Nikdy nezemřít. Komu by se to nelíbilo? Čarodějka ze Cincinnati Rachel Morganová, literární dcera Kim Harrison, má hned několik důvodů, proč by nesmrtelnost brala všemi deseti. Kvůli boji s temnými bytostmi nezvládá svůj soukromý život, problémy se vrší, navíc před ní stojí velké rozhodování. Více prozradí ukázka.
Ilustrace na obálce knihy Nikdy nezemřít Autor: Adam Dragon
Algaliarept se dlouze a hluboce zasmál. Opřel se rukou o anděla a málem se zlomil v pase. Pod mýma nohama to tlumeně zadunělo a kamenná základna pukla s prásknutím připomínajícím výstřel. Ceri zírala, bledé rty měla ochablé a rychle po mně přejížděla očima. Zdálo se, že se v ní něco probouzí, dlouho potlačované vzpomínky a myšlenky.
„Budeš bojovat,“ řekl Algaliarept potěšeně. „Báječné. Doufal jsem, že budeš.“ Zadíval se mi do očí, uculil se a dotkl se obrouček brýlí. „Adsimulo calefacio.“
Nůž v mém rukávu vzplál. Vyjekla jsem a shodila ze sebe kabát. Narazil na bublinu kruhu a sklouzl po ní dolů. Démon na mě hleděl. „Rachel Mariano Morganová. Přestaň zkoušet moji trpělivost. Pojď sem a odříkej tu zatracenou formuli.“
Neměla jsem na vybranou. Kdybych to neudělala, prohlásil by, že jsem porušila dohodu, připravil by mě o duši a odvlekl mě do záhrobí. Mojí jedinou nadějí bylo dodržet podmínky. Pohlédla jsem na Ceri a přála si, aby od Algaliarepta ustoupila, přejížděla ale prsty po datech vytesaných do prasklého náhrobku a její pleť, která už tak trpěla nedostatkem slunce, ještě víc pobledla.
„Pamatuješ si slova?“ zeptal se Algaliarept, když jsem se zastavila u kotle, který mi sahal až po kolena.
Nakoukla jsem do něj a nijak mě nepřekvapilo, že démonova aura je černá. Kývla jsem a udělalo se mi mdlo, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem omylem udělala z Nicka svého důvěrníka. Opravdu tomu byly sotva tři měsíce? „Můžu to říct anglicky,“ zašeptala jsem. Nick. Ach bože. Ani jsem se nerozloučila. V poslední době se choval tak odměřeně, že jsem nesebrala odvahu říct mu, co se děje. Neřekla jsem to nikomu.
„To stačí.“ Jeho brýle zmizely a upřel na mě ty své zatracené kozlí oči se zorničkami ve tvaru štěrbin. Srdce mi divoce bušilo, ale bylo to mé rozhodnutí. Musela jsem s ním žít, nebo zemřít.
Algaliareptovi se začal ze rtů linout hluboký, zvučný hlas, který vibroval mým nitrem. Mluvil latinsky a já ta slova znala, a přesto ne, připadalo mi to jako vidina snu. „Pars tibi, totum mihi. Vinctus vinculis, prece factis.“
„Něco tobě,“ opakovala jsem anglicky, jak jsem si zaklínadlo pamatovala, „ale všechno mně. Prosím, spoj se se mnou.“
Démonův úsměv se rozšířil a z jeho sebejistoty mě zamrazilo. „Luna servata, lux sanata. Chaos statutum, pejus minutum.“
Těžce jsem polkla. „Měsíc mě zachránil, staré světlo vyléčilo,“ šeptala jsem. „Vláda chaosu přináší neštěstí.“
Algaliarept sevřel okraje kotlíku tak dychtivě, až mu zbělely klouby. „Mentem tegens, malum ferens. Semper servus dum duret mundus,“ řekl a Ceri vzlykla. Byl to tichý zvuk, jako když mňoukne kočka, a rychle ho potlačila. „No tak,“ pobídl ji Algaliarept a byl tak vzrušený, že se začal na okrajích rozplývat. „Řekni to a ponoř ruce do elixíru.“
Zaváhala jsem a upřela pohled na Ceri schoulenou u náhrobního kamene. Její šaty kolem ní tvořily pestrobarevnou louži. „Napřed mě zbav jednoho dluhu k sobě.“
„Jsi pěkně dotěrná potvora, Rachel Mariano Morganová.“
„Udělej to!“ uhodila jsem na něj. „Slíbil jsi, že to uděláš. Zbav mě jedné značky, jak jsme se dohodli.“
Naklonil se přes kotlík, až jsem v jeho brýlích uviděla svůj vyděšený odraz a vytřeštěné oči. „Nic to nezmění. Odříkej kletbu a skončeme to.“
„Chceš tím říct, že nedodržíš svoji část dohody?“ provokovala jsem a on se zasmál.
„Ne. To v žádném případě, a pokud jsi doufala, že mě na tom nachytáš, že poruším dohodu, pak jsi hloupá. Sejmu z tebe jednu značku, ale pořád mi budeš dlužit laskavost.“ Olízl si rty. „A jako moje důvěrnice budeš patřit mně.“
Kolena se mi rozklepala hrůzou a úlevou zároveň, udělalo se mi zle a musela jsem zadržet dech, abych se nepozvracela. Ale musela jsem napřed splnit svoji část dohody, než zjistím, jestli jsem hádala správně a uniknu z démonovy sítě díky detailu zvanému svobodná vůle.
„Poskytni klid mysli,“ řekla jsem roztřeseně, „nositeli bolesti. Buď otrokem, dokud světy nezemřou.“
Algaliarept vydal spokojený zvuk. Zaťala jsem čelisti a vrazila ruce do kotlíku. Zařízl se mi do nich chlad a spálil je, až jsem nic necítila. Ucukla jsem. S hrůzou jsem zírala na své ruce, ale na prstech s rudě nalakovanými nehty se nic nezměnilo.
A pak do mě vnikla Algaliareptova aura a dotkla se mého ki.
Vytřeštila jsem oči agonií. Zhluboka jsem se nadechla, abych zaječela, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Všimla jsem si, jak Ceri mhouří oči vzpomínkami. Na opačné straně kotlíku se Algaliarept zubil od ucha k uchu. Zalykala jsem se a bojovala o každý nádech, protože se mi zdálo, jako by se vzduch proměnil v olej. Padla jsem na všechny čtyři a zhmoždila si ruce a kolena na betonu. Vlasy mi zahalily obličej a snažila jsem se nezvracet. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem přemýšlet!
Démonova aura mě dusila jako mokrá přikrývka, ze které kapala kyselina. Halila mě zvenku i zevnitř a její moc obklopovala moji sílu. Mačkala moji vůli, až z ní nic nezůstalo. Slyšela jsem úder svého srdce, pak další. Roztřeseně jsem se nadechla a spolkla ostrou pachuť zvratků. Přežiju. Jen jeho aura mě zabít nedokáže. Zvládnu to. Zvládnu.
Rozechvěle jsem vzhlédla, zatímco šok ustupoval a měnil se v něco, s čím jsem si dokázala poradit. Kotel zmizel a Ceri se choulila za obrovským náhrobkem vedle Algaliarepta. Nadechla jsem se, ale přes démonovu auru jsem nic necítila. Pohnula jsem se, ale nevnímala jsem hrubý beton pod prsty. Byla jsem úplně otupělá. Všechno jsem vnímala tlumeně, jako by přes bavlnu.
Všechno až na moc nedaleké silové čáry. Cítila jsem, jak bzučí třicet metrů ode mě jako vedení vysokého napětí. Zalapala jsem po dechu, zvedla se a šokovalo mě, že čáru vidím. Viděla jsem všechno, jako bych se dívala druhým zrakem – ale nedívala. Převrátil se mi žaludek, když jsem spatřila, že můj kruh, který kdysi podbarvovala veselá zlatá mé aury, je nyní celý černý.
Otočila jsem se k démonovi, uviděla hustou černou auru, která ho obklopovala, a věděla, že z velké části halí i tu moji. Pak jsem se podívala na Ceri a přes Algaliareptovu auru jsem sotva dokázala rozeznat její rysy. Neměla žádnou vlastní auru, kterou by mohla bojovat proti démonově, přišla totiž o duši. A právě k tomu jsem upnula všechny své naděje.
Jestli mi zůstala duše, zůstala mi i aura, i když byla zadušená Algaliareptovou. A s duší mi zůstala i svobodná vůle. Na rozdíl od Ceri jsem mohla říct ne. Pomalu jsem si začala vzpomínat, jak se to dělá.
„Osvoboď ji,“ zachraptěla jsem. „Přijala jsem tvoji zatracenou auru, takže ji osvoboď.“
„Ach, proč ne?“ zachechtal se démon a promnul si ruce. „Její vražda bude báječným začátkem tvého učednictví. Ceri?“
Štíhlá žena se vyškrábala na nohy, zvedla hlavu a v srdcovité tváři se jí zračila panika.
„Ceridwen Merriam Dulciatová,“ řekl Algaliarept. „Před tím, než tě zabiji, ti vrátím duši. Za to můžeš poděkovat Rachel.“
Trhla jsem sebou. Rachel? Dříve jsem vždy bývala Rachel Mariana Morganová. Jako důvěrnice jsem očividně nebyla hodna celého jména. To mě namíchlo.
Ceri vydala tichý zvuk a zavrávorala. Novým zrakem jsem sledovala, jak z ní spadla Algaliareptova pouta. Na okamžik ji ozářil slabounký záblesk nejčistší modré – navrácená duše se ji hned pokusila obklopit a chránit – vzápětí ale zmizel pod tisíciletým nánosem tmy, který démon na její duši vložil, zatímco ji měl v úschově. Pohnula rty, ale nedokázala promluvit. Oči se jí zakalily, začala lapat po dechu a já k ní přiskočila a chytila ji, než mohla upadnout. S námahou jsem ji odtáhla na svoji stranu kruhu.
Algaliarept se po ní natáhl. Vzedmul se ve mně adrenalin. Pustila jsem Ceri, narovnala se a napíchla se na silovou čáru. „Rhombus!“ vykřikla jsem slovo zaklínadla, které jsem cvičila celé tři měsíce a které mělo vytvořit ochranný kruh, aniž bych ho musela nakreslit.
Výbuch moci tak velké, až jsem zavrávorala, mě s Ceri uzavřel do druhého, menšího kruhu uvnitř toho prvního. Tento kruh ale postrádal ohnisko, proto se přebytečná energie rozlétla do okolí, místo aby se vrátila zpět do silové čáry. Démon zaklel, protože ho moc odhodila dozadu a přirazila ho zevnitř na původní kruh, který stále existoval. Ozvalo se cinknutí, které zavibrovalo mým nitrem, první kruh se prolomil a Algaliarept spadl na zem.
Klesla jsem na všechny čtyři a těžce dýchala. Algaliarept na mě zamrkal, pak se zlovolně zakřenil. „Sdílíme auru, lásko,“ řekl. „Tvůj kruh už mě nezastaví.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Překvapení,“ zanotoval, vstal a pečlivě si oprášil sametový plášť.
Ach bože. Pokud ho nezadržel první kruh, nezadrží ho ani druhý. Počítala jsem s tím, že by se to mohlo stát. „Ceri?“ zašeptala jsem. „Vstávej. Musíme jít.“
Algaliarept pohlédl za mě, na svěcenou půdu, která nás obklopovala. Svaly se mi napjaly.
Démon skočil. Zaječela jsem, popadla Ceri a vrhla se dozadu. Skoro jsem si nevšimla vlny záhrobí, která mě zalila, když jsem prolomila kruh. Při pádu na zem jsem si vyrazila dech a Ceri přistála na mně. Bez dechu jsem zaškrábala podpatky do sněhu a odplazila se ještě dál. Pod prsty jsem cítila drsnou zlatou výšivku na Ceriiných plesových šatech, když jsem ji táhla za sebou, až jsem si byla jistá, že jsme obě na svěcené půdě.
„Zatraceně, do pekla s vámi!“ řval Algaliarept zuřivě na okraji betonu.
Vstala jsem a celá se třásla. Se zatajeným dechem jsem pohlédla na frustrovaného démona.
„Ceri!“ křikl a do vzduchu se vznesl zápach spálené pryskyřice, když překročil neviditelnou bariéru a musel ucuknout zpátky. „Hoď mi ji! Jinak ti tak začerním duši, že tě tvůj bůh nepustí do nebe, ať už ho budeš prosit jakkoli!“
Ceri sténala, držela se mé nohy, choulila se a schovávala tvář, jak se snažila překonat tisíc let podřízenosti. Obličej mi ztuhnul vzteky. Takhle jsem mohla skončit já. Takhle pořád můžu skončit. „Nedovolím, aby ti dál ubližoval,“ řekla jsem a dotkla se jejího ramene. „Pokud ho dokážu zastavit, udělám to.“
Celá se třásla a připomínala mi zbité dítě.
„Jsi moje důvěrnice!“ řval démon a od úst mu létaly sliny. „Rachel, pojď sem!“
Zavrtěla jsem hlavou a byla mi větší zima, než by mi i s ohledem na sníh okolo měla být. „Ne,“ řekla jsem prostě. „Nedoprovodím tě do záhrobí. Nemůžeš mě donutit.“
Algaliarept se nevěřícně zajíkl. „Doprovodíš!“ zahřímal a Ceri mě sevřela ještě pevněji. „Jsi moje! Jsi moje zatracená důvěrnice. Dal jsem ti svoji auru. Tvoje vůle je má!“
„Ne, není,“ řekla jsem a uvnitř jsem se třásla. Funguje to. Panebože, ono to funguje. Oči mě pálily a já si uvědomila, že skoro brečím úlevou. Nemohl mě k ničemu nutit. Sice jsem byla jeho důvěrnicí, ale zůstala mi duše. Mohla jsem říct ne.
„Jsi moje důvěrnice!“ zařval a já i Ceri jsme vykřikly, když se pokusil vstoupit na svěcenou půdu a musel znovu ucuknout.
„Jsem tvoje důvěrnice!“ ječela jsem vyděšeně. „A říkám ne! Souhlasila jsem, že se stanu tvojí důvěrnicí, ale nepůjdu s tebou do záhrobí a ty mě nemůžeš donutit!“
Algaliarept přimhouřil kozlí oči. Ucouvl a já ztuhla, protože jeho vztek ochladl. „Souhlasila jsi, že se staneš mojí důvěrnicí,“ řekl tiše a z naleštěných bot s přezkami se mu začalo kouřit, jak se blížil k okraji znesvěcené země. „Ihned sem pojď, jinak prohlásím, že jsi porušila naši dohodu, a tvoje duše mi propadne.“
