2 fotky 
Do finále literární soutěže Fantastická povídka se probojovala i akční jízda z pera Martina Stručovského. Jde o pěkně drsnou, svižně odsýpající gangsterku v postmoderních fantasy kulisách. Povídka se od ostatních liší svou experimentální formou.
Poslíček
Z letargie mě vytrhnou tři výstřely.
Švihnu pohledem před sebe.
Vidím neoholenýho chlápka v černým obleku.
Už zase!
Zavrčím a skočím po něm.
Rveme se.
Přetahujeme o zbraň.
Lidi řvou. Panikaří.
Třikrát po sobě kopnu chlápka do hrudi.
Máchne po mě pravačkou, proměněnou v dráp.
Vlkodlak, bleskne mi hlavou.
Tak proto vždycky přežil.
Jen tak tak se vyhnu.
Pak nějaký šikula stiskne ruční brzdu.
Metro sebou trhne.
Narazím do stěny.
Naštěstí se včas vzpamatuju.
Doběhnu k němu.
Leží nemohoucí na podlaze.
Přemýšlím, zda ho zabít.
Ale nakonec ho přetáhnu hlavní po rypáku.
Tohle mi získá jen malý náskok, ale musí to stačit.
Jsem zloděj.
Ne vrah.
Popadnu kufr a vypadnu ven.
Už se mě v životě několikrát pokoušeli zabít. Jednou se to málem povedlo, ale přežil jsem, když tedy nepočítám drobné změny jako je dlouhá jizva v obličeji. Jenže za posledních osm hodin se mě pokoušeli oddělat už třikrát. Jsem si jistý, že za to může kufr s neznámým obsahem, který nesu v ruce. Ne, s nikým jsem si ho nevyměnil. To si mě jen nějaký chlápek v baru najal, abych ho přepravil z jednoho konce na druhý. Sakra, nejsem žádnej kurýr, ale tentokrát jsem neměl na vybranou. Poslední akce se kvůli zátahu fízlů posrala a don Garza chtěl investovaný prachy zpátky. Jinak mi prej ufikne koule.
Vyběhnu z tunelu. Občané na mě ukazují, ale já si to namířím rovnou na eskalátor. Neustále se rozhlížím kolem, zda nezahlídnu nůž, pistoli, dráp nebo něco podobnýho. Venku si odmávnu taxík.
* * *
S úlevou se zabořím do sedadla a vychutnávám si chvíle klidu.
Dneska mám vážně dost.
Asi po dvou minutách si uvědomím, že jedeme špatným směrem.
Napřed mě napadne vyskočit ven. Ale pak to zamítnu. Když vypustí ze stěn uspávací plyn, skoro vyprsknu smíchy. Na mě totiž žádné uspávací prostředky nezabírají. Nicméně zavřu oči a lehnu, abych ho mohl ve správnou chvíli překvapit.
* * *
Dopadnu na tvrdou zem. Koutkem oka spatřím dlouhou místnost se zavřenými dveřmi. Řidič se o kousek dál baví s dalším chlápkem, který tu na nás čekal.
„Tenhle kšeft je vážně o držku. Nečakal jsem, že se tak zkomplikuje, Vincente.“
„Nechápu, jak se nám to mohlo stát, Aldo. Jak nás vůbec mohl Bill podfouknout a sám se pokusit prodat zboží? Vždyť je to náš
bratr.“
„Byl,“ odsekne Vincent.
„Co tenhle sviňák?“
„Billův komplic nebo spíš kupující.“
„Nevypadá na někoho, kdo…“
„To sice ne, ale i tak je pěknej parchant. Pokud sis všiml, tak nosí rukavice, parapsychologie je při lovu na něj vyloučená.
Naštěstí ho dokážeme vyčmuchat.“
„A nezapomeň, že Ordellovi pěkně nakopal prdel.“
„Sorry, že ruším rodinnou diskuzi, hoši.“
Pohled se jim zastaví na Ritě – brokovnici, kterou mi kdysi zabudovali, když jsem přišel o levou paži.
Ani se nepohnou.
Asi jim připadám jako stvoření z fantasy země.
U vlkodlaků trochu zvláštní.
„Co je v tom posraným kufru?“
„Běž do prdele!“ vytáhne Vincent pistoli.
„Špatná odpověď!“
BANG! BANG! BANG!
Broky mu změní břicho v kráter po bombě.
Aldo se na mě hned vrhne.
Několikrát mě sekne tlapou do hrudi a obličeje.
Regenerace pracuje okamžitě.
Chytnu ho pod krkem a mrštím jím o stěnu.
Perfektně se do ní vlisuje.
Zopakuju otázku.
Chce mi vrazit kudlu do hrudi.
Jsem rychlejší.
Duté jehly z prstů mu skončí v krku.
Saju jeho krev.
Chutná jako bahno.
Ještě než vydechne naposledy, promění se do původní podoby.
KURVA! KURVA! KURVA!
Poslíček, Autor: Markéta Olšovská
Tohle jsem vůbec nechtěl. Už jsem vám jednou říkal, že jsem obyčejný zloděj. Žádný vrah a už vůbec ne řezník. Občas mě moje schopnosti pěkně serou. Ačkoliv nepopírám, že díky nim ještě pořád dejchám. A to všechno kvůli jednomu mafiánovi, kterej mě kdysi rozřezal a pak hodil polomrtvýho do řeky.
* * *
Do cíle je to jen čtvrt hodiny. V hlavě přerovnávám všechna fakta, na který jsem narazil. Vychází mi z toho vzorec: zloděj okrad zloděje a zloděj využil jednoho moulu, co byl po ruce. Jenže ještě pořád mě tížily dvě otázky. A to sice, koho bratři okradli a hlavně co se skrejvá v kufru. Ať je to co je to, Vincentovi bratři to chtějí získat zpět. A původní majitel, kterej o sobě zatím nedal vědět, určitě taky.
Jsem v pokušení se do něj podívat, ale myšlenku odeženu jako bzučící mouchu. Nechci si pokazit pověst a jde mi hlavně o prachy. Pět hadrů už jsem měl v kapse a dalších pět mě čekalo po splnění úkolu. Příliš lákavý, než abych poslechl našeptávajícího ďáblíka.
Možná si teď říkáte, jak je tohle možný. Možná si ťukáte na čelo při slovech vlkodlak, chlápek s brokovnicí místo ruky.
No, naše světy se asi liší. Tyhle věci, stejně jako čarodějové, upíři atd. jsou běžnou součástí mýho života, stejně jako Facebook nebo McDonald toho vašeho.
* * *
Konečně jsem na místě. Barák je typu třetí cenovový:
stěny posprejovaný
vzduch zatuchlej
někde hraje hudba hodně nahlas
nájemnici jsou taky pěkně hlučný.
Vyjdu po neumytejch schodech do druhýho patra. Těkám očima zleva doprava, až spatřím jméno Alexander Knockinger. Třikrát zaklepu.
* * *
Neotevře mi A. Knockinger, ale Vincent.
Tváří se potěšeně.
Já naopak nasraně.
Všechno mi dojde.
Jednu mu ubalím za ucho a proti jeho vůli se vecpu dovnitř.
Krev mu teče z ucha. Snaží se vytáhnout zbraň, ale udeřím ho kufrem do hrudi. Zakňourá bolestí. Chytnu ho za vlasy a dovleču na balkón, kde mu hrozím rozplácnutím o asfaltovou silnici.
„Ty hnusnej hajzle!“ řvu na něj. „Chtěl jsi mít čistý ruce, co?“
„Ne. Potřeboval jsem se zbavit bratrů a byl jsi zrovna po ruce.
Nic osobního v tom nebylo. Vážně.“
Přesně jak jsem čekal.
„Řekni mi heslo!“
„Chceš to prodat sám?“
„Dělej!“ rozkážu a povolím nepatrně ruku.
Zařve, ale nakonec zpívá.
Právě včas, protože dovnitř vnikne ozbrojené komando a pálí na všechny strany. Zbývá jen jediné. Uchopím kufr. Pustím Vincenta, který nestačí ani zamávat a pak sám skočím. I přes hvízdání větru zcela jasně sluším bzučení nábojů.
* * *
Skok přežiju dopadem na karoserii auta.
* * *
Už vím, proč chtěli kufr zpátky. Uvnitř se ukrývala opravdová bomba – plány na novou, ještě nepostavenou bitevní stíhačku z dílny společnosti Exitium Tech. Za tohle by mi nejrůznější zločinecké organizace zaplatili majlant. Ale proč dlouze hledat kupce, když můžu plány prodat nazpět majiteli za několikrát vyšší cenu?
* * *
Schůzku s majitelem ET – Viktorem Straussem si domluvím na půl šestou večer na starý, opuštěný most. Řekl jsem si o tři miliony. Vím, že pro ně je cena nevyčíslitelná, ale nějak mě to netrápí. Ty prachy mi vystačí na pár měsíců. Což je pro mě nejdůležitější. Zaplatím dluhy a pak si udělám pořádný prázdniny.
Jasně, že počítám s komplikacema. Jsem si jistej, že se to bez nich ani neobejde. ET je nadnárodní korporace, stojící za výrobou magických substancí a látek a těch nejlepších zbraní a zbrojních technologií na trhu. A už nějakou dobu se pokoušejí o výrobu dokonalého supervojáka. Zní to dost komiksově, ale leckterá armáda by dala nevím cokoliv, aby ho mohla vlastnit.
Jenže na druhou stranu to byli pěkný parchanti, co používali nejšpinavější metody pro dosažení cílů. Kdysi jsem málem skončil v jejich spárech.
Strauss už je na místě. Asi ujíždí na módě filmových úředníků – šedé vlasy, kulaté brýle rámující oči, oholená tvář. Zabaleno do tmavého obleku, kabátu a naleštěných polobotek. Nejvíc mě na něm fascinuje kufr v pravačce.
Prohlíží si mě. Asi mu připadám povědomý.
Vyměníme si kufry. Přikývnu hlavou a dám se na odchod.
CVAK.
Otočím se.
Hledím na hlaveň kapesního revolveru.
Já vám říkal, že budou komplikace.
Vždycky se nějaký objeví.
BANG!
Ruku si položím na ránu.
Pak se zapotácím a přepadnu přes zábradlí.
Strauss otevře kufr. Musí se přesvědčit, že jsou plány v bezpečí. Zadá poslední symbol a… nikde nic.
„Ten parchant!“ zakleje a řve rozkazy do vysílačky.
* * *
Koupání v ledovým moři jsem kupodivu přežil. Straussovy lidi po mně nějakou dobu ještě šli, ale i ten nejlepší čuchací pes se časem unaví. Jakmile se situace uklidnila, vydal jsem se rozfofrovat těžce vydřený prachy.
A co se stalo s plány, ptáte se? Prodal jsem je. Jak jinak.
Koneckonců nejsem neviňátko a nějak se živit musím.
Martin Stručovský
Narozen roku 1989. V současné době studuje Západočeskou univerzitu – obor Humanistika. Píše sporadicky a za sebou má jen jednu publikovanou povídku, která vyšla v rámci knižní série Agent JFK.
Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.
