Nebaví vás profláklé béčkové příběhy o „děsuplných“ dívenkách, mutujících vetřelcích či zdegenerovaných pokusných zvířatech? Toužíte po hororové atmosféře, a přesto byste se rádi dočkali i smysluplného a trošku filozofujícího příběhu? Zkuste Joe Hilla a jeho Rohy.
autor: Lucie Komancová
Ilustrace na obálce knihy Rohy
Když vám najednou oznámí, že vaši zbožňovanou přítelkyni a jedinou spřízněnou duši někdo znásilnil a zabil a následně z toho obviní vás, je to špatné. Když vás pak propustí do města plného lidí, z nichž všichni věří, že jste tu vraždu spáchal, je to ještě o něco horší. Ale když se jednoho rána vzbudíte s příšernou kocovinou a zjistíte, že jste získali slušivé rohy a schopnost od každého slyšet jeho nejzvrácenější myšlenku, je to na ho… dně pevnej provaz.
Přesně to se stane Iggymu Perishovi, průměrnému obyvateli poklidného městečka Gideon. Nejdříve je ze svých schopností pochopitelně zmatený, pak znechucený a nakonec jej napadne, že by je mohl využít. Leč nikoliv ve vlastní prospěch, nýbrž k tomu, aby zjistil, jak to vlastně doopravdy bylo s jeho milovanou (a již rok mrtvou) přítelkyní Merrin.
Postupně se do osidel minulosti zaplétá stále víc a víc a zjišťuje, že vše, čemu věřil, je náhle úplně jinak. A ačkoliv se mu to nelíbí, z jeho ďábelského těla (a osudu) již není úniku…
První část knihy připomíná dobře rozjetý akční film. Přibiti do křesla ani nestíháte obracet stránky a se zatajeným dechem čekáte, co bude dál. Když pak autor v části druhé zpomalí, zklamaně se opřete s konstatováním: „Hm, už ze sebe vydal vše, to jsem zvědav, co s tím jako hodlá dělat dál.“ Omyl.
Po prostřední části, nacpané emocionálními prožitky, přichází (co, přichází, vpadá na scénu!) finále, které vám vyrazí dech. Nejenže je v něm spousta akce, navíc ještě klade obrovské množství otázek. Odpovědi na ně však už autor bohužel buď nenalezl, nebo je (k naší smůle) nechtěl podat čtenářům na stříbrném podnose. Tudíž jejich nalezení už spočívá pouze na našich bedrech a na tom, jak hluboce se knihou chceme zaobírat.
Ač to Joe Hill jistě nerad slyší, málokdo po přečtení jeho díla opomine ho srovnat s jeho otcem. Koneckonců, vybrat si stejné povolání, budiž, ale i stejný žánr? To ke srovnání přímo vybízí. Stephen King je mistrem hororu – jenže hororu nezemského, kdy sice zobrazuje nejhorší lidské stránky, ale to opravdové zlo přichází vždy alespoň zčásti odjinud. Hillovo zlo je v nás. Jen v nás. Svět samotný se v Rozích stává peklem, v němž se i ďábel cítí cizincem…
