebu pracovat, si užívají netušených možností, avšak jen tím špatným způsobem. Celosvětové orgie, lenost a poživačnost se stávají jejich hrobem. Nechtějí pracovat ani mít děti. Nečeká je budoucnost.
Zatím roboti získávají lidské emoce, které jim zpočátku chyběly. Začínají toužit po svobodě a moci nad lidmi a to bude znamenat revoluci. Revoluci, která ukončí věk člověka zavražděním poslední lidské bytosti na světě. Ve druhém dějství sledujeme posledních osm lidí obklíčených nenávistnými roboty, jejich boj a vnitřní sílu, odhodlání i odvahu, se kterými čelí neodvratnému konci. Ten však přesto neznamená zánik lidství. Naopak.
Lidé vs. roboti. Konec znamenající začátek
V tomto dramatu je divák či čtenář svědkem nejprve stále se zrychlujícího vzestupu lidského rodu. Sleduje otevření možností k rozkvětu civilizace, která je dříve svazována nutností starat se o věci každodenního přežívání, potřebou vydobýt si v okolním světě jídlo, oblečení a přístřeší. Toto pak, v drtivé většině, znamená neschopnost povznést se nad věci přízemní a materiální a věnovat se něčemu duchovnějšímu.
Právě to vedlo v Čapkově dramatu geniálního vědce a vynálezce Rossuma k urputné snaze o povznesení lidstva. To a snaha předčít samotného Boha vyústilo ve vytvoření pomocníků, kteří lidi vystřídají v potřebné práci. V ponižujících rolích dělníků v továrnách, na polích, v lesích, služebníků, kteří by na počkání splnili jakékoli lidské přání a rozmar. Roboti vytvoření v Rossumových továrnách postupně zaplavují celý svět. Nakonec však přicházejí i vojáci.
Čtěte: Čapkova noetická trilogie: Jaké možnosti nabízí lidské poznání?
Nejprve váhavě, posléze stále vřeleji jsou přijímáni obyčejnými lidmi a střídají své předchůdce na téměř všech pracovních pozicích. Ruku v ruce s jejich masovým včleňováním do lidské společnosti si však nelidští nástupci uvědomují svou roli i to, že s ní ale vůbec nejsou spokojeni.
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly
I v této divadelní hře, stejně jako v mnoha dalších svých dílech, se Karel Čapek zabývá filozofickými otázkami nepodléhajícími času. Otázkami, jež lidstvo trápí již po dlouhý čas: je-li člověk schopen dělat to, co podle všech náboženství přísluší jen Bohu, a má-li vůbec právo snažit se o to. Zdali je možné povznést lidstvo tím, že se oprostí od nutnosti starat se o své živobytí. Bude-li zlidštění techniky znamenat další přelom na cestě ke zdokonalení člověka či jeho pád. Je-li možné vytvořit společnost, ve které by každý měl materiálně všechno, po čem zatouží…
Plakát drama R.U.R. z USA z roku 1939
Také zde nalézáme téma snahy o zlepšení stávající společenské situace, které však ústí v konečnou tragédii. Ta se ale v samém závěru proměňuje v naději. Po povznesení lidského údělu mělo následovat zlepšení poměrů nebohých robotů. Naději pak autor vkládá právě do nich, do jejich polidštění, do schopnosti uvědomovat si sebe sama jako individualitu, do jejich touhy po životě a po tom nejdůležitějším: po lásce.
Přečtěte si také divadelní recenzi Války s mloky
Karel Čapek exceluje i tady svým mistrným vyjadřováním, kterým v několika větách, ba několika slovech dokáže vykreslit to, na co by jiný autor potřeboval několik desítek stran textu. Jeho úžasná slovní zásoba a schopnost popsat celou situaci minimem slov je naprosto typická. Stejně jako jeho víra v humanismus, sílu člověka a dobro v něm.
Proto i toto drama, i když se zpočátku jeví jako tragédie končící naprosto pesimisticky, je ve své podstatě plné naděje a pozitivizmu.
