Armády světa pochodují na sever, aby čelily krvežíznivým hordám Rakotha Maugrima. Jeho moc je ohromná a naděje Světla pohasíná. Porušují se přísahy, obětují životy jen proto, aby vysvitla jiskřička naděje. Epické finále od mistra fantasy je tady.
Ilustrace na obálce knihy Nejtemnější cesta Autor:John Howe
Třetí díly trilogií to mají jako knihy úplně nejhorší. Leží na nich tak velké očekávání, jako byly kvalitní předchozí dva díly. V případě Fionavarské tapiserie tato myšlenka platí dvojnásob. Pokud se napíše, že předchozí dvě knihy byly velice zdařilé, bude to jen slabé konstatování. Je tedy jasné, že pro čtenáře, který byl od vydání Letního stromu (recenze Jakub Mikuš, recenze Lukáš Vaníček) namlsáván dalšími knihami, pod kterými byl podepsán Guy Gavriel Kay, bylo čekat na závěrečný díl autorovy prvotiny stejné, jako čekat na Godota, který by s sebou měl milion dolarů v malých použitých bankovkách.
Kay se nijak netají tím, že zejména své prvotiny napsal pod silným inspiračním vlivem J. R. R. Tolkiena. Naštěstí to udělal jako velmi schopný epigon, takže mu nelze nadávat do sprostých vykrádačů, ale jen do kvalitních spisovatelů.
Autor i v poslední knize zachoval stoupající tendenci napětí. Nejtemnější cestu naladil do tak úžasné atmosféry, že se dá považovat za skutečnou věčně zasněženou špičku masivního vrcholu, po jehož strmém povrchu čtenář minulé díly stoupal. Kay děj vyhrocuje každým okamžikem a dialogem v knize.
Přečtěte si také recenzi Kayova Pána císařů
Guy Gavriel Kay s knihou skutečně finišuje jako maratonec, který si uvědomil, že má v zadku ještě neodpálenou raketu. Přitvrdil s atmosférou natolik, že zoufalství kladných postav je v knize přímo hmatatelné. Zcela přirozenou cestou vybudoval čisté Zlo v podobě Rakotha Maugrima a hlavní postavy se proti němu snaží najít každého možného spojence, aby měly vůbec nějakou šanci na úspěch. Vše se nakonec smrskne na Rakothova syna, u kterého nikdo neví, zda se potatí či ne. Zlo je zároveň tak přirozené, že jeho sílu autor nemusí v textu nijak zvyšovat, stačí sledovat zoufalé činy kladných postav a čtenář se začne u knihy skutečně bát o osud celé Fionavary. Porušují se přísahy, které nesměly být porušeny, hrdinové ničí sami sebe, a to všechno jen pro získání jiskřičky naděje.
Autor postupně, pomalu a polehoučku směřuje k úplnému závěru příběhu. Nespěchá a dává si řádně načas, aby všechno vysvětloval souběžně a postupně osvětloval každou nitku příběhu vetkanou do jeho umné tapiserie. Zároveň, a to je Kayova specialita, příliš neupřednostňuje nějaké postavy a dává prostor všem, aby dovolil každé, aby se naplno projevila a nikdo nebyl v ničím stínu.
Kay zjevně považuje slovo deus ex machina za sprosté slovo, protože se jako čert kříži vyhýbá náhodným zjevením a záchranám na poslední chvíli, jak se to u mnohých autorů objevuje. Pokaždé je řešení vyhrocené situace vyřešeno hladce, prostě tak, že Kay přepne na jinou nitku příběhu, čtenáře odtáhne příběhem jinam, aby jej následně vrátil s tolika potřebnými informacemi, naplněného dojmy z jiné příběhové linie, že řešení krize té předchozí se najednou zjeví jako přirozený a jasný akt, kterému každý bez problémů věří.
Autor si vůbec rád hraje s různě hlubokými nitkami příběhu. Stejně jako si Tolkien pohrával zejména se severskými mytologiemi, tak si Kay pohrává s příběhy starých Keltů, Anglosasů a dalších národů, které propojuje do chutné kombinace, stejně dobře, jako jeho učitel. V Kayově případě však nejde o vytváření vlastní mytologie, on dává jasně najevo, odkud která nitka pochází, což činí jeho příběh v mnoha ohledech mnohem zajímavější.
Velkou roli v tomto hraje příběh o Artušovi, Guinevře a Lancelotovi. Tomuto dokonalému příběhu zkázonosné lásky dvou mužů a jedné ženy vzdal autor poctu ve svém díle. Do hry tuto trojici zapojil už v Potulném ohni (recenze Jakub Mikuš, recenze Lukáš Vaníček) a v závěru se pokouší jejich problém vyřešit pomocí své Fionavary. Čtenář tak nabude dojmu, že autor stvořil celou Fionavaru a její příběh jenom proto, aby tam mohl naroubovat Guinevru a její dva milované muže a konečně je dotáhnout k happy endu.
Autor na sebe prozradil, že mu dalo hodně práce, aby právě Artušovský příběh nepřekryl všechno ostatní, a je třeba říci, že se mu to povedlo. Finále celé trilogie je skutečně mocně epické a dožene čtenáře až k slzám. Obětování, boj až na krev, hrůzostrašné momenty a těžká rozhodnutí. Do toho působí konec příběhu staré rytířské lásky jako příjemný leitmotiv, bez kterého by to nemělo takovou atmosféru, ale který stále funguje jen jako podkres.
Když čtenář učiní poslední krok a dokončí Nejtemnější cestu, bude mít chuť ve stoje aplaudovat. Do všech detailů dotažený závěr jej dojme svými emocemi. Strach, zoufalství, radost, štěstí, smutek z loučení. To všechno může kniha nabídnout a také nabízí. Slzy na krajíčku při dočtení knihy budou jen slabá reakce nakonec.
Název originálu: The Darkest Road
Český název: Nejtemnější cesta
Autor: Guy Gavriel Kay
Překlad: Linda Bartošková
Obálka: John Howe
Vazba: vázaná (pevná)
Počet stran: 368
Vydali: Argo / Triton, Praha 2011
Doporučená cena: 358 Kč
Hodnocení: ***** (90%)
