Exkluzivní ukázka z knižní novinky Dcera hvězd od Michaely Burdové
Olga Buriánková
2. 5. 2018
Milovníky literární fantastiky, především tuzemských fantasy příběhů, potěšila nedávno Michaela Burdová svou nejnovější knihou. Autorka ve svazku Dcera hvězd vypráví příběh Arinaly, bývalé válečnice bohů, z něhož vám přinášíme malou ochutnávku.
Kapitola 1
Pach toho démona ho vytrhl ze spánku. Plížil se mezi stromy dvě míle daleko. Byl opatrný, silný a chytrý, možná ze Druhých pekelných dveří, možná dokonce ze Třetích. Ten pach muže donutil vydat se dolů, mezi vířící život. Vysoké stromy nad ním splétaly síť ze svých černých větví a v křoviskách blikala svítivá očka lesních tvorů. Jakmile ho však poznali, zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
Našlapoval zlehka malými krůčky, aby dělal co nejmenší hluk. Tma ho úzkostlivě objímala, dýchala mu na krk ledovým dechem, a pokoušela se ho pozřít. Byl na ni však zvyklý, vyrostl v tmách černých dolů a mrazivého podzemí, v kobkách, které měly být sídlem, v žáru lávy, jež vybředala přímo z pekel.
Z dálky zaslechl hluk. Byl to lidský smích, hlahol prolínajících se hlasů, dokonce i zpěv. Scházel teď mírný svah a jen díky svým očím nezakopl, neboť viděl obrysy noční krajiny, šedavé a matné, přesto zřetelné. Nehledě na to, že každý kousíček lesa mohl popsat zpaměti. Na dohled spatřil mihotavé světélko ohně. Stromy řídly. Víska ležela hned za nimi. Pach démona zesílil. Byl blízko.
Zastavil se a nasál vzduch. Studený severní vítr sem přivál sněhové vločky, které ho teď pohladily po tváři. Ucítil veverku schoulenou v dutině stromu. V nedaleké noře spal zajíc. Necelou míli na východ požírala malá skupinka saudrů kančí zdechlinu. Pod zamrzlou půdou dřímali zemní červi. Démonův pach ho znenadání obestřel ze všech stran. Byl na dosah. Schovával se. Číhal.
Všechno přerušil pronikavý smích.
Muž strnul a zaostřil zrak.
Mezi stromy se hýbaly dvě tmavé postavy. Dvě mladé ženy se chichotaly, držely se za ruce a klopýtaly sněhem, který hlasitě křupal.
„Pssst,“ okřikla jedna druhou, a pak se opět zahihňaly. Baculatá dívka si náhle nadzvedla hnědou sukni a dřepla si na bobek. „Už jsem vážně myslela, že se počůrám.“
Druhá nad ní stála a neustále se ohlížela na všechny strany. Chichotala se, ale on vycítil její nervozitu. „Tak dělej,“ špitla ke své společnici. „Snad nemáš strach,“ ušklíbla se baculka, vstala a upravila si sukni.
„No, vzhledem k tomu, že dneska zhruba někde v těchto lesích naši muži ulovili tu stvůru, tak… jo, docela mám.“
Dívka v hnědé sukni se uchechtla. „Vždyť už jdeme. Měli bychom takové oslavy dělat častějc. Ne jednou za sto let. Spíš každý týden! Nemyslíš?“
„Zítra, až vyprchá všechno to pivo, tě tahle nálada přejde. Nezapomeň, že slavíme jenom proto, že se nám podařilo dostat tu bestii.“
„Zázrak,“ ušklíbla se dívka a škytla. „Forten mě požádal o ruku.“
„Cože?“
„No vážně, budu se vdávat!“
„A to mi říkáš jenom tak, zrovna teď?“
„Nějak to ze mě vypadlo,“ škytla dívka a vtom démon vyrazil.
Ta v hnědé sukni zaječela. Stvůra srazila její společnici na zem. Dívka řvala, kopala nohama, až náhle umlkla. Démon zvedl žabí hlavu a vycenil tesáky. Druhá dívka se dala na útěk, ale on jí skočil do cesty a nahrbil záda. Lepkavou kůži měl pokrytou velkými, mokvajícími vředy. Muž ho okamžitě poznal. Bagaldon, démon z Druhých pekelných dveří. Ty vředy byly napuštěné kyselinou a velmi často a rády praskaly.
Muž vyrazil ze tmy, strhl dívku stranou a postavil se přímo proti bagaldonovi. Ten zasyčel, roztáhl širokou tlamu a zakoulel velkýma očima na vrcholu ploské lebky.
„Stůj,“ pronesl muž rozkazem v jazyce Stvoření. Cítil, jak vliv působí, ale ještě to nebylo dost. Démon pořád výhružně syčel.
Muž vytáhl bič a práskl.
Démon se přikrčil a o krok se stáhnul.
Bič práskl znovu. „Víš, kdo jsem! Tvá vůle nyní náleží mně.“
Bagaldon zakňučel. Vliv zapůsobil. Muž cítil, jak se mu moc rozlévá celým tělem jako blahodárné, brnivé teplo, jako balzám, který ho zvláčňuje a zároveň ho činí neporazitelným.
Démon si lehnul na břicho a pokorně před svým pánem sklonil hlavu. Přitom kňoural a funěl, div se neplazil. Dívka se vyškrábala ze země a s hrůzou utíkala zpátky k vesnici. Muž se sklonil nad její přítelkyní. Ležela na zádech s rozhozenýma rukama, jako by se ho chystala obejmout, a sníh pod jejím tělem nasákl krví. V hrdle jí zela černá díra, odhalovala maso a hlava sotva držela na jeho zbytcích.
Tasil meč, který nosil na zádech, přistoupil k balgadonovi a ten si nechal s oddaností probodnout srdce.
Opustil obě mrtvoly, jak jsou, a vrátil se do své skrýše v troskách hradu na kopci. Brzy se sem seběhnou všichni z vesnice, rozjaření alkoholem a povzbuzení nedávným vítězstvím by proti nepříteli jistě vyrazili. Ovšem on si byl jistý, že nahoru do zříceniny nepůjdou, leda ti nejopilejší z nich. Jeho pověst zde byla tolik strašidelná, že si tam nahoru netroufne vylézt ani ten nejodvážnější. Říkali mu Ranak Sal Him, ten, kdo vystoupil z pekla, nebo také Inak Him, vražedný ochránce. Věděli o něm a báli se ho, ale zároveň všichni tušili, že od té doby, co se usadil v troskách nad jejich vesnicí, démoni a netvoři jsou míň troufalí a víc se drží stranou.
Jak stoupal do kopce a přibližoval se k ruinám, jeho muka sílila. Větve řídly, až nad sebou spatřil hvězdnou oblohu, a do tváře ho udeřila vzpomínka, jež v něm probudila žal. Hvězdy. Kdy bude moct zapomenout? Ani dvě desítky let nestačily k tomu, aby si ze srdce vyrval ten cit. Už léta podstupoval utrpení, která mu způsobovaly místní ruiny. On přitom doufal, že ho to rozerve natolik, až mu nakonec nezbude žádný žal. Pouze fyzická bolest, která mu naplní mysl a zažene všechny vzpomínky. Protože v místních ruinách stále působily pozůstatky ochrany boha Árse, která se ho odtud snažila vyhnat.
Ta odpudivá síla mu tlačila na mozek každičký den. Přesto se s ní sžil a naučil se ji pohřbívat hluboko do své mysli tak, aby ji necítil. Udělala ho odolnějším, místo aby ho rozervala, jelikož díky ní zjistil, kolik sil v něm ještě zbývá, a co všechno dokáže ustát.
Prošel pod kamenným obloukem, který kdysi dávno svíral mohutnou bránu, překročil známé sutiny a scházel cestičkou hloub mezi rozvaliny, které bývaly velkolepými zdmi, komnatami a prosluněnými chodbami. Nenáviděl tohle místo, stejně jako k němu cítil vděčnost.
Další vzpomínka.
Nebýt Ynaky, nikdy by tu nenašel útočiště a jeho hlava by teď možná zdobila zeď velké síně pána yrloků. Yrlokové byli druhou vládnoucí rasou, nejmocnější démoni ze Čtvrtých pekelných dveří.
Občas se mu po Ynace zastesklo. Zřejmě proto, že již tolik let s nikým nepromluvil. Občas míval dny, kdy si byl jistý, že dnes to přijde, že dnes zešílí a zrodí se z něho monstrum. Nestalo se to. A tak dál přežíval, bloumal lesy, které znal nazpaměť, a pozoroval místní lidi, zkoumal jejich životy a nechal se unášet jejich příběhy.
Právě v tu chvíli, když ulehal mezi kožešiny v rohu polorozpadlé síně a současně přemítal nad svým životem, došel k onomu rozhodnutí. Nevěřil sice, že se stal zapomenutým, protože jeho nepřítel nikdy nezapomínal, ale jistě se stal dostatečně neviditelným, aby mohl svůj úkryt na pár dní opustit. Znovu spatří svět, tedy aspoň to, co z něho po Ztracené válce zbylo. Jeho plíce ochutnají čerstvý vzduch, a znovu bude moci promluvit na jiného tvora než na démona.
Nevěděl, zda může Ynaku nazvat přítelem. Spíš byla jediná, kdo přežil z těch, které znal a které si pamatoval. Jediná, kdo věděl o jeho pravé podstatě a neděsil se. A pomohla mu. Postarala se o něho, když byl v opravdové nouzi.
Zavřel oči. Oheň praskal. Zachumlaný v kožešinách a skrytý za kamennými zdmi štiplavý mráz ani necítil. Necítil nic z přítomnosti. Jeho mysl pohltila vzpomínka. Tentokrát to nebyly hvězdy.
V duchu se přenesl zpátky do minulosti…
Za okny zuřil liják. První podzimní déšť, který měnil zem v bahno a zaléváním nešetřil nikoho. Seděl s lokty opřenými o stůl a naslouchal tichému bubnování zvenku. Ve světnici bylo šero a na stole svítila jediná svíce. Z vlasů mu kapala voda, a tak si je znovu vytřepal rukama. Ynaka k němu stála zády a čistila houby.
Byla tu dobře schovaná. Obyčejná dřevěná chaloupka uprostřed divočiny. Daleko od slídivého zraku gronů i yrloků. Ze zranění i horečky se dávno uzdravil a to jen díky ní. Netušil, proč se sem vracel. Posledně se rozloučili s vědomím, že se možná už nikdy nesetkají. Nebylo to nijak dojemné, vlastně se divil už tomu, že mu vůbec pomohla. Ale i ona se nejspíš cítila osamělá. Samota dokáže změnit každého. Zvlášť ty, kteří jsou obdařeni dlouhověkostí. Zavrtá se hluboko do duše a každý den kousíček ukusuje.
„Narazil jsem na další hlídky,“ řekl do ticha.
„Budu předpokládat, že nejsi tak hloupý, abys je sem zavedl.“
„Bylo to před několika dny. Neobjevili mě, ale…“ zadíval se na její lesklé, kaštanové vlasy a pohledem samovolně sklouzl k úzkému pasu a smyslným bokům. Ohlédla se na něho a on se jí rychle podíval do očí.
„Nevíš kam jít,“ odtušila s úsměvem.
„Tohle neznám,“ zašeptal a stočil zrak do plamene svíčky. „Nevědět, co si počít. Nemít žádný cíl. Vždycky jsem věděl, že někam směřuju a že to dává smysl. Vždycky jsem bojoval.“
„Teď už není za co bojovat,“ shovívavě se usmívala. Dávno si zvykl na to, jak je nádherná. Bylo to součástí jejích smrtících zbraní. Proto se tomu naučil odolávat hned v počátku. Naučil se to už v době Války a udělal dobře.
„Něco ve mně protestuje,“ odpověděl. „Něco ve mně si myslí, že ještě je naděje.“
Zasmála se. Zvonivě a srdečně. „Ale jdi ty. Víš o tom, že bych nikdy nečekala, že budeš tolik dobrosrdečný? Těší mě, že ses mi otevřel. Za Války jsem v tobě viděla jen tyrana. Ale i tehdy ses ke mně v rámci mezí choval slušně. Na rozdíl od ní…“
„Nemluv o tom.“
„No dobře, dobře. Jak chceš. Docela bych uvítala tvou pomoc. Dneska jsem nasbírala dva košíky. A mám tu i pěkné hříbky.“
Vstal, přešel k ní a ona mu podala nožík. Třetina z hub už byla očištěná a ležela vedle na tácu. Pobaveně na něj mrkla. „Tohle je poprvé, co?“
Zakřenil se, vzal do ruky velký hřib, odkrojil špičku nožičky a začal ho čistit.
„Ale jde ti to pěkně. Poslyš, Darrete. Ty musíš pochopit jednu věc. Svět teď patří gronům a yrlokům. Krev lidí poteče dál a ty s tím nic nenaděláš. Válka skončila a bohové padli. Nemůžeš se sám postavit celému světu. Rozumíš?“
„Zvykám si na to.“
„Dobře.“
„Nikdy bych neřekl, že si zrovna ty vybereš život v osamění uprostřed divočiny. Vždycky jsi žila v přepychu. Ukořistila jsi toho nejbohatšího muže a udělala mu ze života peklo. To ti musí chybět.“
Loupla po něm očima a pousmála se.
„Zvykám si na to.“
Když dočistil poslední houbu, odložil nožík a zeptal se. „Co teď?“
Otočila se k němu s vyzývavým úsměvem a dala ruku v bok. „Co bys rád?“
„Hezký pokus,“ usmál se a zkřížil paže. „Ty víš, co jsem myslel.“
Pokrčila rameny a šla připravit kotlík na polévku. „Vrátil ses ke mně, protože se tu cítíš v bezpečí. Nemůžeš bojovat, jen utíkat. Možná mě napadá jedno místo, kde by ses cítil stejně jako tady. No, jak se to vezme.“
„Poslouchám.“
Oheň hořel, vlnil se a hřál. Ynaka nalila do kotlíku vodu a ladným krokem doplula ke stolu, kde měl opřený svůj nezvyklý meč. Přejela prsty po pochvě a uculila se na něho. „Tam, kde tvé milované puklo srdce.“
Zamračil se. „O čem to mluvíš?“
„O troskách Ylen-Bellu přece. Kdysi velkolepý hrad velkolepého království! Ano, po smrti královny Samety, své milované ženy, a pádu celého Yldaranu, seslal bůh Árs na hrad svou moc, která měla odpudit jak grony, tak yrloky. Zřejmě si přál, aby místo smrti jeho drahé královny nikdo neznesvětil. A taky tak trošku zešílel z toho, že Ylen-Bell neochránil dřív, hned na začátku, než ho groni dobili. Jenže byl tolik pohlcený Válkou a pomstou za smrt svého syna, že zřejmě nepřemýšlel,“ trhla rameny a uchechtla se. „Co já vím. Hlavní je, že v těch ruinách tě nikdo hledat nebude.“
„Jenže já přece-“
„Budeš to muset vyzkoušet. Možná jsi silnější, než tušíš.“
A tak to vyzkoušel a zjistil, že měla Ynaka pravdu. V troskách Ylen-Bellu sice byl v bezpečí, každý den však pro něho byl utrpením. Moc boha Árse ho nutila odejít. Bojoval s ní, dokud si na ten tlak v hlavě nezvykl.
Otevřel oči a v duši měl prázdno. Natěšení na znovu setkání s Ynakou, které ho před chvílí pohltilo, zase opadlo. Protože nakonec stejně skončí zpátky tady. Vrátí se a dál bude bloudit okolní krajinou jako Ranak Sal Him, dokud nezešílí, nebo dokud svět nadobro neskončí.
Více na autorčiných oficiálních stránkách či v knize Dcera hvězd.