Legenda o Garonně vyhrála Cenu Karla Čapka a o jejím autorovi se mluví jako o nově vycházející hvězdě české fantasy. Stojí tato kniha plná cestování, průchodů mezi cizími světy, soubojů a rodové nenávisti skutečně za svá ocenění?
Už při otevření Legendy o Garonně je čtenář postaven před dost těžkou překážku. Návaznost mezi ní a předchozím románem Legenda o Rennardovi se sice prezentuje jako volná, ale jisté spojitosti se dají nalézt a pro někoho, kdo předchozí svazek nečetl, může znamenat poměrně neřešitelný problém vyrovnat se se záplavou jmen uváděných v neznámých spojitostech. Pocit, že čtenáři něco uniká, je velice silný. Nezbývá tedy, než se přes tento pocit přenést a postupně sestavovat z drobných vysvětlovacích vět, kterých je ovšem v knize jako šafránu, pozadí celého románu.
Legenda o Garonně se po dočtení jeví jako neuvěřitelný mix různých motivů, jež se spolu volně prolínají, a tudíž ji nelze jednoznačně žánrově zařadit, protože autor vybočuje z již zaběhnutých klišé a text je tak velice originální. Neotřelost je z knihy skutečně cítit na hony daleko. Ve škole bojových umění, která se honosí ryze asijským názvem, očekává každý schémat znalý čtenář boje s katanami a zbylým arzenálem chladných zbraní východu. V knize se čtenář naopak dočká hlavní hrdinky bojující nejraději s rapírem. Jedná se o detaily, ale zároveň o takové, které z románu celkově dělají přinejmenším zajímavý zážitek.
Čtení samo o sobě může znamenat problém, text není vystavěn klasickým způsobem a zejména první část, především její členění do drobných kapitol, působí rušivě- Ovšem když si čtenář na netradiční skladbu zvykne, drobné střípky začnou do sebe zapadat a velmi pomalu vytvářet vitráž vybudovanou z různobarevných sklíček.
Děj Legendy o Garonně se odvíjí svižně kupředu, nezabývá se podrobnostmi a vysvětlování zkracuje na nutné minimum. Tudíž se před čtenářem odvíjí zajímavý příběh plný všelijakých motivů, nad kterými dominuje Shakespearovsky věčný souboj dvou znepřátelených rodů, které se po staletí nenávidí a s láskou vraždí. Do toho je třeba přimíchat cestování nejen mezi světy, ale i procházení mezi realitami samotnými, zajímavě popsané souboje na kordy, intriky a charaktery postav, které se jen tak nevidí. To vše, a ještě mnohem víc, dokázal autor zaplést dohromady a obalit vlastní historií, do které se rád vrací, a jež hraje dost podstatnou roli, protože jejím odhalováním vznikají nečekané souvislosti.
Příběhu však zdánlivě chybí zásadní věc, nějaký motiv. Vše, co hlavní hrdinka dělá, dělá jaksi bezúčelně, vržena do víru událostí připomínajících tornádo na steroidech a čtenáři najednou vyvstává v hlavě otázka, proč to všechno? Odpověď se dá v knize nalézt, ale nikdy nebude řečena. Postupně z příběhu vyvstane sama a jako mávnutím proutku osvětlí veškeré konání postav, které se v knize objevují.
V případě druhého románového počinu Jiřího Mazurka jde o zajímavou a originální knihu, která zaujme, ale pouze pokud si čtenář dá tu práci, aby ji přečetl dostatečně pozorně. Jinak se před ním složitá mozaika vzájemně propojených motivů, příběhových nitek v pozadí a důvodů, proč kdo co dělá, zhroutí. Po zavření svazku nezbývá než konstatovat, že Cenu Karla Čapka nedostal autor jen tak, ale že skutečně psát umí.
Název: Legenda o Garonně
Autor: Jiří Mazurek
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 288
Vydala: Epocha, Praha 2009
Doporučená cena: 129 Kč
Hodnocení: 70%
