Tak to vypadalo, že Josef Pecinovský se svým Budiž vám Měsíc lehký uzavřel letošní ročník JFK. Nakonec se ale v edičním plánu nakladatelství Triton objevil ještě jeden titul z uvierza oblíbeného zaměstnance Agentury EF. I když jeho hrdinou je vlastně Vincent Vega. Pojďte si přečíst ukázku z nového Žambochova díla.
Zlí muži
Miguel odložil revolver i s opaskem a pověsil ho na ohradu. Bylo vedro, celý den bylo vedro a on se v něm plahočil od samého rána do pozdního večera – po poslední tři dny bez přestávky, prakticky bez siesty. Nestěžoval si, podařilo se jim označkovat dobrých tři sta padesát jednoročků. Víc než čekal, a to ještě nepropátrali ani polovinu nejbližších kaňonů, v nichž se pásl jeho dobytek.
Spustil džber do studny, počkal, až se naplní vodou, a pak ho začal pomalu, bez použití rumpálu vytahovat. Nechtělo se mu skřípotem rušit tiché kouzlo podvečera. Vzadu za domem si jeho dva synové hráli s hříbaty, jejich pokřikování a občasné zaržání hříbat znělo skoro jako nějaká melodie. Část chladné vody si vylil na hlavu a ve zbytku se pomalu a s rozkoší, jen za použití kusu režného plátna, umýval. Kdyby žila Chuanita, čekala by ho s večeří, fazolemi s pořádným kusem hovězího a karafou chladné vody ochucené dužninou pichlavých quaramín. Chuanita byla mrtvá a kuchař i s větší částí mužstva pracovali na úpatí hor, kde zaháněli stáda do vyšší nadmořské výšky, aby měl dobytek i v nastávajícím horkém suchém období dobrou pastvu. A Caitlin strávila tento týden u staré paní Wrightové, aby se naučila i jiné věci než starost o dobytek, koně a vůbec celé hospodářství.
Voda byla čistá a ledová jako vždy. Jak mohl otec vědět, že má kopat právě tady? Na to Miguel nikdy nepřišel, i když v umění číst krajinu byl stejně dobrý jako indiáni v horách. Možná ještě lepší. Nic neukazovalo, že právě tady se nehluboko pod vyprahlou planinou nachází vydatný zdroj vody.
Ťuknutí kopyta o kámen. Tlumené, tiché.
Miguel ztuhl. Když se vrátil domů, ze zvyku si vyjel na nevysoký pahorek u jižní stěny domu a obhlédl okolí. Daleko široko neviděl nikoho, to znamenalo, že případný nejbližší poutník musí být nejméně pět kilometrů daleko. Nebo se k domu přibližoval klikatou cestou mezi vystupujícími skalisky a nenápadnými terénními vlnami členitého okolí. Přehledná prérie začínala až zhruba o kilometr dál. To by znamenalo, že krajinu dobře zná nebo mu cestu sem někdo velmi pečlivě popsal. Teď už by ho ale zahlédl v každém případě, protože z nejvyššího místa ranče byl o nejbližších dvou až třech stech metrech dokonalý přehled. Na to už však nezbýval čas – Miguel si uvědomil, že opasek s revolverem nechal na ohradě, kam šel pro odložené vědro. Chyba, každý dělá chyby. Ale ještě to mohl stihnout.
Než stačil udělat první krok, vyřítili se zpoza domu Chosé se Sanchezem v závěsu. Miguel okamžitě zvedl před sebe ruku zatnutou v pěst – signál bojovníků na válečné stezce znamenající naprosté mlčení. On ho znal ze svého divokého mládí, jeho chlapci z výprav do hor a her, které s nimi hrál. Starší Chosé pochopil, že tentokrát nejde o hru, a zabránil mladšímu bratrovi vykřiknout nadšením.
„Utíkejte do domu, schovejte se a nevycházejte, ať se děje, co se děje,“ sykl Miguel.
Kluci znejistěli, pak ale přikývli a zmizeli v tmavém obdélníku otevřených dveří stejně rychle, jak se objevili.
Další klapnutí koňských kopyt, tentokrát už rovnou za stěnou osekávané juky nahrazující dřevěný plot. Už je viděl. Tři muže na koních, prachem pokryté oblečení prozrazovalo dlouhou cestu suchými pláněmi. Obličeje ale měli čisté, jako by si je někde nedávno pořádně umyli, měchy s vodou u sedel plné, ještě se lesknoucí vlhkostí. A koně byli čerství, odpočinutí. Miguel jejich značky nemohl vidět, ale vsadil by deset dolarů proti jednomu, že patří Hartogymu.
Jezdci se zastavili v bráně. Strniště vousů, tvrdé oči těch, co si vydělávají pistolemi. Jeho vlastní revolver byl příliš daleko, navíc by se k nim musel otočit zády, aby ho získal. Beze spěchu sáhl po vestě z buffské kůže. Vlastně to nebyla vesta, jen dva kusy té nejsilnější buffoviny, od hřbetu spojené mnohem jemnější, dobře vydělanou jelenicí. Nikdo ji neuměl vydělat tak jako on, aby se dala nosit a přesto neztratila nic ze své houževnatosti. Přetáhl si ji přes hlavu a nechal nezavázanou, tlusté pláty kůže mu spadaly přes hruď a záda až k pasu. Vesta patřila Cramolymu, jedinému muži v jeho partě, který byl v ramenou stejně široký jako on. A hlavu a půl vyšší. Na trámu konstrukce rukávu ležel položený pečlivě složený bič. Vzal si i ten.
„Chystáš se do práce? Pasáku?“ zeptal se prostřední z trojice.
Miguel mlčel. Myslel na to, že chlapci měli už dost času na to, aby se dobře schovali.
„Neumíš mluvit?“
Prostřední byl robustní hranatý chlap s pistolí na každém boku. Muž vpravo měl, pokud Miguel viděl, jen jeden revolver, zato v sedlovém pouzdře dlouhou pušku s tmavě lakovanou pažbou. Vypadala dělaná na míru. Třetí byl malý, seděl v sedle s přirozeností někoho, kdo tam strávil většinu života, a zdálo se, že si nevšímá ničeho v okolí. Měl dva revolvery, ale nosil je v pozici pro tah křížem.
„V tomhle kraji je zvykem, že hosté zdraví první,“ odpověděl Miguel suše.
Ten nejmenší mu připadal nejhorší, i když to bylo jako vybírat mezi chřestýšem, rezavou stonožkou a černou vdovou. Všichni přinášeli smrt.
„Ale my nejsme hosté,“ uchechtl se mluvčí trojce. „Pokud si to myslíš, jsi ještě hloupější, než vypadáš, cholo,“ uplivl si.
Miguel nehnul ani brvou. Cholo znamenalo míšence Evropana s indiány. Už dlouho ho tak nikdo nenazval, vlastně v tomto kraji, kde jeho jméno již druhou generaci něco znamenalo, ho ještě nikdo takhle nenazval. Tady se však používalo spíš označení mestic. Vypadalo to, že ti tři jsou zdaleka, odněkud z jihu.
„Pak se pakujte, nebo vás vypráskám jako psy,“ řekl a současně pokrčil rameny.
Gesta využil, aby co nejdéle zamaskoval švihnutí bičem.
Chtěl zasáhnout oko, ale prostřední v poslední chvíli trhl hlavou a schytal tak jen dlouhý krvavý zásek do spánku končící kousek od původního cíle.
„Ty parchante!“ zaklel pistolník a chytil se za obličej.
V ruce hromotluka s puškou se objevil velký černý revolver.
Miguel cítil, jak se mu žaludek mění v kus ledu, ale svaly současně najednou sálají horkem, jsou napjaté a připravené reagovat, stejně tak mysl.
„Nemám zbraň, byla by to vražda,“ řekl klidně. „Můžeme si to vystřílet tváří v tvář,“ dodal a ukázal pohledem k svému nábojovému pásu se zbraní.
„Byla by to vražda, pokud by mi ji někdo dokázal,“ řekl muž klidně.
Miguel uskočil ke studni a současně švihl bičem. Kolt zahřměl jen o mrknutí oka později.
Do prachu padli oba dva: stržený střelec s koncem biče omotaným okolo ruky se zbraní, Miguel zasažený do hrudi.
„Zasranej mizernej cholo,“ zvedal se otřeseně hromotluk.
Znechuceně si odmotal bič z předloktí a znovu natáhl kohoutek, aby se pojistil, že Miguel definitivně zůstane mrtvý.
Další třesknutí, bič se střelci omotal okolo nohou a opět ho strhl k zemi. Miguel se odrazil z místa, kde ležel, oba muži se převalovali v chaotickém spletenci.
Rána do hrudi Miguela oslabila a jeho soupeř byl velký a zkušený muž. Naštěstí však měl svůj bič. Podařilo se mu ho podvléct pod bradou soupeře a využít ho jako škrtící páku. Velký pistolník zachroptěl, jak začal lapat po dechu, současně však znásobil úsilí rozbít smrtící sevření. Byl silný, mnohem silnější než většina obyčejných mužů, ale Miguel nebyl obyčejný rváč.
Mluvčí se po ráně bičem už vzpamatoval. Zaregistroval, že jeho parťák prohrává, a sklouzl ze sedla, v ruce připravený revolver. Poslední z trojice pozoroval souboj na zemi s nezájmem, jako by mu bylo naprosto jedno, kdo zvítězí.
Velký pistolník už nedokázat Miguelovi vzdorovat a začal se definitivně dusit. Kdyby se neblížil jeho společník se zbraní v ruce, zemřel by. Takhle zemře jeho protivník.
I Miguel viděl přicházet druhého muže a věděl, že svého nepřítele nedokáže zabít dostatečně rychle; věděl, že prohrál.
Střelec se postavil nad zápasící dvojici, pozvedl kolt, pečlivě si vybral cíl, zaduněl výstřel. Nebyla to rána z revolveru, ale z pušky velké ráže. Muž se zbraní se skácel k zemi s rudou skvrnou rychle se rozšiřující přes jeho hruď.
Miguel nechápal, jak je možné, že žije, ale nepřemýšlel nad tím, jen zabral ještě víc.
Velký pistolník v jeho sevření ztratil vědomí. Okamžitě ho pustil a sáhl po jeho zbrani, chvíli mu trvalo, než s očima plnýma prachu nalezl cíl – posledního z trojice.
Sporý zabiják se ani nepohnul, podíval se na mrtvého na zemi, pak k oknu, odkud zahřměl výstřel z pušky, potom k bezvládnému tělu vedle Miguela. Až teď si Miguel uvědomil, že zabiják na něj míří stejně jako on na něho. Ozvalo se zachrčení následované zoufalým lapáním po dechu. Velký pistolník se probíral k vědomí.
Zabiják ještě chvíli studoval Miguela, pak hladkým pohybem schoval revolver do pouzdra. Aniž by čekal, až se jeho druh vyškrábe do sedla, pobídl koně, na pětníku se otočil a odjel pryč do prérie.
Miguel se postavil a namířil na probírajícího se muže. Nechtěl však zabít někoho, kdo se sotva držel na nohou a do sedla se vyškrábal až na druhý pokus. Ne před chlapci. Nechal ho odjet. Na dvůr se vrátilo ticho, ale klid večera byl ten tam. Rušila ho mrtvola v prachu u studny. Miguel se zhluboka nadechl a přitom sevřel zuby, aby potlačil zasténání. Pohmatem zjistil, že kulka pronikla do poloviny tloušťky buffské kůže a přitom se rozmáčkla v olověnou placku. Díky tomu přežil, ale bolelo to jako čert. Žebra naštěstí vydržela. Z okna haciendy se právě opatrně vysunovala dlouhá osmihranná hlaveň velkorážné lovecké pušky. Miguel dobře věděl, kdo mu zachránil život. Vychovával své chlapce k poslušnosti, ale současně i samostatnosti, až měl častokrát pochyby, zda dělá dobře. Teď už neměl.
„Chosé? Sanchezi! Pojďte ven!“
Poslušně vyšli ze dveří, starší nesl pušku, která stále byla delší než on, mladší měl na krku roh se střelným prachem, u pasu pytlík s kulemi, v ruce nachystanou další várku ucpávky.
„Byli jste dnes statečnější, chladnokrevnější a rozumnější než většina mužů, které znám,“ řekl Miguel tiše, když k němu dorazili. „Zachránili jste mi život. Až zakopeme tohohle banditu,“ ukázal na tělo u svých nohou, „uděláme si slavnostní večeři. Souhlasíte?“
On by tělo nezakopával, pohodil by ho zvířatům na poušti. Ale opět – ne před chlapci.
Sanchez radostně vypískl, jeho mládí mu na napětí uplynulých chvil umožnilo zapomenout téměř okamžitě. Starší Chosé se na svého otce vážně podíval. Zachmuřenost mu vydržela do chvíle, než byla otevřena spíž a na světlo dne vytaženy pochoutky, které tam měly zůstat až do oslav konce roku.
Miguel se ale neuvolnil ani na chvíli. Přemýšlel o svých lidech venku v horách i o těch, co měli volno a bavili se v městečku. Nikdo z nich netušil, že Hartogy právě rozjel nové, tvrdší kolo války o půdu. Od nevýhodných obchodních nabídek a posléze výhrůžek přešel k ozbrojenému násilí. Zatím se ale schovával za nájemné zabijáky z daleka. Nikdo ho nemohl vystopovat. Pokud neuspěje, i to se časem změní. Proč vlastně nezabil toho velkého parchanta? Nechat ho odejít byla chyba. Kvůli synům, připomněl si. Podíval se na ně, jak se baví a smějí, a přitom přemýšlel, co by na jeho místě udělal jeho otec. Ten by takovými skrupulemi netrpěl. Miguel si o sobě nedělal iluze. On sám byl jen obyčejný rančer, možná bývalý lovec odměn, bojovník z válečných stezek, ale dnes opravdu jen rančer. Jeho otec, ten prostě i po letech naháněl strach a on ani teď nevěděl, co si o něm má myslet. Jedním si však byl jistý: on by věděl, jak se s touhle situací vypořádat. Z těch tří by neodjel ani jeden.
