2 fotky 
Dnes přinášíme práci, která skončila na pátém místě v soutěži Fantastická povídka 2012. Jde o fantasy příběh s názvem Věčný student. Jeho autor, Michal Ozogán, v něm s humorem zpracovává tradiční pohádkový motiv.
Vendy omývala ukořistěné poklady, které našla v kobce velmi starého a velmi smradlavého pána, jenž si asi rád oblékal cáry prostěradla. Práce vykradače hrobů rozhodně nebyla pro citlivky. Mumie už dávno zapomněly, co to je svěží vůně šeříku.
Voda byla teplá, jelikož na ní pražilo horké pouštní slunce. Jediné, co Vendy umožnilo přežít, byla malá oáza klidu, ale hlavně stínu a vody. Čistila šperky, korále, stříbrné poháry i zlaté cihly. Chtěla z nich dostat tu zatuchlinu. Smrad je v oboru podnikání užitečný snad jen při prodeji sýrů. Jinak je nutné se ho rychle zbavit.
Vzala do ruky mosaznou lampu a opláchla ji.
„Ach jo,“ vzdychla a ramena jí poklesla, „kdybys tak byla jen zlatá. Proč jen ten faraon nebyl větší hamoun. Mohl si toho do hrobu propašovat mnohem víc. Na věčnosti se přece nešetří, je to dobrá investice.“
Ledabyle lampu hodila na hromadu méněcenného zboží a ta se skutálela až na horký pouštní písek.
„Umej to pořádně,“ ozvalo se z lampy a Vendy pozvedla obočí. Nebyla zvyklá, že by na ní její poklady mluvily. Zvláštně pak ty méněcenné. Mistrovský kus, kde by byla uvězněna duše sličné a milé dívky, by se dala prodat nějakému zoufalci, ale rozkazovačnou babiznu?
Jak jen mohla zapomenout na lidskou škodolibost? Babizna se prodá mnohem lépe. Vstala a zvedla ledabyle pohozenou lampu. Opět ji ponořila pod tekoucí vodu a snažila se z ní vyškrábat všechny nečistoty. Musela být hodně stará. Rýhy od nehtů svědčily o tom, že nebyla první, kdo prováděl podobný styl drhnutí.
V tom se najednou začal z hrdla lampy valit dým. Ten se kroutil, dýmal se a pomalu stoupal vzhůru. Vendy si říkala, co je to za mocné kouzlo, ale pak ji udeřil charakteristický cigaretový zápach. Jako by si uvnitř lampy dával někdo pořádně do nosu … nebo spíš do pusy.
„Moment, už to bude, musel jsem si jednu zapálit. V tý tmě to bylo fakt stresující,“ ozvalo se z lampy. A opravdu, netrvalo to dlouho. Brzy se černý dým začal měnit na fialový. Ten už nestoupal vzhůru, ale plazil se po pouštním písku. Pod jejíma nohama se začalo ozýval kašlání, klení nebo něco mezi tím. Chvíli si Vendy myslela, že něčí plíce velmi rychle změní ubytovací zařízení.
„Blbej kouř,“ ozvalo se z fialového dýmu, „kdo tyhle efekty vymyslel. Myslí se jen na uživatele, ale co správci. Čert aby vzal přísloví ‚Náš zákazník, náš pán‘.“
A tajemný tvor se opět stal obětí tuberáckého záchvatu, který ne a ne skončit. Po chvíli začal kouř ustupovat a Vendy mohla vidět, jak se ho malinkaté ručičky snaží rozehnat. Být blond, začne se na tím roztomilým stvořeníčkem rozplývat.
Obyvatel lampy měl na hlavě turban a v momentě, kdy si všiml, že je pozorován, překřížil ruce a položil si je na ramena, jak se na správného džina sluší a patří. Okamžitě se ale zamračil.
„Člověk by čekal, že když se jeho magie nastartuje v momentě, kdy ho někdo umeje, tak bude čistej jak dětská prdelka. Teda, v momentě, kdy zrovna ne to… Víš co.“
„Jasně, že v…,“ nadechla se k odpovědi zaskočená Vendy, ale v momentě byla přerušena.
„Ženská,“ oslovil ji negentlemansky, „kde ses učila mejt nádobí. Sice lepší než blátem do hrdla, ale snad žijeme ve středověku? Ženská patří k plotně a basta.“
„Jak se opovažuješ?“ okřikla ho, když v ní probudil zárodky emancipace, „jestli chceš, tak si dám tu práci, najdu bahno a vyválím tě v něm.“
„Óóóó, má paní,“ změnil okamžitě tón hlasu, „to nebude třeba. Jsem Váš pokorný služebník. Na věčné časy, na věčné časy.“
Věčný student Autor: Katarína Sidorová
Vendy si ho chvíli pozorně prohlížela a zeptala se: „Nejsi náhodou džin?“
„Ty ženská jedna, jasně že jo. Kdo jinej…“ začal se opět vztekat a Vendy sáhla pro lampu.
„Má paní, má jediná paní,“ podlézal opět, „já jsem bytost bájná a mýtická. Jsem džin. Džin z lahve.“
„Představovala jsem si tě … hmm .. krapet milejšího.“
„Má paní, být bytostí bájnou a mytickou není nic jednoduchého a člověk je z toho hnedka vystresovaný. Ani pilule nedostanu. Už jen ta vysoká očekávání. Zkuste si s tím pracovat.“
„Jo, představovala jsem si tě trochu většího.“
„Nu, vidíte, má paní. Už je to tady. Teď chcete, abych byl větší a co to bude příště? Plnění přání?“
„Počkat, cože?“ zděsila se Vendy a zlaté mince z jejích očí zmizely, „ty přece plníš přání. Jsem si jistá, že to děláš. Je to účel tvé existence.“
„Vy jste přímo ukázkový příklad, má paní. Ano, plním přání, ale kde je sakra to nadšení?“ spílal džin bezmocně, „jako kdyby to dneska dělal každej druhej. Jsem jediná šance pro ty, kdo neumí rybařit. Kde je trocha úcty?“
„Říkáš mi ženská, jakou chceš úctu?“ podivila se.
„Žen… má paní, “ opravil se pohotově, „úctu má džin pro prvních sto lidí, kteří otřou jeho lampu do náležitého stavu. Pak už je to na jedno brdo. Jako první měsíc v práci, snažíte se, ale pak vás to přejde a chcete, aby to rychle skončilo.“
„A jak se dá vůbec taková práce sehnat?“ zajímala se ze zdvořilosti Vendy.
„Vás to opravdu zajímá?“ zeptal se džin a pusu nechal otevřenou do ó.
„Aaano,“ lhala nepřesvědčivě.
„Znáte to, klasický příběh, poslední rok na univerzitě a hledám nějakou magickou praxi, která by mi rozšířila obzory. Přijde mi naprosto neodmítnutelná nabídka – zajištěné bydlení, dobré finanční ohodnocení, setkání se zajímavými lidmi a velká moc k tomu. Na nic jsem nečekal a přijal to. Pak stačilo vyplnit pět formulářů, přečkat pět měsíců nervózního čekání a všechno bylo zařízené. Až později mi došlo, že vlastně vůbec nevím, co budu dělat.
Řeknu Vám, byla to jedna velká bouda. V lampě ubývá čas pomaleji, takže zatímco já prožil několik měsíců, venku uplynula už celá století. Určitě si dovedete představit, že když čtu o věčných studentech, popadám se smíchy, protože ve srovnání se mnou to jsou nuly. No dámo, tři přání jsou vaše. Volte moudře.“
„Slyšela jsem, že přání nedopadají vždycky tak, jak by si člověk představoval,“ začala Vendy váhat. Nadšení už vyprchalo a tak začala přemýšlet hlavou.
„Ale né, to né,“ džin okamžitě odporoval, „přání jsou naprosto bezpečná a předvídatelná, nic se Vám nemůže stát.“
Magický tvor se na chvíli zamyslel a pak zakroutil hlavou: „Že jste to Vy, má paní, nebudu Vám lhát. Magie je prokletá a nevypočítatelná. Je tam spousta kliček, poznámek psaných malým nečitelným písmem, prostě chaos. Ani rada starších magie nemá jasno, jak co je.“
„Díky za varování,“ přikyvovala Vendy. „Víš co? Ta přání si nech, nebudu to riskovat.“
„Moudrá volba,“ pochválil ji džin, „nepřinesly by Vám nic dobrého. Jen se prosím o tom nikde nezmiňujte. Měl bych z toho jen problémy. Mě tu klidně můžete nechat, má paní. On si mne zas někdo najde a vyčistí. Vůbec si se mnou nedělejte starosti.“
„Tak díky, a ať si to odkroutíš rychle,“ rozloučila se a ještě si potřásla s jeho drobnou rukou. Opět se začala probírat svými věcmi. Džin mezitím v oblaku fialového dýmu zmizel a ocitl se zpět v lampě.
Mnul si ruce a sám pro sebe si řekl: „A ještě dýško, ženská, a ještě dýško je moje.“
Těšil se, až ta tři nová přání náležitě využije.
Michal Ozogán
Narozen léta páně 1991 v severočeském Liberci a od léta 2012 prochází násilnou převýchovou na Pražáka. Úspěšně absolvoval Gymnázium Jeronýmova, nyní posledním rokem ve válečném stavu s Technickou univerzitou v Liberci.
Na základní škole mučil učitele dlouhými slohy, navzdory čemuž sbíral jedničky jak na běžícím páse. Když nadšeně poslal svou povídku do soutěže o Cenu Karla Čapka, zjistil, že to s jeho psaním není až tak slavné. Nicméně se nevzdal, snažil se dál a díky tomu mohl postoupit do finále Fantastické povídky.
Své další práce, myšlenky a postřehy zveřejňuje na osobním blogu www.fabulator.cz.
