Fantasy povídka: Dominik Pavlíček – Ten, který zpíval s bohem

Netradičně to letos v literární soutěži Fantastická povídka zkusil Dominik Pavlíček. S lyrickým textem pojmenovaným Ten, který zpíval s bohem vybojoval sedmé místo. Dominikovu povídku si nyní můžete přečíst.

Vrátil se. On byl tím morem, který se šířil, zarůstal pod kůži a hnil v srdci. Prošel Dnem a Dnem, spálil se o Slunce, přesto se mezi námi procházel, tisíckrát mrtvý a tisíckrát oživený. Ve smrti se naučil slova, a teď je zpíval, chorál jednoho hlasu v kakofonii, které jsme se nedokázali vzpírat. Oddával se rozkladu a nepříčetnému smíchu, protože nás znal. Porodil nás, a bral si, jednoho po druhém, písní zpět. Tančili kolem něj, bezduché děti se slinami na bradě. Hladíval je, usmíval se na ně a trhal jim ruce a hlavy.

Vrátil se, ten šílený bůh. Potisící. Možná naposled…

Betonové kvádry zarostlé mechem a plísní, skupinka se krčí pod útesem kovových koster a poslouchá krysy, skryté ve stínu ostnatého drátu – nikde není bezpečí. Hlas je jako světlo, pronikne sebemenší skulinou a…

„Je mi zima.“ Anička je nejmenší, pláče, tulí se k Adamovi. První dítě po Příchodu. Vzácnost, unikát života. Lea, Malena, Paul a Roma se otáčejí, ví, co se stane, nechtějí ukazovat slzy. Nedívají se. Prošli kolem těch, kteří tančí kolem boha; Slunce už zapadlo a světu vládne Noc. Bůh chodí s Nocí a zpívá. Nejen slova, i chlad. Takový, který viděl ve smrti.

Perfekt se dívá. Usmívá se, možná Aničce, možná osudu a možná jenom tak, protože ostatní pláčou. On kdysi chodil s bohem, zpíval s ním, volali Noc. Občas zazpíval i dnes, ale slova vyměnil za věty a melodii za rytmus, bezmoc za trápení, lahodné zatracení posledního alkoholu, aroganci, opovržení, pohled plný znechucení. Držel Slunce na nebi a strašil Noc. Zachránil je, ne jednou, dvakrát, třikrát… tisíckrát.

„To nevadí, to bude dobré…“ Adam bere Aničku do náručí, houpe se dopředu, dozadu a tiše jí povídá o stromech a zvířatech. Existovaly? Ale ano, a jednou opět budou. A kdy? Až bůh opět zemře. A jak zemře? Rychle a náhle. A kdy? Brzy holčičko, brzy…

… ale ne dost brzy. Zima okusuje mech a kroutí jej, krysy piští hrůzou a zalézají do nejhlubších nor. Snad do Ponořeného města. Tuláci se choulí k sobě, Perfekt stojí na prahu Noci a úkrytu a směje se.

Je to jako křik větru, volání Sirén, nářek Hesperidek. Lapali po dechu, jak se jim strofy vpalovaly do mysli a do těla, a křičeli v agónii. Zpěv se nesl větrem, ledový a hluboký. Vřískání o bezmoci, lásce a lidském světě, který se propadl mimo dosah prstů, nářek nad mrtvými dětmi – sám jim kradl životy a teplo. Zpívali také, beze slov, zvířecí skřeky nabarvené emocemi. Tiché hlasy v zátiší koncertu, bezvýznamný doprovod…

„Prochází kolem nás a hledá úkryty, ale nenajde… nenašel se. Musí zemřít znovu.“ Perfekt nezpívá, jen zamračeně pozoruje ledový déšť. Někde tam je bůh, který se řeže a trhá. Zem skrápí černé chuchvalce krve a tkání, strádá, umírá. Pokaždé stejně, mokvající maso pamatuje statisíce úderů a nádorů, stékající hnis po pažích a torzu s odřezanými končetinami. Nakonec zemře v bolesti a se smíchem. A vrátí se se svou písní.

„Je tady, ale neumí. Je mi tě líto. Proto to budu já…“ Perfekt se obrátil k tulákům a usmál se.

„… kdo ti vyrve srdce.“

Začal také zpívat.

Vracel se pokaždé, když zemřel. Roztrhal se, shořel, obrostl lesy a skalami, rozpustil se v oceán… nezáleželo na tom. Někdy byl víc, než dřív, jindy byl sotva stínem minulé velikosti. Vždy zpíval o tom, co viděl po odchodu mezi Den a Den. Zapomínal. Ten zamotaný uzel nezačal na Zemi, a pokud ano, pak jsou pamětníci milénia prachem. Opakující se kroky v uroboru nekonečného zatracení, a do toho teskná hudba flétny a pár úderů zvonů.

Měl rád zvony. Zvlášť ty stříbrné.

Adam se probudil. Na tváři mu zasychala krev, neprostupná krusta důkazů slabosti. Anička se vrtí v křečovitém objetí, pozoruje bolavé tváře, bojí se. Teče jí z nosu.

„Chtěla bych pryč.“ Malena nemá rodiče, domov. Všichni tančí kolem boha.

„Za chvíli budeme v Bludišti, už jen chvíli… dneska tam dojdeme.“ Roma se snaží rozdávat naději. I když o ni nikdo nestojí…

„Tos’ říkala i včera. A málem si nás vzal!“

Lea se lhostejně dívá, ale nic nevidí. Slyšela Zpěv už mnohokrát, příliš slov a strof. Brouká si melodie a šeptá do větru. Možná mu rozumí…

„Nepůjdeme do Bludiště.“ Dívají se na Perfekta, krvavé pohledy z nejhlubších stínů bezcennosti. Víčka jim natekla od pláče a tváře zkroutil žal. Paprsky ranního Slunce pomalu rozsévají semínka tepla a radosti. Na pustých kostech Země ale klíčí špatně.

„Proč?“ Paul nemluví často, je moc smutný a vážný. Kdysi patřil k Doktorům, chodil po Zemi a dotekem léčil… to bylo před Návratem. Teď každý dotek bolí. Taví kůži.

„Víte, kde ho hledat?“

„Vedeš nás.“

„Nejdu do Bludiště.“

„Ale tam je bezpečí!“ Malena vyskakuje a křičí. Aleš drží Aničku a usmívá se na ni. Křečovitě. Aby nic nepoznala. Je ještě tak malá…

„Nikde není bezpečí. Bůh si tě najde kdekoli.“

„Co chceš dělat?“ Paul objímá Malenu. Černou tvář otáčí zpět na Perfekta.

„Zabít boha.“

Ztělesňoval klid a řád. Stálost. Každý čin měl přesně daný, pomezí rovnováhy multiversa. On byl tím zátěžím na vahách, které stálo uprostřed a jen se dívalo. Jeden jediný skladatel divadla, který nikdy nebyl za scénou a nenapsal jediný dialog. Byl sám a za každou slzu platil úsměvem. Krom jedné planety… na Zemi neplatil. Zem platila za něj. Za smích krvácením, za bolest ranou. Procházel se po té vystydlé slupce a byl bohem, který zpívá.

Ten, který zpíval s bohem. Autor: Lucie Kacrová

Ne vždy však byl jediný…

Perfekt stojí na útesu, pozoruje mraky a pláče. Krev, hnis, píseň. Ztrácí se a mizí v mlze.

Došli daleko, jednotvárná holá pustina je zmátla. Horizont se neměnil, Slunce se nehýbalo, až…

… došli k samému konci světa. Tady se bůh narodil. Poprvé.

Rodiště zarostlé zrcadly spečeného skla, bodláčí drátů a ulámaných končetin marionet. To byly jeho první děti, dcery, Sirény a Dryády… nepodařily se, nic se nedařilo. Bůh byl dítětem, které si hrálo, ale nevědělo jak.

„Je to tak…“ Paul si kleká do popela a pláče. Lea se usmívá a stéká jí pramínek sliny po tváři. Místo je smutné, temné, západ Slunce barví krvavě celý Svět. Zrcadla kradou paprsky a sytí se jimi, v nadcházející tmě slabě žhnou. Jehňátka, pomníky bývalého. Mají vlastní píseň, jinou, než je ta boží a Perfektova. Hlubokou, smutnou.

Hořkou kakofonii melancholie.

Ona jsou slzy a krmí poutníky. Kapka po kapce, sama každá padá a brázdí vrstvu vzpomínek.

Anička se dívá na Perfekta, nepláče. Tváří se šťastně, vesele, jako by neviděla bolest kolem sebe. Dívá se na anděla bez křídel, padlého muže. Na toho, kdo zpíval s bohem. A co vidí?

… jsou to hvězdy, střepy, lesklé múzy, co padají a milují se. Roj těch, které nedokázaly stát a dívat se, rovnováha a pravidla… ne! Chtíč a touha po slovech vyslovených ústy s jazykem, ústy se rty, ústy, která umí políbit. Mezi nimi jsou i tmavé kousky, úlomky, šupiny. Jsou zlé, ohavné, zanícené. Páchnou, mokvají. Rozpadají se. Jsou jen dvě…

Anička křičí, z očí jí teče krev. Voda se ztrácí, vypařuje se a hoří. Adam ji chytá, drží její ruce, aby se nedrásala…

A Perfekt stále zpívá konejšivé tóny.

Lea padá na zem, svíjí se. Zarůstá popelem, nezničitelnou skořápkou, která si pamatuje dotek boha. Jeho porodní křeče, když se sám zrodil.

Malena se skrývá za dolmenem, Paul také, Roma brečí nad Leou. V hlasité hudbě zvonů, které tak dlouho nezněly…

Adam pouští bezvládné, vysušené tělíčko. Připadá si tak prázdný, zbytečný, marný. Nedokázal ji zachránit… nedokázal! Sedá si a skrývá tváře v dlaních.

Roma nechápavě sleduje hrobku, na rukou má krev a kousky masa. Víc z Ley nezbylo. Byla jen loutka, bezduché oko, které mělo dovést cestu k cíli.

… ke zvonům se přidává smyčcové kvarteto; basa, violoncello, viola, housle…

Přichází vítr, a s větrem déšť. Spletence mastných slz bičují mrtvá pole, z trhlin vylézají hadi a vyjí na měsíc teskné verše. Oni jsou Perfektem, oni jsou deštěm, oni jsou… Zemí. Dunění, obnovený tep srdce.

Bůh přichází, křičí, naříká. Samotné žití ho bolí. Nuže dobrá, konec světa je připraven skončit a otevřít náruč začátku nového začátku…

Potemnělé Slunce a smutný měsíc, Den a Den se prolínají a proplétají se do dveří. Universum se hroutí, křiví se, láme, ničí, mění. Je jiné, stačil malý zásah, pár nitek vypletených a zapletených. Jenom pohled a zpěv jednoho střepu.

Toho zkaženého…

… nejzkaženějšího.

Zhoustl vzduch, začal hořet, páchnout sírou a potem. Bůh přišel, aby odpověděl.

Ty zpíváš o smrti.

„Zpívám. Musíš zemřít.“

Já?

„Ano, ty.“

Slyšel jsem o své smrti. Umírám často?

„Neustále.“

Bolí to. Co jsi mi udělal?

„Vzal jsem ti zpěv.“

Co je to?

„Tvá bolest.“

Nic nebolí tak jako to ticho.

„Nic není tak hlasité jako to ticho. Musíš přestat vzpomínat a zpívat.“

A jak?

„Zemřít. Naposled.“

Dobře…

On byl tím, který odešel; on byl tím, kdo se otočil a vyšel na Slunce; on byl ten, kdo obešel brány mezi Dnem a Dnem. První bůh, který zpíval. Dívali jsme se, jak se mění, jak umírá… ne, díval jsem se jenom já. Ostatní jsem zabil, musel jsem jejich harmonii vyměnit za jeho zpěv. Já jsem byl ten, který zpíval s bohem. Jsem trávou, stromy…

Novým životem.