Ekaterina Sedia je autorkou dvou kontinentů. Ve svých příbězích se vrací do Ruska, v němž strávila své dětství, ale současně nezapře vliv západních literatur. V zámoří je považována za jednu z nejnadějnějších žánrových autorek i editorek. Nejen na její práci, ale i vztah k domovině jsme se jí ptali v exkluzivním rozhovoru.
Ekaterina Sedia Zdroj: archiv Ekateriny Sedii
Ekaterino, jste považována za jednu z nejslibnějších autorek i editorek posledních let, což není žádné překvapení, uvědomíme-li si vaše nedávné úspěchy (10. místo v předposledních cenách Locus, zisk World Fantasy Award za svou editorskou činnost – pozn. red.). Jak vnímáte takový úspěch? Neděsí vás fakt, že Vaši čtenáři rázem očekávají neustále lepší romány i antologie?
Předně děkuji za vaši chválu. Úspěch je samozřejmě závislý na pohledu každého jednotlivce a pro mě osobně je dost těžké říct, zda jsem opravdu tak výrazně úspěšná. Znám spoustu úžasných autorů a editorů, kteří toho dokázali mnohem více. To mě nejspíš nutí nebýt sama se sebou příliš spokojená.
Takže vás úspěch motivuje…
Ano, určitě je to motivující. Chci se v psaní i editování neustále zlepšovat. Předpokládám, že lidé ode mě jako od autorky pokaždé čekají zlepšení. Vždycky doufám, že má nejnovější kniha je tou nejlepší, nemá smysl se zhoršovat. Ačkoliv si myslím, že jsou různé způsoby, jak chápat to nejlepší, pro mě to znamená vždy se posouvat k novým a složitějším věcem.
Úspěch je o to překvapující, že sama nejste rodilou mluvčí. Myslíte, že byste mohla našim čtenářům popsat, co všechno vedlo k tomu, že v současnosti žijete ve Státech?
Do Ameriky jsem se v roce 1991 přestěhovala především kvůli pracovním příležitostem. Také jsem zde získala svůj titul PhD. Když někde žijete dostatečně dlouho, stane se takové místo vaším domovem. Začala jsem psát, když mi bylo třiatřicet, v roce 2003, abych byla přesná, a v té době už jsem nějaký čas žila v anglicky mluvící oblasti, takže bylo pro mě přirozené psát v angličtině. Nikdy jsem se nepokoušela psát v ruštině a ani nevím, jestli bych v tom byla dobrá. Nejspíš ne.
Chybí vám něco z Moskvy v Americe? A obráceně?
Nejvíc mi chybí mí rodiče. Vídáme se každý rok, někdy i dvakrát do roka, a téměř stejně často se vracím domů, ačkoliv někdy oni přijedou za mnou. Vracím se ráda. Chybí mi způsob života, v němž musíte na většinu míst dojít pěšky, veřejná doprava, parky… a samozřejmě čas strávený s mou rodinou. A když jsem tam, chybí mi můj manžel a naše kočky.
Když jsem o vás vloni připravoval článek, pojmenoval jsem jej Ruská rodačka, která žije v Americe, ale píše o Moskvě. Samozřejmě jsem tím narážel na váš doposud jediný titul přeložený do češtiny, Tajnou historii Moskvy. Tenhle román však není jedinou prací zasazenou do ruských reálií. Co vás tak fascinuje na Rusku? Proč píšete povídky inspirované právě tímto prostředím, pominu-li fakt, že jste tam dlouhou dobu žila?
V Rusku jsem strávila roky, které mě formovaly jako člověka. Byla to léta, v nichž si vytváříme své nejjasnější vzpomínky, formujeme archetypy, způsob myšlení a pohled na svět, to, co nám dovoluje svět pochopit. Pro mne jsou všechny tyto vzpomínky spjaté s Moskvou. Kdybyste mi řekl, abych si představila strom, byl by to jeden z těch, které obklopovaly dům, v němž jsme bydleli, když mi bylo osm. Myslím, že v tomto ohledu není možné oddělit místo od člověka.
„Myslím si, že ruská historie je fascinující. Je to téma, s nímž se cítím spřízněná.“
Zároveň si myslím, že je ruská historie fascinující. Je to téma, s nímž se cítím spřízněná. Častokrát, když západní autoři píší o neznámých prostředích, jejich textům nechybí pocit okouzlení, ale postrádají vlídnost nebo pocit spříznění. Jimi popisovaná místa působí mnohem spíše exoticky než jako pochopená a přijatá. Neříkám, že při psaní o Rusku jsem lepší než ostatní, ale cítím pocit spříznění. Mám ho rád a to je potřeba. Psát o věcech, které máte rádi, nejen o těch, které považujete za zvláštní a exotická.
Už jsem se zmínil o Tajné historii Moskvy, což je městská fantasy. Také jste editovala antologii Paper Cities (Papírová města – pozn. red.) oceněnou World Fantasy Award. Znamená to, že právě městská fantasy je pro vás mezi žánry na prvním místě?
Líbí se mi městská fantasy, protože umísťuje kouzla a fantastično do každodenního života. Líbí se mi nejen proto, že pro autora znamená tento žánr méně práce s vytvářením světa, ale protože umožňuje vnést do současné lidské reality nemožné části, aniž by mne na každém kroku svazoval smyšlený fantastický svět. Mám ráda fantastické prvky, které jsou vloženy do známého, čímž získávají ostřejší kontrast, a tímtéž způsobem vyzdvihávají známé na něco nevídaného. Světské zvláštnosti jsou mnohem zajímavější, když je porovnáváte s grotesknostmi opravdovými.
Máte v plánu pustit se do dalších příběhů z tohoto subžánru?
Knížka, kterou teď právě píšu, by nejspíš mohla být vzdáleně považována za městskou fantasy, protože se odehrává částečně v současném New Jersey, částečně v Hollywoodu třicátých a čtyřicátých let. Zachycuje tajné dějiny Hollywoodu a způsoby, jakými tvoříme svou minulost. Vypráví také o duchovi jednoho neznámého herce.
To zní lákavě. Nicméně vrátím-li se k již vydané tvorbě, váš nejspíše nejznámější román The Alchemy of Stone (Alchymie kamene – pozn. red.), který se dočkal skvělého ohlasu ze strany mnoha vašich kolegů a byl doporučen magazínem Locus i porotou ceny Jamese Tiptreeho, Jr., je steampunkový. Jaké bylo tvořit v žánru, který je v současnosti tak žádaný? Myslíte, že byste čtenářům mohla v krátkosti popsat děj knihy?
Pustila jsem se do toho jako do všech svých ostatních knih. Zprvu mě zaujala řada konfliktů, sporů mezi lidmi a stroji, mezi holistickým a mechanickým pohledem na svět, mezi dominantní skupinou a etnickými menšinami. Tak se také stalo, že to, co jsem chtěla zachytit, se nejlépe dalo zachytit ve smyšleném prostředí. Už v jiném rozhovoru jsem přiznala, že ta kniha je zcela zřetelně založena na událostech předcházejících ruským revolucím v letech 1905 a 1917. Anarchistická složka je podle mě dostatečně zřejmá. Nutně však nemusí být zřetelná role potlačovaných menšin v těchto hnutích. Antisemitismus carského Ruska byl natolik zhoubný a obětovávání židů natolik všudypřítomné, že mnoho z nich bylo k odporu donuceno. Považuji toto téma za obzvlášť pozoruhodné a v The Alchemy of Stone jsem se pokusila pracovat s tímto sociálním systémem. Přirozeně nelze věci nikdy zjednodušit natolik, že zasáhnou pouze jednu z menšin.
Současně jsem měla v úmyslu napsat něco o polidštěném stroji. Příliš často jsou roboti a mimozemšťané zobrazováni jako nezničitelní a bezchybní, jako Terminátor, což je hloupost, jak mi dosvědčí každý, kdo kdy vlastnil auto. Věci, které vytvářejí lidé, se rozbíjejí a rozbíjejí se často. Takže hrdinka téhle knihy, automat jménem Mattie, je přesně takovým strojem. Potřebuje neustálou údržbu a je zcela závislá na opravách. Pracuje jako alchymistka a snaží se žít svůj život, je však výrazně omezená svou nedokonalostí. Zároveň jsem chtěla, aby měla v sobě natahovací mechanismus, což je rys, který mě navedl výrazně steampunkovým směrem. Chtěla jsem, aby ta technologie byla lidštější, srozumitelnější než ten druh high-tech, na který běžně narazíte ve sci-fi.
Rovněž je to příběh o lásce. O lásce mezi stvořitelem a stvořeným, a zda takový způsob lásky, kdy se jedna strana vydává mnohem více než druhá, se vůbec nějak liší od zneužití. Koneckonců, máte-li nad někým absolutní moc, ten druhý nemá možnost říci ano nebo ne. Loharri a Mattie jsou takovým párem a jakkoliv zmatený, nesprávný a pokřivený jejich vztah je, jde o nejupřímnější vztah, který oba dva mají. Doopravdy nevím, jestli nefunkční vztah může být někdy dobrý, ale snažila jsem se vytvořit úroveň komplexnosti, která jde až za dichotomii dobrého a špatného vztahu. Na moderním Západě se předpokládá, že ukončíte vztah, který je považován za nezdravý. Nicméně něco ukončit není pokaždé možné. A někdy to není ani to, co bychom doopravdy chtěli.
Váš nejnovější román se jmenuje The House of Discarded Dreams (Dům odložených snů – pozn. red.). Hlavní hrdinkou je Vimbai, dcera imigrantky. Je to Vaše třetí ženská hrdinka a dovolím si tvrdit, že Vimbai a Mattie mají dost společného. Obě jsou ve své společnosti výjimečné. Vimbai není stoprocentní Američankou, Mattie není člověkem vůbec. Také postava vaší vůbec první knihy, Josiah, je kvůli svému otci vyčleněn z většinové společnosti. Je tohle vydělení tématem, jímž se ve svých knihách snažíte zabývat? A má na to vliv vaše vlastní emigrace?
Jistě, myslím si, že ke psaní z pohledu ne zcela začleněných jedinců mě to táhne právě kvůli mému vlastnímu neúplnému začlenění. Na druhou stranu, protagonisté, kteří perfektně odpovídají svému světu, obvykle nemají dostatek pohnutek k akci, pokud tedy není přítomen nějaký vnější konflikt ohrožující status quo, kterému oni musejí zabránit. Takového hrdinu si stěží oblíbím. Už jen kvůli ústřední domněnce, že status quo si zasluhuje svou obranu, že věci jsou tak skvělé, jak jen mohou být. Mnohem spíše mě oslovují příběhy o změnách, podněty, které nejčastěji přicházejí od těch, kteří nejsou spokojeni, než příběhy o navracení něčeho, co bylo ztraceno, do normálu.
„Hrdinové, kteří perfektně odpovídají svému světu, obvykle nemají dostatek pohnutek k akci.“
Které z vašich literárních dětí je vaším nejoblíbenějším?
(váhá) Těžká otázka. Kromě těch zřejmých, tedy hlavních hrdinů, jsem přilnula k dvojici vedlejších postav, Soul Smokerovi z The Alchemy of Stone a Felixovi z The House of Discarded Dreams. Oba dva jsou velmi netradiční outsideři s ještě podivnějšími zaměstnáními. Soul Smoker pracuje jako nádoba pro neklidné duchy, a Felix… inu, Felix amputuje přízračné končetiny a spoustu dalších věcí. V některých ohledech nejsou zcela lidští, přesto zůstávají zranitelní, a bylo náročné o nich psát. Nakonec jsem ale spokojená s tím, jak se povedli.
Kromě vlastní tvorby se věnujete také editování. Už jsem se zmínil, že antologie Paper Cities byla velmi úspěšně přijata. Pomohlo vám to rychleji sestavit novou antologii Running with the Pack (volně přeloženo Držet se smečky – pozn. red.)? Byli autoři otevřenější k vašim žádostem o povídku?
Bylo mnohem jednodušší získat povídky pro Running with the Pack, protože tou dobou už jsem tak nějak prokázala, že dokážu nějaký projekt dokončit a současně to nedopadne katastrofálně. Po zisku World Fantasy Award za Paper Cities jsem byla pro nakladatele i spisovatele menším riskem. Na druhou stranu to byl o hodně větší tlak. Zajímalo mě, jestli může být antologie Running with the Pack pozitivně přijata, když je celá o vlkodlacích, kteří jsou teď tolik populární. Zatím to jde dobře. Publishers Weekly vydal na Running with the Pack hvězdičkovou recenzi (označení červenou hvězdou si od Publishers Weekly vyslouží pouze vybrané knihy, hvězda symbolizuje jejich vyšší kvalitu mezi ostatními recenzovanými tituly – pozn. red.) a dosavadní názory čtenářů jsou také vesměs pozitivní.
Jak jste sama uvedla, antologie se soustředí na vlkodlaky. To mi přijde od Papírových měst jako vcelku velký skok. Proč jste se rozhodla sestavit antologii právě o vlkodlacích?
Running with the Pack je svým způsobem stále antologie městské fantasy, takže v tomto smyslu to rozhodně nebyl nějaký výrazný rozdíl od Paper Cities. Jen je zaměřená na jedno konkrétní téma, zatímco Paper Cities se snažily prokázat celkovou šířku subžánru. Přišlo mi patřičné se po Paper Cities pustit do něčeho mnohem užšího a vlkodlaci jsou navíc vždycky zajímaví. Neřeším v tomto případě pouze vlkodlaky, ale také to, proč lidi tak okouzlují. Jak jsem již napsala do předmluvy k této knize, myslím si, že je to naše reakce na fakt, že primáti, lidoopi, jsou mnohem spíše kořistí než dravcem. Vlkodlaci jsou v tomto smyslu představou, jaké by bylo být právě těmi dravci. Téma vlkodlaků jako takové je podle mě dosti všestranné a povídky mě nezklamaly. Byla jsem ohromena rozsahem interpretace a vynalézavosti jednotlivých autorů.
Všimla jste si během sestavování autora nebo autorky, jejichž tvorba by zůstávala většinou čtenářů trochu přehlížena? Koho byste doporučila?
Jistě. Genevieve Valentine je určitě autorkou, kterou se vyplatí sledovat. Její debutový román vyjde už brzy a doposud publikovala vcelku dost kratších prací, z nichž většinu lze nalézt online. Líbí se mi její texty kvůli tomu, jak pracuje s jazykem, ale i s hloubkou tématu. Když jsem poprvé četla její práci, byla jsem z ní natolik unesená, že jsem si Genevieve vyhledala a jsou z nás nyní dobré kamarádky.
Další talentovanou autorkou je Carrie Laben. Doposud jsem od ní nic nevydala, ale doufám, že se mi to jednoho dne podaří. Rovněž mám radost z toho, že můžu v antologii Running with the Pack vůbec poprvé publikovat povídku od Molly Tanzer. Myslím, že se toho teď od ní dočkáme víc. A nakonec Rachel Swirsky, která většinou píše pouze povídky a to ještě v dosti omezeném množství, ale každý její nový kousek je radost číst.
Možná je ještě příliš brzy se ptát, ale co chystáte v budoucnu? Je nějaká šance, že se třeba dočkáme pokračování některého vašeho románu? Nepůsobíte jako typ autorky, která si potrpí na pokračování.
Můj další román po The House of Discarded Dreams se jmenuje Heart of Iron: From St. Petersburg to Beijing (Srdce ze železa: Z Petrohradu do Pekingu – pozn. red.) a vyjde příští rok. Kombinuji v něm steampunk s alternativní historií. Odehrává se v Rusku po úspěšném povstání děkabristů a začíná rokem 1853. U příběhů z alternativní historie mě vždycky trápí, že všechny historické osobnosti zůstávají stejné, se stejnými vládci a generály. Snažila jsem se této neochvějnosti v knize vyhnout. Užijete si díky tomu mnohem více zábavy s prostředím i dějinami. Tahle kniha by dokonce mohla mít i pokračování! Také pracuji na jednom duchařském románu.
A coby editorka?
V současnosti pracuji na své další antologii městské fantasy nazvané Beware the Night, která se zabývá kožoměnci. Ještě o ní nemůžu nic moc prozradit, teprve pročítám zaslané povídky, kterých jsme obdrželi opravdu hodně, přičemž stoh s těmi možná je vcelku vysoký. Můžete však očekávat mix reprintů a původních povídek, stejně tak jako nová i uznávaná jména.
Také uvažujeme o povídkové sbírce, která by mimochodem obsahovala i povídku By The Liter (česky V litrech – vyšlo na Topzine.cz), a další antologii pro rok 2012. Měla by se jmenovat Bloody Fabulous a zabývat se dvěma mými trvalými zájmy, městskou fantasy a módou. Jsem na ni opravdu moc zvědavá. Ještě jsem se o ní nikde nezmínila, takže o ní slyšíte vůbec poprvé!
