Poslední z osmi finálových prací literární soutěže Fantastická povídka 2012 nese název V pravé poledne. Jejím autorem je Martin Stručovský. Čtenářům nabízí western obohacený o fantastické prvky.
„Vodu?“
Šílené oči vraha jménem John Doe na mě upřou prosebný pohled. Skloním se k němu, vytáhnu mu roubík z úst a k popraskaným rtům přiložím měch s nápojem.
Vytasím pistoli a přiložím mu ji ke spánku, aby se mě nepokusil proklít.
S uspokojením zjistím, že ranka na tváři, kterou jsem mu nedávno způsobil, se zahojila.
A to je dobře. Vojáci ho ode mě musí převzít v co nejlepším stavu. Pochroumaný vězeň totiž znamenal menší odměnu.
Vezmu mu pití a opět zacpu ústa. Zbylo mi akorát na cestu zpátky.
Pohlédnu na staré kapesní hodinky. Ručičky ukazují přesně jedenáct. Ani se mi tomu nechce věřit. Po všem tom střílení a třech dnech v sedle, na které bude můj zadek vzpomínat ještě hodně dlouho, byla dvanáctá hodina konečně na dohled. Ve dvanáct totiž na tohle nádraží přijede vlak, který odveze vězně do basy v Cryfordu, kde na něj čekala útulná cela plná shnilé slámy a přítulných krys.
Přeji mu to. Za vraždu a znásilnění pěti žen si nic jiného nezaslouží.
Pro mě to celé začalo před pěti měsíci. Impérium vypsalo půl milionovou odměnu na jeho hlavu. Hodně vysoká suma, které nikdo nedokázal odolat. A ani já nebyl výjimkou. Šel jsem po jeho stopě, pronásledoval ho na každém kroku, až jsem se nakonec stal jeho stínem. Naučil jsem se uvažovat jako on a zjistit tak každý jeho krok. A nakonec před týdnem, v jednom malém městečku jménem New Longisland jsem ho lapil v okamžiku, kdy se chystal zneuctít další počestnou dámu.
Zaútočil jsem rychle jako hladový jaguár. Ostatně, u elfa, kterému stačí jediné slovo, aby vás zabil, nebyla jiná možnost.
Následoval soud, během něhož byl vyřknutý jasný ortel: doživotní vězení v Cryfordu. Soudce si asi nechtěl špinit ruce mrtvolou. Ovšem to představovalo jeden problém – dopravit toho Doea ke tři dny vzdálené železniční stanici, od níž vlak odjíždí.
Ze začátku se to celé tvářilo jednoduše a možná by to tak i bylo, kdyby jedna z obětí – Constance Williamsová – neměla šest pomstychtivých bratrů, kteří si hodlali zahrát na porotu a kata zároveň.
Což ve výsledku znamenalo, že z NL nás vyjelo dohromady dvanáct, ale do cíle jsme se dostali jen dva.
Jsem šílenec, zanadávám si v duchu. Mohl jsem se na to celé vykašlat, nechat eskortu sestavenou soudcem, aby ho sem dopravila beze mě. Sám jsem si mohl jít užít do nejbližšího bordelu nebo hospody.
Jenže to ne. Já to prostě musel dotáhnout až do konce. A navíc další peníze představovaly příliš velké lákadlo.
Promnu si oči. Hádám, že kdybych se teď spatřil v zrcadle, viděl bych pod nimi pořádně velké kruhy, na nichž by mohl skotačit artista.
Už tři dny jsem nezamhouřil oči. Mám toho plné zuby, jsem unavený. Dal bych si whisky, ale žádnou nemám.
Půl dvanácté.
Zapálím si dýmku a v duchu si postěžuji na docházející tabák. Poté se zvednu ze židle stojící v rohu. Pušku nechám ležet na stole. Zamířím na druhou stranu malé, potemnělé místnosti. Zastavím se u oken zakrytých okenicemi. Jednu odklopím a těsně než se skloním k zaprášené prkenné podlaze, zaslechnu, jak mi kolem uší zahvízdá kulka.
Kurva!
Nečekal jsem, že nás po té včerejší potyčce, po které se mi podařilo zamést stopy, tak rychle dohoní. Na druhou stranu jim to nezazlívám – cíl naší cesty nebyl tajemstvím.
Rychle zaklapnu okenici, poté přeběhnu ke dveřím a zkontroluji, zda jsou opravdu zamčeny.
Jsou.
Paměť mi ještě dobře slouží.
„Bronsone!“
Burácivý hlas Johna, nejstaršího z bratrů, pronikne skrz stěny.
„Už máme dost přestřelek. Nic proti tobě nemáme. Chceme jen vraha naší sestry. Zaručujeme ti bezpečný odchod. Pokud ale nepřistoupíš na naše podmínky, budeme tě muset zabít.“
Z úst vypustím další velký kouřový kroužek. Přejedu si dlaní přes čelo, na kterou se nalepí kapky studeného potu.
Pak si s Doem hledíme dlouho z očí do očí. A já přemýšlím. Ta horší část mého já mi našeptává, abych ho nechal být. Co je mi do něj. Je to vrah a víc než basu si zaslouží okamžitou smrt. Navíc může z vězení utéct a zase zabíjet. Jenže mé lepší já mi připomene zbytek eskorty, která v něco věřila. Věřila ve spravedlnost, v trest, jemuž se mělo Doeovi dostat za branami vězení. Proto zemřeli.
V pravé poledne. Autor: Katarína Sidorová
A kdybych toho teď nechal, urazil bych jejich památku, smysl posledních několika okamžiků jejich životů.
Lulka zhasne. Pomalu se vyškrábu na nohy.
Deset minut do dvanácti.
Přejdu k oknu, poodstrčím okenici a zařvu: „Williamsi, já mám taky dost zabíjení. Ale vězně vám nevydám. Navrhuji však dohodu, protože chci ušetřit životy tvých bratrů. Utkej se se mnou v pravé poledne v duelu a vězeň připadne tomu, kdo vyhraje.“
Otočím se na vraha, který na mě vrhne vystrašený pohled.
„Souhlasím,“ ozve se Williams.
Slunce mi do černého kabátu praží jako zběsilé. Nad hlavami létají supi a už si brousí zuby a drápy na bohatou hostinu.
John Williams sesedne ze sedla statného hnědého hřebce a vykročí ze středu bratrů. Stejně jako zbytek sourozenců je zavalitý a malého vzrůstu. Na sobě má rovněž kabát, pod nímž skrývá dva šestiranné kolty.
Nadechnu se a vyrazím mu vstříc. Probodáváme se pohledy. Hlavou se mi míhají vzpomínky na nepříliš úspěšný život. Williams je dobrý střelec a každá sekunda tak bude hrát svou roli. Stačí maličkost a povezou mě odtud na márách nebo ještě hůř – sup si na mě smlsne.
„Williamsi.“
„Bronsone.“
„Začneme?“
„Ovšem.“
Klobouk si povytáhnu nad čelo, aby mi nepřekážel ve výhledu. Postavíme se k sobě zády a nastejno vyrazí každý na jednu stranu. Počítám do dvaceti, drbu se na zarostlém obličeji. Prst na rukojeti nepříjemně svrbí.
Dvacet!
Tasím. Otočím se a rovnou vystřelím. Williams, kterému se pistole zasekla v pouzdru, dopadne na kamenitou zem prorostlou trávou jako kus špalku na otop.
Nezabil jsem ho.
Ani jsem to neměl v úmyslu.
„Ty sráči,“ zaskuhrá a položí si pracku na zakrvácenou ránu.
„Zdá se, že jsem vyhrál,“ utrousím a ukážu jim záda.
Cvak.
Ano, přesně to jsem čekal.
Bleskově se otočím na patě. Stačí mi pět sekund, abych spatřil pistole v rukách bratří, od jejichž hlavní se odráží paprsky odpoledního slunce.
Několikrát zmáčknu kohoutek. Bratři se skuhráním dopadnou vedle sebe jako zelená padančata.
„Vaše chyba,“ procedím mezi zuby a zasunu pistoli s prázdným bubínkem zpátky do pouzdra.
Pak se skloním k nejstaršímu Williamsovi a hrábnu mu do pravé náprsní kapsy na košili. Jsou tam. Přesně jak jsem čekal.
Cigarety.
S přátelským šklebem v obličeji mu je odeberu a jednu si zapálím.
To už z dálky slyším houkající vlak.
Dneska má zpoždění, uvědomím si.
Běžím pro vězně.
Přece mu ho nedovolím prošvihnout.
Když vběhnu dovnitř, Doe není tam, kde jsem ho nechal.
To snad není možné.
Uslyším další cvaknutí.
A kurva.
Nevím jak, ale dostal se z pout a vzal mi pušku.
Zvuk vyšel napravo ode mě. Švihnu pohledem tím směrem a spatřím ho.
Šklebí se jako šelma, která právě zahnala do kouta kořist.
Puška v jeho rukách se mi vůbec nelíbí.
„Měl jsi odejít,“ řeknu. „Měl jsi odejít, když jsi měl možnost.“
„Musíš zaplatit za všechna příkoří, která jsi mi způsobil.“
„Dotkni se mě a zabiju tě.“
Zasměje se.
Využiji tohohle chvilkového zaváhání a zareaguji zcela instinktivně. Mrsknu nožem, který jsem už chvilku držel v ruce.
Zbraň projede jeho hrudí stejně snadno jako máslem.
Doběhnu k němu a zjistím, že už mele z posledního.
Zároveň slyším, jak houká odjíždějící vězeňský vlak.
„Ty parchante,“ počastuji ho, když vytahuji zakrvácený nůž.
Právě jsem přišel o pořádný balík peněz.
