Literární soutěž Fantastická povídka si už při prvním ročníku v loňském roce vysloužila pověst soutěže, které si začínající autoři cení zejména díky zpětné vazbě na své povídky od poroty. Jinak tomu není ani letos.
Prvním, jehož připomínky a rady autorům finálových povídek FANZINE.cz zveřejňuje, je jeden z porotců, zkušený spisovatel Josef Pecinovský. Pojďme se společně podívat na to, co lze osmi nejlepším povídkám, přihlášeným do Fantastické povídky v roce 2012, vytknout. Finalisté se budou moci stejně jako v loňském roce nad výtkami poroty ještě zamyslet a povídku upravit před tím, než bude s originální ilustrací publikována v našem magazínu a zpracována do audio podoby a odvysílána na ČRo Leonardo.
Paroháč non plus ultra (Petr Stejskal)
Chytrá anekdota, které toho nelze asi moc vytknout. Možná jen to, že by asi neškodilo mít o jednu manželku méně.
Myslím, ale jsem? (Jana Soukupová)
Trochu složitá filosofická konstrukce. Zabývá se etikou existence robota, který je podoben člověku a neví, zda existuje, zda myslí. Vše se odehrává formou dialogu mezi robotem a náhodně vybraným člověkem. Autor nebere v potaz otázku důvěry – věří člověk tomu robotu každé slovo nebo ne? Nakonec nevíme, na čem jsme, byl to robot nebo to byl šílenec? Ale otevřený konec nevadí.
Zpackaná mise (Tomáš Řezníček)
Takové milé pohlazení na duši, i když i tady by se dalo mnohé namítat. Máme mimozemšťana, který se šťastně zamiloval do pozemšťanky, a čekají spolu dítě. Je to takové klišé, ale roztomile napsané. Chybí tomu vyšší míra konfliktu, vše spěje hladce k očekávanému konci.
Věčný student (Michal Ozogán)
Variace na Aladinovu lampu. Bohužel, vše končí u dlouhého dialogu a nabídky tří přání, na která nedojde. Škoda, že se do těch přání autor nepustil, takhle vše vyznívá jaksi do ztracena.
Poznámka: V lampě ubíhá čas pomaleji… Ale z textu plyne, že rychleji!
Země zaslíbená (Petr Klepal)
Pravopisné chyby kazí jinak velmi dobrý dojem. Hlavní hrdina je postaven před dilema, zda má prozradit pravdu, nebo lhát, jak dosud bylo dobrým zvykem. Celkem se dalo dobře odhadnout, jak se rozhodne; pravda, autor nám to zatajil, čímž vynechal pointu. Kolonie je v úpadku a bude i nadále. Ale nikdo se nezabývá myšlenkou, zda by se nedalo něco zlepšit, je tu příliš mnoho pesimismu.
Ten, který zpíval s bohem (Dominik Pavlíček)
Autor něco napsal, ale čtenář bohužel neví co. Autor a čtenář musí hrát na stejnou strunu. Pokud to neladí, není něco v pořádku. Lyrický text je takový nevyhraněný…
V pravé poledne (Martin Stručovský)
Obávám se, že tato povídka, ač jinak velmi dobrá, jde trochu mimo žánr. Na začátku se objevuje hrozba jakési kletby, k níž nakonec nedojde (chyba, když se něco zmíní, mělo by se to stát). Dál už se vlastně jedná jen o děj reálného westernu.
Polarity (Filip Poláček)
Nemožně složitá souvětí, v nichž čtenář utone. Ani ho nebaví hledat, zda skutečně souhlasí všechny hlavní a vedlejší věty a přísudky a podměty. Vše ozvláštňuje chybějící interpunkce. Výraz z úst ředitele – co je to tu za bordel – je, mírně řečeno, nepatřičný. Převézt energii nebo převést energii? Děj zmatený, čtenář se pořádně nedoví, oč jde, nepozná, co se tu loupí a proč. Není zřejmé, zda se Barns vydává za mimozemšťana nebo jím skutečně je.
