Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s Jurajem Červenákem. Populární slovenský spisovatel fantasy nám prozradil, že se chystá vrátit k černokněžníku Roganovi, poskytl několik informací o plánech s kapitánem Báthorym a také přiblížil svůj nový román na pokračování o pistolníkovi Chřestýši Callahanovi.
Jak se stane, že se obyčejný gymnazista stane spisovatelem a novinářem na plný úvazek?
Snadno. Stačí mít chuť vyprávět příběhy, něco talentu, aby vaše texty zaujaly dostatek čtenářů, a taky trochu štěstí, se kterým vám první povídky či dokonce kniha vyjdou dřív, než uváznete v osidlech sytému a kvůli nutnosti obživy se na psaní vykašlete. Pak se musíte nějakých deset, patnáct let protloukat pracemi typu noční hlídač, uvaděč v kině… a tak se k spisovatelské kariéře spolehlivě propracujete. Jo, abych nezapomněl, potřebujete i trochu trpělivosti.
Juraj Červenák
Narodil se v roce 1974 a psát začal již odmala. Postupně se vypracovával od krátkých románů rozsahu sešitu přes povídky až ke knihám, o nichž minimálně slyšel každý český a slovenský fanoušek fantastiky. Sám sebe považuje za spisovatele a publicistu na volné noze, což je jednak pravda a jednak v našich podmínkách unikát.
Více v autorově profilu
Je to těžká práce? Dokážete se dokopat k tomu, abyste denně napsal daný počet normostran?
Nevnímám to jako těžkou práci, ale když mě kupříkladu přátelé zvou v sobotu večer na pivo a já nemůžu, protože dokončuji nějaký článek, důležitou kapitolu či korektury, tak si říkám, že bych chtěl pracovat od pondělka do pátku. Systém psaní? Nečekám, až mne propleskne múza. Většinou si všechno, co plánuji napsat, dopředu podrobně promyslím a spoznámkuji. Pak už jen sednu a po chvíli ladění (nějaká muzika, komunikace s fanoušky na internetu apod.) začnu psát. Náročné je to od té doby, co jsem si založil rodinu, ale naučil jsem se to zvládat.
Nedávno Vám vyšla Ďáblova pevnost, třetí díl Dobrodružství kapitána Báthoryho. Proč by si čtenáři vlastně nějakého Červenáka měli přečíst? A proč by to měli dělat mainstreamoví čtenáři, kteří fantastiku nečtou, ale na které svou historickou sérií z prostředí protitureckých válek s hlavním hrdinou Kornelem Báthorym také cílíte?
Když začínám psát, neuvažuji o tom, na jakého čtenáře knížku zacílím. Píšu to, co psát chci a co mám většinou už dlouho naplánované a promyšlené (o Báthorym jsem uvažoval už zhruba od roku 2003, první díl vyšel o Vánocích 2009). A podle toho, co mi z toho vyleze, se snažím knihu prezentovat. Kapitán Báthory je především historicko-dobrodružný román a já bych byl moc rád, kdyby si jej našli i zkušenější čtenáři, kteří v mládí či dětství četli podobné knížky jako já. Třeba romány Maye, Dumase či Sienkiewicze. Podle ohlasů se mi to docela daří. Často se teď stává, že fanoušci mých předchozích fantasy knih (většinou lidé ve věku 15–35 let) půjčí Báthoryho tátovi, mamince či dokonce dědečkovi a ti řeknou něco jako: „Tu fantasy bych teda nečetl, ale tohle se mi líbilo.“
Čtěte také: Kniha Ďáblova pevnost je další dobrá jednohubka Juraje Červenáka
Cyklus o kapitánu Báthorym měla být původně trilogie, ale poslední zprávy mluví o šesti dílech. Co je tedy pravda? A není šest dílů příliš? Budete stále schopný vymýšlet nové prvky i v šestém pokračování?
Trilogie Dobrodružství kapitána Báthoryho je uzavřená. Bude následovat cyklus Válka kapitána Báthoryho. Jestli bude mít tři, pět nebo sedm dílů, to ukáže čas. Nebojím se, že mi dojdou nápady – základními zápletkami pro romány jsou reálné historické události, tentokrát velká protiturecká válka v letech 1663–1664 na Slovensku. Stalo se toho tenkrát tolik, že bych o tom mohl psát do smrti. Fiktivní příběhy svých vlastních hrdinů už do toho vpletu snadno.
Báthory by měla být spíše série epizod než co jiného, ale přesto – nalezne Kornel někdy svého syna? A je s nadpřirozenými schopnostmi skutečně konec? Uzavře autor všechny dějové linky a zodpoví otázky? A budou mít postavy z prvních tří knih co říci i v jiných dílech?
Báthory se setká se svým synem hned v první kapitole následující knihy. Za zvláštních okolností, které nebudu prozrazovat. Nadpřirozeno bude v dalších částech přítomno, ale hrdina zůstane obyčejným smrtelníkem. Dějové linie se budu snažit uzavřít, otázky zodpovědět. A ano, všechny důležité postavy, co přežily předchozí díly, se ještě vrátí, mám pro každou vymyšlenou nějaký větší či menší příběh.
Jste známý tím, že se svými díly nejste nikdy spokojený – budete proto přepisovat i Báthoryho?
Každou svoji knížku odevzdávám vydavateli v stoprocentním stavu. Tedy je přesně taková, jakou jsem ji chtěl mít. Až časem se to mění, protože se jako autor vyvíjím. Dnes píšu jinak (doufám, že mnohem, mnohem lépe) než třeba v roce 2000, takže když mi nakladatel nabídne nové vydání starší knížky, mou podmínkou je, že ji upravím tak, abych se za ni nestyděl ani dnes. To se stalo s Černokněžníkem, na kterém jsem zkoušel spisovatelské ostruhy. Nové vydání je učesané a troufám si tvrdit, že o třídu lepší. S Báthorym jsem v této chvíli naprosto spokojený a považuji jej za vrchol svých možností. Zároveň ale doufám, že za deset let budu o tolik lepší autor, že si budu říkat něco jako: „Dnes bych to napsal mnohem lépe.“ To je můj základní cíl – neustále se vyvíjet a zkoušet něco nového. Nebo i starého (jako u chystaného pokračování Černokněžníka), ale novým způsobem.
Čtete recenze na své knihy a názory čtenářů? Berete je v úvahu při vytváření nových knih?
Na rozdíl od mnoha jiných autorů věnuji recenzím velkou pozornost. Ohlasům „obyčejných čtenářů“ ještě větší. A ano, každé kritické slůvko se do vnímavého autora otiskne a ovlivní ho při další tvorbě. Já jenom doufám, že takovým vnímavým autorem jsem i já. Samozřejmě, recenzenti (hlavně ti méně zkušení) občas nehodnotí kvalitu díla, ale kritizují autora za to, že nenapsal knížku, jakou si představovali. To už si musím umět oddělit, jestli jsem selhal v autorském záměru, nebo jsem jen nenaplnil očekávání konkrétního kritika.
Co Vám například lidé na poslední knize chválili a co se jim nelíbilo?
Chválili mnoho, nelíbilo se jim jen málo. Alespoň to tak vyznívá podle recenzí, které jsou prozatím pozitivní.
Během Vaší literární kariéry jste publikoval už množství knih a sérií – kterou z nich byste doporučil čtenáři, který se s Vaší tvorbou ještě nesetkal?
Záleží na čtenáři. Pokud má rád tradiční fantasy, doporučil bych mu Černokněžníka a Bohatýra, pokud radši něco víc historického a dějově propracovanějšího, pak Kapitána Báthoryho. Ani Bivoj není k zahození.
Přečtěte si: Červenákovi hrdinové jsou jako Kámen a krev – sladcí a věční
Před dvěma lety vyšel Kámen a krev, reprezentativní sbírka Vašich povídek. Jste s ní spokojený? Změnil byste zpětně některé texty?
Ne. Všechny povídky jsem už upravil právě pro potřeby sbírky, takže tuto podobu považuji za definitivní.
V Rusku Vám vyšla kniha a v zámoří povídka. Uchytily se tam vaše texty? Plánuje se k vydání něco dalšího?
V Rusku je to na mrtvém bodě, protože vydavatelství, které vydalo prvního Černokněžníka, ukončilo svou činnost. Prostě zkrachovalo a já doufám, že to není zásluha mé knížky. V Americe se povídka setkala s dobrými ohlasy a je zájem jak o další povídky, tak i o knížky. Právě rokuji se dvěma literárními agenturami, které chtějí mé knihy prosazovat na anglicky mluvících trzích. Uvidíme, co z toho vzejde. Letos začnou vycházet Černokněžník, Bohatýr a možná i Báthory v Polsku.
Nechal jste se slyšet, že po první trojici Báthoryů si chcete dát pauzu a plánujete místo toho napsat něco nového. Co to bude?
Vrátím se do slovanských dob a napíšu tři nové romány o Roganovi, tedy pokračování cyklu Černokněžník. Kdysi jsem to fanouškům slíbil a po pravdě, po třech letech uprostřed bojů s Turky už mám na návrat do starých časů a k starým hrdinům opravdu velkou chuť. Je to docela výzva, pokračovat v Roganových dobrodružstvích se svými současnými schopnostmi, po téměř desetiletém vývoji, který mě jako autora změnil. Těším se na to. První část, Zlato Arkony, vyjde na konci léta.
V Pevnosti Vám právě vychází román na pokračování s prvky westernu. Představíte, o čem je?
Je to spíš čistokrevný western s prvky fantasy. Kovbojky mám rád od dětství a odjakživa jsem si toužil nějakou napsat. Do téhle jsem narval všechno, co mám na žánru rád. Je tam atmosféra Leoneho spaghetti-westernů, trochu Karla Maye, něco z Indiany Jonese, porce historie (hlavně války s Indiány), no a to všechno je ochucené původní americkou mytologií. Je to hodně divoká směsice, ale věřím, že právě to jí dodává na zábavnosti.
Co byste z poslední doby doporučil, jako filmový recenzent, z mainstreamu i z fantastiky? Oblíbil jste si v loňském roce nějaký seriál?
Jako všichni jsem propadl kouzlu Hry o trůny a těším se na druhou sérii. Jsem i věrným divákem Pravé krve, i když už ji sleduji spíš jako sitcom. Rovněž stále „jedou“ Misfits, britští „Hrdinové bez servítek“. Z loňských fantastických filmů se mi velice líbilo Zrození Planety opic, X-Men: První třída, španělský horor Los Ojos de Julia, pobavily Paul i Princ a pruďas, stejně tak Tintinova dobrodružství. Kdybych měl vybrat něco mimo mainstream, doporučil bych britskou hororovou „haluz“ Kill List nebo nezávislou americkou upířinu Stake Land.
Čtěte také rozhovor s českým spisovatelem Janem Dobiášem
Kdybyste si měl vybrat: jste fan nebo fantastický spisovatel? Anebo se to nedá rozlišit?
To bych opravdu vůbec nerozlišoval. Když se na nějakém conu setkáme s Procházkou, Žambochem, Šlechtou, Medkem, Vrbenskou, Neomillnerovou či Mosteckým u jednoho stolu, necítíme se jako nějaká elita. Všichni jsme pořád především „fandom“. Na jedné přednášce sedíme za katedrou, na další v publiku. Vzápětí s ostatními fany v baru. Není důvod se povyšovat a hrát si na hvězdu, obzvlášť v tom našem malém skromném česko-slovenském rybníčku.
Kdy Vás znovu uvidíme v Čechách? Možná na letním Festivalu fantazie v Chotěboři?
Ano, pravděpodobně tam. A pak v prosinci na tradičním brněnském FénixConu. Věřím ale, že mnoho českých fanů dorazí na zářijový bratislavský Comics Salón, který bude letos spojený nejen s Istroconem, ale i s Parconem. Budeme tam křtít nového Rogana, takže jste všichni zváni.