Americký spisovatel Dan Simmons si v různých etapách svého života vyzkoušel sci-fi (Kantos Hyperionu, Ílion a Olymp), fantasy (Píseň Kálí) i detektivku (Krutá hra a pokračování). V jistých kruzích se mu říká princ hororu – a to nejen díky historickým románům s prvky brutálního fantastična (Terror, Drood), ale především kvůli několika převratným zpracováním upírského tématu. Kromě rumunsko-amerických Dětí noci, je řeč především o ambiciózních Hladových hrách.
Ilustrace na obálce knihy Hladové hry Autor: Jan Doležálek
Už na sugestivním přebalu masivní, ale přesto překvapivě lehké, devítisetstránkové knihy se čtenář dozví prakticky všechno, co potřebuje o Hladových hrách vědět, ačkoli se mu to nechce věřit. Jde tam o šachy, nacistické Německo a nadpřirozenou moc. O Simmonsově románu z roku 1989 se dle Stephena Kinga také říká, že je to jeden z nejlepších hororových titulů dvacátého století. Žádná z těchto informací nelže, přesto se všechny musí zasadit do správného kontextu, aby platily.
Dokonalost se skrývá v dávkování informací
Přestože se prolog Hladových her odehrává v nacistickém koncentračním táboře, těžiště děje spočívá na počátku osmdesátých let. V americkém Charlestonu se setkává trojice prazvláštních bytostí, antihrdinů Simmonsova příběhu. Všichni se narodili se zvláštní mocí, díky níž mohou vklouznout do cizí mysli a různými způsoby ji ovládat či jen upravit pro pozdější ovládnutí. Se Schopností, jak daru trojice přezdívá, se však pojí ještě jedna skutečnost, která z Hladových her dělá onen originální pohled na vampýrské téma – na životech svých obětí se mohou hrdinové psychicky Krmit, což jim zaručuje delší, avšak zřejmě nikoli věčný, život. Úvodní, obyčejné setkání tří přátel se nečekaně zvrtne a zahájí hru, jejíž prvopočátek leží nejen v polském koncentračním táboře v Prologu, ale ještě několik málo let před ním.
O mnoha spisovatelích se říká, že bazírují na detailech, na kterých staví svůj příběh, ne o všech to však platí. Dan Simmons patří mezi ty úspěšné. Jeho propracovaný svět, kde na sobě závisí snad i charlestonská moucha a hollywoodský čmelák, mu umožňuje hned na prvních dvou stovkách stran několikrát obrátit děj vzhůru nohama jen díky správnému dávkování informací čtenáři. S přibývajícími stranami se vynořuje čím dál víc postav, které před polovinou knihy vytvoří hustou síť bodů podléhajících neustálému, nezávislému a logickému pohybu. Přestože dějových linií není zas tolik, kolik by se mohlo na první pohled zdát, už ze začátku je příběh Hladových her komplexní zavalitý obr, kterého autor bravurně ovládá tenkými nitkami jako lehkou loutku. Není proto divu, že těch zmiňovaných dějových zvratů, včetně dvou masivních akčních vyvražďování, čtenář potká během otáčení stránek takové množství, že je po chvíli přestane počítat.
Třešínku na dortu představuje Simmonsova potřeba pohlížet na upírské téma ze všech koutů, takže kromě tradičních přístupů („jsou tu a musí zemřít, nic jiného nás nezajímá“), ovlivněných netradičním zpracováním, se na věc dívá i z hlediska moderní vědy.
Zaujmou ty nesprávné postavy
Každý dlouhý román však kromě propracovaného příběhu a pozadí potřebuje také postavy, které čtenáře nezklamou a dokážou masivní kolos děje utáhnout. V Hladových hrách na to Simmons šel poněkud netradičně, čímž odhalil svou nejsilnější a zároveň nejslabší stránku. V hledáčku prvotní příběhové linie totiž stojí trojice antihrdinů, jeden sympatičtější než druhý. Logicky, o to lépe se s nimi člověk sžije. Bohužel, záhy se ukazuje, že tahle přitažlivá sebranka jsou do jednoho záporáci, kterým se půjde po krku. A teď babo raď, komu vlastně fandit, když ti, kteří zřejmě budou kopat za kladnou stranu, vlastně vůbec nejsou tak zajímaví jako trojice psychických vampýrů. Naštěstí se oblíbení antihrdinové nevzdávají snadno (dokonce zasahují do děje i po své smrti) a až do konce vlastně není vůbec jisté, jestli vyhrají ti obyčejní, nechutně vynalézaví, klaďasové nebo houževnatí vampýři, kterých na světě žije rozhodně víc než tři. Alespoň že na analýze psychologického profilu každé důležitější postavy by se dal zaměstnat vysokoškolák, a hráči Hladových her tudíž nenudí a jednají poměrně logicky, přestože stále ve směru určeném autorem.
Zajímavou charakteristikou románu je také tempo vyprávění a vůbec vzbuzované pocity čtenáře. Od bichle o devíti stovkách stran by se dal očekávat spíše rozvláčný či minimálně pomalejší děj s několika silnými vrcholy, kde se bude vlak courat krokem, aby cestující stihli zahlédnout celé panorama. Simmons naopak, přesně v souladu s množstvím dějových zvratů, akcí nešetří. Přestože samozřejmě i on si potřebuje chvílemi odpočinout a snovat nová vlákna, která by připojil na hustou síť souvislostí, akce čeká za každým rohem, a to dokonce natolik, že ve finále prostřední části románu neopustí hlavní scénu po sto svižných stran.
Až neuvěřitelný se proto zdá fakt, že by kniha měla i přesto být čistokrevným hororem. Není. Jednoznačně se jedná o horor, či minimálně thriller, typická atmosféra se však dostavuje jen pozvolna, přestože všechny ostatní propriety strašidelného žánru – krev, násilí, mocní a především tajemní děsiví záporáci – se na place vyskytují už od první strany. Důvod je jednoduchý, Simmons napětí staví postupně, pomalu seznamuje čtenáře se svými postavami, až najednou vše promění ve zběsilou jízdu, kde i naprosto statické scény působí dynamicky, nabité hrůzou, napětím a typickými výjevy.
Dan Simmons versus Stephen King
Jelikož se jedná o devítisetstránkový horor legendárního spisovatele fantastiky, srovnání se Stephenem Kingem se nabízí zcela přirozeně. Oba pánové si dávají záležet na detailech, propracovaných postavách i atmosférou nabitých vypjatých scénách, oběma to místy i ujede – Kingovi, když se ve Svědectví nemůže rozhodnout, o čem vlastně ten román bude, a v Tom, jestli už konečně utne ten úvod nebo ne, Simmonsovi, když se na závěru Terroru rozhodne údernou koncovku věnovat zbytečnému vysvětlování a když v Hladových hrách táhne čtenáře stovkami stránek, aniž by mu dal nějakou motivaci, protože klaďasové jsou nesympatičtí a záporáci přece zákonitě musí skončit alespoň trochu špatně. Hodnotit, který z amerických spisovatelů píše lépe, je však obtížné z toho důvodu, že ve finále se každý soustředí na jinou složku. Zatímco King zdůrazňuje v závěrech svých románů vždy postavy, Simmons se soustředí spíše na činy dotyčných aktérů. Oba postupy jsou unikátní a mají něco do sebe, Simmons však přesto o kousek zaostává.
Hladové hry přišly na konci září 2010 na náš trh podruhé; poprvé se tak stalo v trojdílné sérii Doba mrchožroutů od nakladatelství Perseus, které proslulo nekvalitními překlady a obecně nepříliš dobře odvedenou prací. Laser-books originál jménem Carrion Comfort oprášil, opatřil novým překladem a brožovanou vazbou a vyslal do světa za tučnou částku. Bohužel pro naše peněženky, zaplatit šest stovek se vyplatí. Hladové hry nejsou stoprocentně vypilovanou knihou a člověka ve chvílích, kdy autor šlape vedle jak ta jedle, peníze tuze zamrzí, přinášejí však staré téma tak drasticky předělané a řemeslnou práci tak dobrou, že na závěr každý prohlásí, že je to dobrá kniha.
Název originálu: Carrion Comfort
Český název: Hladové hry
Autor: Dan Simmons
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Jan Doležálek
Počet stran: 896
Vazba: vázaná s přebalem
Rozměry: 150 x 210 mm
Vydal: Laser-books, Plzeň 2010
Doporučená cena: 579 KčHodnocení: **** (80 %)
