Jerzy Rzymowski patří k redakčnímu týmu polského žánrového časopisu Nowa Fantastyka. S námi se podělil o své čtenářské preference i pohled na současné dění na polské žánrové literární scéně. Jak vnímají Poláci české autory? A na které cony v Polsku se vyplatí vyrazit?
Polský redaktor Jerzy Rzymowski Foto: Joanna Lubas
Jerzy, první otázka snad ani nemůže vypadat jinak. Jak jste se k fantastice dostal?
Fantastiku jsem začal číst už na základní škole. Zprvu mě zaujala řecká mytologie, pak jsem objevil Tolkienova Hobita s Pánem prstenů, a asi nejvýrazněji mě v té době oslovily Letopisy Narnie od C. S. Lewise. Také jsem byl velkým čtenářem Julese Vernea.
Když v roce 1989 došlo k uvolnění knižního trhu, nakoupil jsem si stohy knih, především fantasy romány. Tada Williamse, Gordona Dicksona, Ursulu K. Le Guinovou, Lawrence Watt-Evanse, Andrzeje Sapkowského nebo knihy ze světa DragonLance od Weisové a Hickmana. Sci-fi jsem začal číst až mnohem později. Neměl jsem ve výběru knih žádný systém. Neznal jsem nikoho, kdo by mi knihy mohl doporučit, a tak jsem si bral, co bylo zrovna k dispozici a vypadalo zajímavě.
Na konci střední jsem začal hrát hry na hrdiny. Seznámil jsem se s lidmi, kteří byli členy fandomu, a získal o celém žánru větší přehled. V roce 1995 otiskli mé první RPG dobrodružství, o dva roky později jsem se stal členem Klubu tvůrců (Klub Tfurców), skupiny spisovatelů, kteří si navzájem radili ve snaze zlepšit své tvůrčí schopnosti. Moje první povídka vyšla ještě v témže roce, tedy 1997. Od té doby jsem jich sice už moc nenapsal, ale ujistil jsem se, že bych se rád zabýval svým hobby i profesně, což je v důsledku jediná věc, na které opravdu záleží.
Vyjmenoval jste teď spisovatele a spisovatelky, na nichž jste vyrůstal. Jaká jména byste uvedl mezi svými nejoblíbenějšími autory v současnosti?
Takových je obrovské množství. Pokud bych snad měl alespoň některé jmenovat, tak určitě Neila Gaimana, Philipa K. Dicka nebo Harlana Ellisona. Z cyklů mám rád Zeměplochu od Terryho Pratchetta, Kroniky Amberu Rogera Zelaznyho, Dunu Franka Herberta, cyklus o Felixi Castorovi z pera Mikea Careyho, George R. R. Martina, Stevena Eriksona, Douglase Adamse, Shadowland od Petera Strauba, Parfém: Příběh vraha Patricka Süskinda, Nežádoucí efekt od Christophera Priesta… Jak vidíte, je to téměř nekonečný list. Vím, že bych měl určitě zmínit i některé polské autory, ale řada z nich patří mezi mé přátelé a nerad bych na některé zapomněl.
Svůj sen o práci spjaté s Vaším koníčkem jste si splnil. Jak jste se stal členem redakce časopisu Nowa Fantastyka?
Před pěti lety mi kamarád řekl, že Nowa Fantastyka hledá redaktora. Ucházel jsem se o to místo a dostal ho. Předtím jsem pracoval pro dva časopisy, Kruk (Krkavec – pozn. red.) o hororu, který měl však jen tři čísla, a RPG magazín Magia & Miecz (Magie a meč).
Nowa Fantastyka je patrně nejznámějším polským žánrovým časopisem. Co v něm jeho čtenáři najdou?
V každém čísle najdete povídky od polských i zahraničních autorů, několik žánrových článků a recenze nových knížek, filmů, komiksů a her. Snažíme se ukázat z fantastiky co nejvíce.
Jenže knižní trh se samozřejmě neobejde bez odběratelů. Jaká je podle Vás situace mezi polskými čtenáři? Jak je početná žánrová skupina čtenářů?
Myslím si, že jsou tu dvě čtenářské skupiny. Ti, co čtou fantastiku pouze příležitostně. Lidé, kteří čtou, co je zrovna v módě, ať už je to zrovna Harry Potter nebo nějaká romantika s fantasy prvky. Jenže tihle lidé samozřejmě nemají potuchy, jak žánr ve skutečnosti vypadá. Druhou skupinou jsou logicky samotní žánroví fanoušci.
První skupina sice může být dost početná, ale netroufám si tvrdit, kolik procent z ní pronikne do té skupiny druhé. Na druhou stranu tahleta malá skupinka fanoušků sice není tak početná, ale jsou to čtenáři věrní a aktivní.
Kdybychom měli nechat mluvit čísla, pokud si dobře vzpomínám, Harry Potter a relikvie smrti vyšel v Polsku v nákladu přes 600 000 kopií a každý díl Ságy Stmívání od Stephenie Meyerové měl přes 200 000 výtisků. Průměrný náklad se však pohybuje kolem několika tisíc kusů.
Když už jste nakousl otázku fanoušků, nemůžu se nezeptat na sjezdy a cony. Na jaké narazíme v Polsku? Může se na některé vydat i český fanoušek?
V Polsku se koná každý rok celá řada různých conů. Některé jsou jen pro určité skupiny jako hráče her nebo komiksové fanoušky, některé mají záběr širší. Největšími sjezdy jsou Polcon, který je pokaždé v jiném městě, a poznaňský Pyrkon. Z menších, ale velmi prestižních conů bych mohl jmenovat Nordcon v Jastrzębia Góra nebo Festiwal Fantastyczny na hradě Nidzica. Letošní Polcon v Cieszyne a Českém Těšíně byl organizován společně s českým Parconem jako společný Eurocon.
Vrátím-li se zpět k literatuře, jak to v současnosti vypadá na polském žánrovém trhu? Mají teď autoři v hledáčku nějaké specifické žánry?
Myslím si, že máme teď v Polsku poměrně pozoruhodnou situaci. Nějaký jednotný bod zájmu byste hledali marně. Oblíbení autoři v současnosti využívají své popularity a píší, o čemkoli chtějí, o čemkoli, co se jim zdá vhodné ke zpracování nebo experimentování. Myslím, že se naučili moc důležitou věc – čtenář ve skutečnosti neví jistě, co vlastně chce, chce jen víc toho, co se mu předtím tolik líbilo. Ale když mu nabídnete něco, co má rád, a on má ve vás dostatek důvěry, aby si zakoupil váš nový román, nemusíte recyklovat neustále tatáž témata. Můžete jej překvapit něčím úplně novým a neokoukaným. Samozřejmě že většina dobrých autorů má své věrné čtenáře, a celá řada autorů se neustále drží jediného subžánru, ale jinak máme v Polsku neuvěřitelný rozsah. Možná jediný žánr, který viditelně posiluje, je horor.
Objevili se tedy v poslední době nějací pozoruhodní nováčci?
Pokud jde o nováčky, určitě by vás mohl zaujmout cyklus Roberta M. Wegnera Opowieści z meekhańskiego pogranicza (Povídky z meekhanského pohraničí). V současnosti už mu vyšly dvě povídkové sbírky a chystá se napsat také první román, který by se odehrával v tomtéž prostředí. Wegnerovy fantasy povídky jsou špička, a když říkám špička, myslím tím opravdu něco velice kvalitního a intenzivního.
Většina českých čtenářů si bohužel bude muset počkat na případný překlad. To mě však vede k další otázce. Jaký je přibližně poměr polské a zahraniční žánrové produkce? A změnil se tento vztah nějaký výrazněji v předchozích letech?
Vychází více knížek v překladu než domácí tvorby. Poměr mezi nimi může být odhadem dvě až tři knihy zahraniční na jednu knihu domácí. A myslím si, že v tomhle směru se v posledních letech příliš mnoho nezměnilo.
V poslední době je polská fantastika stále častěji opět k vidění i u nás. Mezi nedávno přeloženými je i Jarosław Grzędowicz, jemuž vyšel v srpnu román Popel a prach (Popiół i kurz). Jaká je Grzędowiczova pozice na jeho vlastním trhu?
Jarek Grzędowicz je můj dobrý kamarád a také člen zmiňovaného Klubu Tfurców. V Polsku patří k nejpopulárnějším autorům a moc mu to přeju. Jeho neznámějším románem je Pan Lodowego Ogrodu (Pán ledové zahrady), kritici si nejvíce cení jeho povídkové sbírky Księga jesiennych demonów (Kniha podzimních démonů). Určitě byste si měli přečíst také některé romány od jeho manželky, Maji Lidie Kossakowské (v češtině vyšel autorce román Rozsévač větru – pozn. red.). Píše také velmi dobře.
Vím, že Jarkovi se v České republice moc líbí a jezdí tam, kdykoliv může. Líbí se mu hlavně váš životní styl, smysl pro humor a samozřejmě má rád české pivo.
I českým autorům se daří pronikat na polský trh. V překladu už vyšla třeba Petra Neomillnerová nebo Miroslav Žamboch. Jak je přijali polští čtenáři? Daří se české fantastice na polském trhu?
Českou fantastiku přijali čtenáři vcelku dobře a získala si řadu příznivců, zejména díky nakladatelství Fabryka Słów. Už vydali Žambocha, Neomillnerovou a naposledy také Vladimíra Šlechtu. Také v tomto nakladatelství vyšel první díl Agenta JFK.
Je česká fantastika v něčem specifická? Je v ní něco, čeho si všimne pouze cizinec?
Musím se přiznat, že jsem nikoho ze zmiňovaných autorů nečetl, takže českou fantastiku znám jen tak z druhé ruky. Našim recenzentům přijde zábavná.
Čemu tedy dáváte vy jako čtenář přednost? Fantasy, nebo spíš sci-fi?
Čtu mnohem častěji fantasy než sci-fi. Mám moc rád fantasy městskou, autory jako Neil Gaiman nebo Mike Carey. Také se mi líbí historická fantasy nebo romány z alternativní historie. Ať už je to steampunk jako Mašina zázraků od Gibsona a Sterlinga, Dickův Muž z Vysokého zámku nebo cyklus Temeraire od Naomi Novikové.
A z hlediska polské nebo zahraniční produkce?
To čtu mnohem spíš zahraniční romány než ty polské. Je to logické, protože čtu nejčastěji knížky, na něž pro Nowou Fantastyku připravuji recenzi, a to jsou zejména zahraniční věci. Navíc při recenzování polských autorů se musím mít na pozoru. Jak jsem už zmiňoval, znám se s mnohými osobně a někteří z nich jsou mí přátelé, takže se musím ve svých názorech vyvarovat jakékoliv účasti.
Závěrečná otázka je nasnadě. Jak vidíte budoucnost na poli polské fantastiky? Myslíte, že čtenáře čekají nějaké dramatické změny? Mohl by se třeba v blízké době vyloupnout nějaký obrovský talent?
Takové věci je dost těžké předpovídat. Tohle zjistíme až časem. Mnohem spíše mě zajímají změny, které nejspíše nastanou po reformě zdanění knih. Jak to změní prodejnost knih, situaci nakladatelských domů nebo časopisů jako Nowa Fantastyka.
Reformě zdanění?
V Polsku byla na knihy 0% daň z přidané hodnoty. Od ledna nadcházejícího roku bude 5% DPH na knihy a audioknihy a 23% DPH na knihy elektronické. To kvůli nějakým regulím Evropské unie.
