V minulém díle této série jsme se stručně seznámili s tím, kdo Carlos Castaneda byl, lehce si naznačili, o čem psal, a pohlédli na jeho hodnověrnost. Dnes se hlouběji podíváme na jeden z jeho klíčových pojmů – na archetyp válečníka.
Zdroj: http://sites.google.com/site/tolteccivilization/art
Ačkoliv nám oficiální, autorskými právy požehnané, překlady nabízejí slovo bojovník, válečník je mnohem přesnější, jelikož odpovídá anglickému slovu warrior, které Carlos ve svých knihách užívá. Warrior je odvozeno od slova war, což značí válku. Tak dlouze to rozepisuji z toho důvodu, že válka je přesně to, co čeká člověka jdoucího po Castanedově stezce poznání. Válečník je zmiňován ve všech knihách bez výjimky. Mnohdy se nám podaří vyčíst schémata chování i z běžného příběhu. Jedná se však o těžce vydřené střípky pravdy, které snadno utonou v záplavě beletristického napětí. Pokud má čtenář zájem o hlubší a rozsáhlejší poznání, nalezne k němu mnohem přesnější klíč v knize Kolo Času, v originále The Wheel of Time. Kniha sama o sobě je souborem citací z drtivé většiny ostatních Castanedových knih. Je rozdělena na kapitoly podle toho, z jaké knihy dané citace pochází. Každá kapitola je pak obohacena o autorův pohled na jeho život v době psaní té či oné knihy. Je až neuvěřitelné, že nejasná mozaika poučení a rad se jejich sestavením v jedné knize stane o tolik jasnější. Pokud je vaše angličtina na dostatečně kvalitní úrovni, důrazně doporučuji si knihu přečíst v originále. I s tím rizikem, že se někdy slovníku asi nevyhnete. Oficiální český překlad naprosto postrádá údernost a dopad citátů na čtenářovo vnímání a mnohdy je až nudný.
Určit, kdo nebo co válečník vlastně je, není vůbec jednoduché. Jisté je pouze to, že pokud se vás dotkne Duch a dostanete možnost stát se válečníkem, rozhodnutí bude ležet pouze na vás. Ačkoliv nám Carlos nabízí ve vzácných případech i velice přesné a jasné pokyny jak postupovat v různých situacích, trvá velice dlouho, než se je naučíte používat. Nikde totiž nenajdete individuálně sestavený plán, vždy se pohybujete pouze v určitých mantinelech a metodou pokusů a omylů se pomalu zlepšujete a přizpůsobujete. Dalším háčkem je poté vlastní proces určení, která situace nastala. Pokud vám kniha poradí nebo vás postrčí v určitém okamžiku a vy náhle nejste schopni poznat, že ona situace nastala, těžko můžete načtené rady používat. Pokud se ale budete snažit a vytrváte, postupem času se stanete mnohem zručnějšími v rozpoznávání určitých znamení, o co se vlastně jedná. Abychom se nepohybovali pouze ve vágní rovině, podíváme se na určité atributy a dovednosti, které ideální válečník má. Jako první a nejdůležitější věc je moment, že se již nepočítá do běžné lidské společnosti a přestává být člověkem v takovém pojetí, jak ho chápeme. Jeho naprostá absence rutinního jednání by ho vyloučila z jakékoliv společnosti. Právě proto jsou válečníci dobrými herci. Pro oko přihlížejícího se mohou zdát být naprosto běžnými lidmi, ale jejich chování je pouhou kamufláží. Válečníci se dělí na dvě hlavní skupiny, snílky/dreamers a stopaře/stalkers. Zmiňované herecké umění je typické právě pro stopaře, kteří jsou považování za mistry ve stopování svých vlastních chyb a jejich napravování. Odtud pochází i jejich název. Jsou těmi nejefektivněji jednajícími bytostmi, s jakými se můžeme setkat. Castaneda tvrdí, že čerpají svoji energii z každodenního jednání s lidmi a svým vlastním jednáním. Také doplňuje, že jejich maximální úroveň osobní síly (energie), nemůže nikdy dosáhnout úrovně jejich kolegů, snivců. Ty bychom z hlediska moderní parapsychologie nazvaly mistry astrálního cestování. Jejich mysl je schopna se přesouvat z jednoho světa do jiného, vytvářet světy, ovlivňovat lidi skrze snění a na nejvyšší úrovni i materializovat věci ze svého snění. Oproti stopařům jsou však mnohem zranitelnější vnějšími vlivy a méně výkonní v každodenním jednání.
Každý válečník má však v sobě obě tyto strany. Jde pouze o to, která je dominantnější. Co mají ovšem všichni společné, je kodex chování a přistupování k životu.
Carpe diem by se dalo obecně použít jako velké zjednodušení, nicméně není zcela přesné. Válečník na sebe nahlíží jako na smrtelnou bytost. Tedy na někoho, jehož dny jsou již stejně sečteny. Právě to mu dává neuvěřitelný elán, se kterým se pouští do všeho možného. Zároveň však dodržuje určitá pravidla. Každé jeho rozhodnutí je pouze jeho a pouze on sám zodpovídá za svůj život. Nenechá, a to za žádnou cenu, aby s ním někdo manipuloval nebo se snažil za něho rozhodovat. V případě, že by se toto snažili dělat i jeho bližní, odejde. Jeho soustředění na jeho vlastní chyby a omezení je tak silné, že si prostě nemůže dovolit to vše zahodit kvůli tomu, že se někdo jiný splete. V případě, že se on sám rozhodl špatně, pohlíží na to tak, že pouze prohrál bitvu, nikoliv válku. Dá se říci, že jeho odlidštění je nezbytné pro úroveň dokonalosti, o jakou usiluje.
Není v mých možnostech vám v rámci jednoho článku přednést komplexní a naprosto čirý pohled na fenomén válečníka. Tento článek však měl za úkol poodhalit alespoň některé aspekty, které s ním souvisí. Možná, že již po přečtení těchto několika vět vás Castanedova koncepce odpuzuje, přijde vám to celé emočně chladné a nenaplňující. Nebo možná naopak se ve vás probudil pocit, že byste mohli najít odpovědi na své otázky právě na této cestě. Ať už je to jakkoliv, doufám, že se příště opět sejdeme u závěrečného dílu této série, který se bude poměrně příhodně zabývat smrtí.
