Již v minulém článku bylo zmíněno, že Černé historky mají několik pokračování. Nespletl se tu ale někdo v názvu? V tomto případě ne, opravdu jsem nepomotala barvy. Bílé historky jsou sice sestrou historek černých, avšak tématika příběhů je dost odlišná na to, aby si zasloužila svoji „barvu“. Nabízí se otázka, v čem tkví rozdíly a naopak společné znaky obou her. V následujících řádcích lze na tuto otázku najít odpověď.
Obal karetní hry Bílé historky, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz
Když jsem na internetu mezi výčtem všech Černých historek narazila i na název Bílé historky, nevěděla jsem hned, co si pod tím konkrétně představit. Bílá a černá jsou spolu přeci v jasném kontrastu a tak mě napadlo, že se asi bude jednat o určitý opak. Že by tedy hra, která se namísto vražd, mrtvol a zločinů zabývá dobrými skutky či takzvanými „happyendy“? Jak jsem se mýlila mi došlo, jen co jsem zahlédla obrázek obalu této karetní hry.
Obal to s obrázkem ducha vystihuje přesně – duchové, duchařiny, strašidla, nadpřirozené jevy a hrůzostrašné záhady; to je to, o co tady jde, to je tématika Bílých historek. Barva tedy docela sedí, protože duchům, strašidlům a všelijakým jiným záhadným zjevům se zpravidla připisuje více či méně bílé, nebo aspoň šedivé zabarvení. V objektivním měřítku je sice ještě nikdo neviděl a ti, kteří je viděli, se zase vesměs považují za blázny, nicméně bílá barva se pro většinu strašidel stala stylová a typická.
Krabice a návod karetní hry, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz
Tolik asi k tématu a jeho názvu a nyní trochu blíže k samotné karetní hře. Princip, herní systém i druh komponent se naprosto shoduje s již recenzovanými Černými historkami. Ve skladné a chytře řešené krabičce naleznete 50 karet popsaných z obou stran; na jedné straně je vždy zadání historky a na druhé vysvětlení. Malý rozdíl, pokud nepočítáme odlišněji laděné pozadí a obrázky, spočívá v kulaté rohové ikonce, která u některých příběhů upozorňuje na jejich zvýšenou obtížnost. Historky se hádají, a to opět za pomoci a navigace jednoho zvoleného vypravěče. Jeho hlavní úkol zůstává neměnný, to jest odpovídání na otázky spoluhráčů slovy „ano, ne“. Nicméně v jeho pravomoci zůstává i drobná nápověda, kterou za jistých okolností může a nemusí poskytnout. Například pokládá-li hadač zcela nedůležitou otázku, a nebo takovou, která ho může svést zcela mimo pointu příběhu. V tomto případě není proti pravidlům odpovědět něco ve smyslu: „Tato otázka je bezpředmětná,“ či „Otázka je postavena na špatném základě.“ Vypravěč také může ostatní hráče upozornit, že mohou správné vodítko nalézt na kartě v zadání na obrázku či v textu pod ním.
Ikona zvýšené obtížnosti příběhu, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz
Obrázky karet jsou zde na rozdíl od Černých historek barevnější. Na šedivém pozadí s typicky hřbitovními a mysteriózními motivy mají nakreslené postavy i věci tentokrát různou výplň. Nejen čistě červenou, což celkově zanechává zase trochu jiný estetický dojem. Grafický styl je opět přiměřeně uzpůsobený tématice a minimálnímu věku hráčů, který je v tomto případě o něco nižší, než u Černých historek. V případě detektivních příběhů se jedná o 12 let a výše, u bílých záhad postačuje již osm roků. Neznamená to však, že si hru nemohou plnohodnotně užít i hráči starší a dospělí. Vždyť ještě v nedávné historii se mezi některými lidmi tvořily kroužky a spolky různých vyvolávačů duchů a dalších mystérií. S touto legrací se však často pojily i ne zcela vysvětlitelné újmy a byla tu určitá rizika. Ta ale v karetní hře Bílé historky nehrozí a to je jedna z jejích výhod. Strašidel si zkrátka užijete skoro na vlastní kůži ažaž, ovšem aniž by vám mohla jakkoliv ublížit.
Obrázek jedné z karet, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz
Co se nedá upřít ani jednomu z obou typů historek, je hororový styl. V Černých historkách je o něco reálnější, což samo o sobě může leckoho více vystrašit, než jakékoliv mysteriózní zjevení. V Bílých historkách si ale zase přijdou na své milovníci nepravděpodobných záhad a fantazijních příběhů. Strašidelnost, záhadnost, tajuplnost a jistá pochmurnost jsou tedy společným jmenovatelem obou z Historek. Pouze v jednom případě hrají hlavní roli mrtvoly, vraždy a sebevraždy, v druhém zase duchové, upíři, vlkodlaci, a podobně.
Karty bílých historek, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz
Hra velmi záživným způsobem trénuje analytické a dedukční schopnosti a nutí své hráče myslet, což někteří zajisté ocení, některé hráče to však bohužel dost odrazuje. Jako na jisté mínus se dá pohlížet u některých podrobností ve vysvětlení příběhů, jenž působí ve vztahu ke svému zadání nadbytečně a takzvaně mimo mísu. Jinak toho ale není mnoho, na co si stěžovat a co kritizovat, ať už se to týká komponent, systému, materiálu, grafiky nebo cíle hry. Ve všech zmíněných bodech platí to, co bylo již jednou zmíněno.
Bílé historky jsou relativní novinkou na českém trhu a na rozdíl od Černých historek ještě nejsou ve společnosti tak zažité a známé. Potenciál hry je však dost vysoký na to, aby se to brzy změnilo. Distributorem je opět společnost Mindok, která s touto verzí originálně doplňuje již zajetou sérii sbírek detektivních příběhů. Pokud tedy s kamarády rádi něco řešíte, rádi se bojíte, ale zároveň i bavíte, rozhodně byste měli hru zkusit. Zkazit se tím nic nedá, spíše naopak.
Karty se zadáním a řešením příběhů, Foto: Petra Vlková, Topzine.cz
Název hry: Bílé historky
Typ hry: Karetní
Výrobce: Mindok, s. r. o.
Doporučená cena: 235 Kč
Počet hráčů: 2 +
Hrací doba: 15 min. +
Doporučený věk: 8 +Hodnocení: **** (90 %)
Klady:
Tajuplnost, Mysterióznost
Záživnost a zábavnost
Jednoduchost pravidel
Rozvíjí analytické, logické a kreativní myšleníZápory:
Strašidelnost tématu
Občas nejasnost souvislostí mezi zadáním a řešením příběhu
