Jak by měly psát ženy? Zeptali jsme se tří spisovatelů české fantastiky

Píší ženy lépe než muži? Vyskytují se v jejich tvorbě nějaké specifické rysy? Pro koho a jak by měly ženy psát? Mají díky své úloze ženy-matky více času na psaní? I na to se redakce FANZINE.cz ptala tří spisovatelů české fantastiky.

Foto: Marián Juskanin, Koláž: Petra Prokopová

„Většinu knih v mé knihovně napsali muži, což je dáno historickým vývojem. Prostě muži spisovatelé byli v minulosti v převaze,“ říká Josef Pecinovský, který se stejně jako Petra Neomillnerová a šéfredaktor časopisu XB-1 Vlado Ríša nechal vyzpovídat redakcí magazínu FANZINE.cz a rozpovídal se o ženském psaní.

Myslíte, že ženy píšou hůře než muži?

PETRA: Ne, dokonce si ani nemyslím, že ženy píší jinak než muži.  To, co člověk vtělí do textu, není otázka pohlaví, spíše fantazie, povahy a samozřejmě životních zkušeností.

VLADO: Je sice pravda, že v mnoha případech se dá poznat, jestli povídku napsal muž či žena, ale není tomu tak vždy. Už z tohoto poznatku jednoznačně vyplývá, že tato otázka je, slušně řečeno, nesmysl. Faktem je, že většinou muži a ženy píšou trochu jinak a díky tomu je možné odhadnout, jakého pohlaví je autor. Většinou muži píší daleko víc hard než ženy, nicméně vezměte si třeba Petru Neomillnerovou – a jsme zase u toho, že v pohlaví rozdíl, co se týče psaní, není.

JOSEF: Tak teď si nutně jednu polovinu lidstva rozhněvám. Zkusím z toho vyklouznout diplomaticky: obecně lépe píší ženy, ale co se týče sci-fi, tu vidím stále jako doménu mužů, kteří mají k technice přece jen blíže. Pravdou ale je, že nejlepší detektivky psala Agatha Christie a nejlepší historické romány u nás psala Jarmila Loukotková. A nejlepší sci-fi… Ne, tady si netroufám. Ale ženy už píší skutečně všechno, a dokonce pronikají i tam, kde kdysi měli muži nezpochybnitelnou doménu – do televizních seriálů…

Sledujete nějaké specifické rysy či znaky ženské tvorby, které se v mužské nevyskytují?

JOSEF: Ne. Možná, že existují, ale ty se najdou v dílech, které píší ženy pro ženy, a odpusťte, to jaksi číst nemohu.

VLADO: Mluvme o převládajících znacích: ženy si daleko víc všímají psychologie postav, mají cit pro drobnokresbu… Nicméně něco takového, o čem by se dalo říct, že tohoto muži schopni nejsou a tohoto ženy ano, neexistuje. Prostě jsou práce dobré a špatné a je úplně jedno, jestli ji napsal muž či žena. V literatuře je mnoho příkladů, kdy ženy psaly pod mužskými pseudonymy a nikdo z jejich tvorby nebyl schopný poznat, že jejich tvůrcem byla žena.

Co byste jim poradili – jak by měly psát?

PETRA: Poradila bych jim především, aby zůstaly samy sebou – obecně vidím problém autorek, zejména začínajících, spíše v touze zavděčit se.

JOSEF: Proboha, jen ne žádné rady! Každý ať píše, jak chce. Je ale důležité psát tak, aby dílo vzal nakladatel i čtenář, což znamená psát dobře. Bohužel, dnes bych dodal – i podle současné módy. Dnes jsem se dočetl v novinách, že děti odmítají Steklačova Boříka, protože se ta parta kluků nedokázala svolat mobilem, a Kopyto a Mňouk nejsou cool jen proto, že nebyli na Facebooku…

VLADO: Tak, jak jim zobák narostl. Tím samozřejmě myslím, že se nemají nutit do něčeho, co jim osobně není vlastní. Většina dobrých prací vždycky vychází z osobních prožitků, z pohledu toho kterého autora na svět. Pokud se budou nutit psát tak, jak je teď právě v módě, nikdy to nebude za moc stát. Samozřejmě jsou mezi námi lidé, kteří jsou schopni napsat výbornou věc na objednávku, viz příběhy zasazené do již existujících světů (Mark Stone, Conan, JFK, Kroniky karmínových kamenů,…), ale vždy je ten příběh specifický pro dotyčného autora a jeho vidění světa.

Zvlášť pokud člověk začíná psát, má sklony opisovat od někoho, kdo se mu líbí, kdo je momentálně in. Tomu je nutné se vyhnout. Zaprvé, jak jsem napsal už výše, většinou je originál lepší než kopie, zadruhé pokud se chcete prosadit, tak kromě řemesla se potřebujete vydělit z řady. Teď jsou v módě upíři, vy o nich napíšete povídku a v soutěži bude třicet upírských povídek, z řady se nevydělíte a povídka by musela být setsakra dobrá, aby si jí porotce všiml.

O tom, jak se už zavedení autoři vyrovnávají s problémem zadaného námětu, je krásným příkladem velekniha Michaela Bronce a Jakuba D. Kočího Legendy draci. Michael si dlouho stěžoval, že chtěl udělat knihu o dracích a valná většina autorů napsala příběhy, v nichž se prakticky draci ani nevyskytovali, právě z výše uvedeného důvodu.

Pro koho by měly psát? Pro ženy, pro muže, pro všechny?

JOSEF: To už vůbec nelze určit. Obvykle má autor svůj okruh čtenářů, pro které píše, ale ten se nedá přesně vymezit. Dnes, když se píše napříč žánry, jsou i hranice tohoto okruhu nejisté. Obecně platí, že psát by se mělo tak, aby si knihu přečetlo co nejvíc lidí. U fantastiky je to obtížné – oficiální kruhy ji neustále řadí do kategorie podřadné literatury, tedy čtiva, ne-li přímo braku.

PETRA: To je otázka žánru, ale pokud by šlo o české autorky fantastiky, tak jednoznačně pro všechny. Český knižní trh je už tak malý, zaměřit se jen na polovinu čtenářů je pro autora/autorku likvidační.

VLADO: Hlavně by měly psát příběhy, které zajímají je. Pokud budou dobré (po všech stránkách), tak si čtenáře najdou. Směřovat od počátku příběh jen k určité vrstvě lidí je zvláštní. Neumím si představit, že bych třeba napsal povídku jen pro vegany.

Myslíte, že mají ženy do jisté míry jako autorky časovou výhodu díky své úloze ženy-matky?

JOSEF: Nevím, co myslíte tou časovou výhodou, pokud máte na mysli čas na psaní, pak platí, že mít doma malé dítě je spíš časová nevýhoda.

PETRA: Spíš časovou nevýhodu. (smích)

Děti nemají moc pochopení pro uměleckou tvorbu svých rodičů a zpravidla jim matka přece jen věnuje víc času než otec.

VLADO: To si nemyslím. Naopak v tomto směru mají coby matky daleko méně času, neboť jim ho spotřebují jejich ratolesti či vnoučata, a to nemluvím o partnerech. Pár takových znám a vím, jak bojují s časem, aby si vyšetřily nějakou tu hodinku na to, aby mohly psát. Zářným příkladem je Františka Vrbenská – a to je její muž něco jako světec.