Aby povídka zaujala, musí mít hned několik atributů: nápad, slušné zpracování, první odstavec, který zaujme, a překvapivý závěr. Když na takovou narazíte, je pak radost číst, říká spisovatel a šéfredaktor časopisu XB-1 Vlado Ríša.
Na co si dát ale pozor? Zeptali jsme se tří spisovatelů české fantastiky, v čem podle nich nejvíc začínajících literátů chybuje. Redakce FANZINE.cz přináší seznam nejčastějších chyb, na které upozorňují Vlado Ríša, Petra Neomillnerová a Josef Pecinovský.
Neznalost češtiny
Pravopisné a gramatické chyby řadí Josef Pecinovský hned na první místo našeho seznamu nejčastějších chyb začínajících spisovatelů. „To je největší problém začínajících autorů, kteří obesílají soutěže. Každého porotce otráví na nejvyšší míru, když velmi slušná povídka s dobrým nápadem i zpracováním hýří hrubkami žáčka třetí třídy základní školy na každém druhém řádku,“ souhlasí s Pecinovským i Vlado Ríša, který začátečníkům doporučuje nechat si svou povídku před přihlášením do soutěže projít korektorem.
Volba nerozumného rozsahu
Lépe vyzkoušet si napsat raději kratší text, povídku na pár stránek, než začít svou literární dráhu hned románem. Na kratším textu daleko rychleji zjistíte, kde jsou vaše slabiny. Ke kratšímu textu se také vyjádří někdo kompetentní daleko spíše, nežli k románu, který se už v úvodu hemží chybami. „Opravdu není vhodné začínat pentalogií,“ ujišťuje Petra Neomillnerová.
S volbou nerozumné délky díla souvisí i neochota proškrtávat napsaný text. „Méně je vždy více! I když se honoráře platí podle délky díla, kritika i čtenář je hodnotí podle zcela jiných kritérií,“ upozorňuje Josef Pecinovský.
Nezvládnutí řemesla
Špatně u poroty literárních soutěží pochodí i lidé, kteří hýří geniálními nápady, z nichž by se daly napsat romány, ale neznají základní věci kolem toho, jak napsat povídku, román, jak vystavět příběh. „Pak porotce běduje nad zmařeným příběhem. Řemeslo je možné se naučit, existují nejen školy, kde se takové věci učí (novinařina apod.), ale i takzvané workshopy, kde se autor může základy naučit,“ doporučuje ostřílený český spisovatel Ríša.
Josef Pecinovský vidí jako chybu pokus uplatnit hned první dílo a říká: „Člověk se potřebuje vypsat, někomu to trvá i dvacet let, než získá do ruky to, čemu se říká řemeslo.“
Nedostatek nápadů
Ani zvládnutí tzv. řemesla ale není vše. „Je to smutné, když v soutěži narazíte na dobře řemeslně zpracovanou povídku (autor ví, kdy má použít přímou řeč, kdy popisy, že je potřeba vymyslet zajímavý začátek a překvapivý konec…), ale ta je vlastně o ničem. Nemá příběh, nemá nápad,“ upozorňuje Ríša.
Petra Neomillnerová v souvislosti s nápaditostí upozorňuje na jakési sny v bdění. „To, co si vysníme, dokonale funguje v naší fantasii, ale pro hození na papír v necenzurované podobě se to nehodí. Literární dílo musí mít zápletku, peripetie, je to konstrukce.
Neschopnost napsat příběh
„Buď autor nezvládne zamýšlený příběh, který se mu postupně rozplizne v mnoha odbočkách, takže se v něm nevyzná ani autor sám, natož čtenář, nebo příběh úplně schází, což se občas stává právě autorkám, které jsou přesvědčeny, že vnitřní svět jejich hrdinů či hrdinek je daleko důležitější než nějaký ten příběh. Usilovně popisují na mnoha stránkách rozervanost hrdinek postávajících u otevřeného okna, ovívaných nočním větrem a oplácáváných vzdutými záclonami,“ vypichuje jednu z nejčastějších chyb Vlado Ríša.
Podle Petry Neomillnerové začínající autor často zatíží svůj text rádoby filozofickými moudry a totálně čtenáře otráví, nebo ve snaze být cool dílko zahltí vulgaritami, brutálními scénami a sexem. „Někdy je výsledek velmi podobný parodii, a bohužel to není záměr,“ říká spisovatelka.
Josef Pecinovský upozorňuje na chybu povídkářů, kteří popíší prostředí, předhodí čtenáři pár osob, navodí atmosféru a záhy dospějí k (dle jejich názoru) překvapující pointě a tím skončí. „Mnohdy je to omyl, tohle by právě byl okamžik, kdy by měli začít a motiv dále rozvinout. Platí, že je třeba vyčerpat z něj vše, co unese,“ dodává.
Zmatek v postavách
Podobně jako u rozsahu díla platí, že méně je vždy více. Tím se spisovatel-začátečník vyvaruje jedné z nejčastějších chyb, kterou je zmatek v postavách. „Mnohdy není jasné, jakou má ta která postava úlohu, a většinou se ukáže, že polovina z nich je zbytečná,“ konstatuje Pecinovský.
Petra Neomillnerová dává volbu postav do přímé souvislosti s výše zmíněným sněním. „Aby byly věrohodné, musí být tvůrce buď geniální, nebo zvolit takové, jejichž chování a názory chápe,“ radí autorka, která pochybuje o tom, že by se křehká studentka anglistiky dokázala opravdu vcítit do postavy, jako je například Conan.
Očividné opisování
Vlado Ríša se jako porotce v literárních soutěžích setkal v mnoha případech s úmyslnými či neúmyslnými plagiáty. „Takový autor je nadšený z úspěchu paní Rowlingové a spáchá hned několik povídek o malém čaroději bojujícím s Velezlem,“ uvádí na příkladu šéfredaktor časopisu XB-1. Výjimkou mezi soutěžními povídkami nebývá ani velmi okatá a nevhodná inspirace aktuálně populárním filmem či televizním seriálem.
Nedostatek sebekritiky
„Z někoho se spisovatel nestane, i kdyby mlátil do klávesnice celý život. S tím se nedá nic dělat, to je dáno biologickými dispozicemi. Takoví lidé by měli od spisovatelství prostě utéct,“ upozorňuje na problematiku nedostatečné sebekritiky začínajících autorů Pecinovský a dodává: „Je však málo těch, kteří jim to dokážou přímo a na rovinu říct.“
