Je to více než rok, co se na českém trhu s fantastikou objevil román Psí zima, první kniha o další z oblíbených hrdinek Petry Neomillnerové, zaklínačce Lotě. V současné době vychází u nakladatelství Triton povídková sbírka zasvěcená stejné hrdince a stejnému prostředí. Naostřete meč, nejen ve zdech Školy bude zase krvavo.
Přestože přešla série o Lotě od nakladatelství Fantom Print ke Tritonu, na obálce to není kromě malé ikonky edice Trifid vůbec poznat. Obraz Lubomíra Kupčíka a stylizované písmo vepředu, stejný styl anotace vzadu vůbec nenaznačují, že by se něco změnilo. I vnitřní grafické prvky jako záhlaví a zápatí zůstaly ve stejném duchu, přibyla však jedna podstatná věc a tou je předmluva. Zhostila se jí na výbornou oblíbená postava české fantastické scény, Františka Vrbenská, a Petra Neomillnerová si snad ani nemohla přát lepší úvod.
Devatero povídek o svérázné zaklínačce se dá rozdělit na několik skupin. Noční lovy, Vlasy jak tráva a Mlynářčina náruč nabízí příběhy z doby, kdy byla nejen Lota, ale i Torge nebo Arvid ještě malými dětmi ve zdech Školy a na prvních výjezdech z domovského doupěte. Všechny představují trojici hlavních hrdinů jako děti plné života a legrace, kterou z nich nedokázal vyhnat ani bič Mistrů. Zatímco ve všech pozdějších povídkách jdou popisy charakterů a chování do hloubky, tady zůstávají všichni mláďaty, která se ještě nezačala ohlížet na okolní svět. Pro Lotu s temnými předky není problémem vyvolat v Nočních lovech démona, ve Vlasech jak tráva zaplést se s vílou a v již dvakrát vydané, staré známé Mlynářčině náruči… „Kde je Torge?“ „Šuká.“ (str. 123) Stejně, jako v případě všech ostatních autorčiných próz, i tady se setkáváme s množstvím krve, semena a drsných hlášek na všech stranách, i přesto však tato trojice povídek hraje víc než co jiného, na skrytou humornou notu.
Ne tak další trojka textů Kronerčin kluk, Půl krve a Zmetek z temnot. Je znát, že Lota už dospěla, a přestože místy jí v očích stále planou ohýnky mladické bezstarostnosti, texty jdou více do hloubky, začínají být temnější a depresivnější. Kronerčin kluk je neduživým dítětem neplodné selky, která si jednoho krásného dne zašla za pokřiveným šarlatánem z místních lesů, Půl (elfské) krve musí Lota projevit, aby obránila svou Školu před otevřeným útokem konkurence a následně zaplatila nájemným zabijákům za vraždu jejího šéfa, a ve Zmetku z temnot, podobně jako u Kronerčina kluka, se musí Zaklínačka zbavit hrůzného pokřiveného dítěte. V již vydané poslední povídce se objevuje i vampýr Urian, protože podle vnitřní chronologie náleží tento texty až těsně před události románu Psí zima, kde povídky z aktuální sbírky končí.
Zajímavým počtením je znovu po letech kraťas Stříbro je, když…, kterým to vlastně všechno před několika lety začalo. Přestože skalní čtenář už samozřejmě ví, co ho bude čekat, nemůže se chvílemi nezastavit nad některými momenty. Ve srovnání s ostatními příběhy je totiž Puto argan nic než mladistvým pokusem o humor u ještě nezkušené autorky. Lota ještě zdaleka nemá svou propracovanou minulost, úspěch série čeká v nedohlednu. Krátký text o rychlé práci na vesnickém hřbitově a blízkém styku s vampýrem, tak fanouškům přinese jen nostalgii a novým čtenářům zase pohled na Lotu z úplně jiného úhlu, než jaký se postupně pro jej prostředí a postavy vyprofiloval. „Loto! Už ti to někdy vampýr udělal jazykem?“ (str. 225)
Poslední dvojicí povídek, o níž jsem se ještě nezmínil, jsou úvodní Temná záležitost a závěrečný Otec rodiny, jež spolu mají společného mnohem více, než se na první pohled zdá. Pomineme-li to, že obě byly zařazeny na okrajích sbírky, nejvýraznějším rysem je bezpochyby fakt, že hlavní roli zde hraje muž, v prvním případě pozdější Mistr Volmar, v druhém veselý děvkař Torge. Přestože až na Desmonda z prostředí Písní čarodějky dosud Petra Neomillnerová neseděla v hlavě žádné mužské postavy, tato role jí kupodivu padne stejně ulitá jako u všech hrdinek ženských. Nevypadává z rytmu, trousí chlapské řeči a nosí mezi nohama kolík, stejně jako jindy buchtu. Obě povídky jsou navíc o to přitažlivější a nadprůměrnější, že ukazují oba hrdiny poměrně vyspělé, neboť Volmar v průběhu asistuje při Lotině porodu a Torge zase šestnáct let po aférce s nově provdanou královnou zjišťuje, že s ní má stejně světlovlasého syna jako je on sám. V případě prvního textu je na místě ještě pochvala za dobře odvedenou práci na ztvárnění Volmara. Ve většině povídky se totiž ukazuje jako živel podobný nám již známým postavám, a čtenáři tak v hlavě secvakne, že mezi generacemi zaklínačů vlastně není nikdy žádný rozdíl.
Stejně jako román Psí zima patří povídková sbírka Zaklínačka Lota mezi to nejlepší, co Petra Neomillnerová kdy vydala. Nejen, že polovina povídek disponuje nespornými literárními kvalitami, ale zároveň se na rozdíl od Tiny Salo (vlakové čtivo pro teenagery), Písní čarodějky a Dítěte skály (temnější, přemýšlivější, propracovanější příběhy) a Her na bolest (nesporná přítomnost S/M tématiky) otevírá co nejširšímu publiku. Do kulis pseudo-středověkého prostředí obléká reálné situace s oblíbenými sympatickými hrdiny, kteří jsou stejně jako skuteční lidé plní pocitů úměrných svému věku a situaci. Ovládají smrtící techniky meče, ale zároveň nezapomínají se ve správnou chvíli zasmát a zalézt pod společnou peřinu. Ať už tvorbu Petry Neomillnerové znáte, nebo ne, ať už fantasy čtete nebo ne, tahle kniha se vám bude líbit.
Název: Zaklínačka Lota
Autorka: Petra Neomillnerová
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 328
Vydal: Triton, Praha 2009
Doporučená cena: 248 Kč
Hodnocení: 80%
