Zrcadlovky a za uchem neurospoje pro připojení k počítači. Vrzající, obnošená kožená bunda, za pasem pistole a nanobřity vyjíždějící z prstů pro případ potíží. Temné vize budoucnosti plné drog, násilí a kyberimplantátů, kde lidskost balancuje na ostří nože. Takový a mnohem lepší je kyberpunk.
Kyberpunk není mrtvý., Autor: Jan Doležálek
Slovo punk v hudbě znamená revoltu. V literatuře, vysloveně v žánru sci-fi došlo k něčemu podobnému, k revoltě, která přinesla úplně jiný náhled na tematiku, která se již začínala potýkat s problémem, jak reagovat na informační revoluci, kdy se neuvěřitelně rychle začínaly rozvíjet počítačové technologie a umělá inteligence se nestala jen produktem divokých představ, ale reálnou možností. Visací zámek se stal symbolem projevu nezávislosti a svobody, pro kyberpunk se staly erbem zrcadlovky.
Kyberpunk, na rozdíl od klasické sci-fi nevidí daleko do budoucna. Děj příběhů a povídek je vždy zasazen do nepříliš vzdálené budoucnosti. Výjimku v pravidlu tvoří druhá kultovní kniha Schismatrix, která však k dokonalosti dovádí především ideu člověka-stroje, neboli lidského jedince natolik nacpaného umělými implantáty, kde se vyskytuje otázka, zda se ještě jedná o lidskou bytost či už stroj. Toto je vlastně první idea kyberpunku – implantáty, které posilují slabé lidské tělo. Druhou atributou je počítačový svět (kyberprostor), který je alternací tomu fyzickému, ve kterém se prohánějí hackeři a kradou životně důležité informace ze zabezpečených schránek mamutích, nadnárodních gigantů, které vládnou světu namísto klasických demokratických vlád. Megakorporace a přelidněná města plná rozkladu, drog, násilí, pouličních gangů a mafie jsou pozadím, takřka dokonalými kulisami, na kterých se odehrávají příběhy, kde hlavní hrdinové rozhodně nejsou ti hodní.
Přestelka mezi pouličními samuraji, bojovníky nemilosrdného světa betonové džungle, Zdroj: futurismic.com
Kyberpunk se od klasické hard core sci-fi oddělil především ve směru pohledu. Zatímco lidstvo klasické sci-fi expanduje ke hvězdám, rozšiřuje své poznání o cizí planety, revoltující spisovatelé obrátili pohled lidstva nikoliv ven, ale dovnitř, do lidského těla a duše a předvídají vždy katastrofický scénář vývoje lidské civilizace. Přelidnění a kriminalita nejsou jenom rekvizitami, ale také varováním, protože takovýto vývoj lidské kultury není jenom lákavě vzrušující, ale také zatraceně reálný.
Poprvé slovo kyberpunk použil Bruce Betkhe ve stejnojmenné povídce, ve které se začínají projevovat první známky nového literárního hnutí. Rozbuškou mu však byla kniha pozdějšího guru kyberpunku Wiliama Gibsona Neuromancer (1984, česky Neuromancer, Laser-books 1992), ve kterém shrnul všechny rašící ideje technologického věku a dokázal vytvořit nosnou myšlenku celého hnutí. Příběh Neuromancera sice není nikterak originální, ale kniha se stala cyberpunkovou odnoží Bible, protože v sobě obsahovala takřka dokonalé shrnutí především atmosféry přetechnizovaného a přelidněného světa. První stránky knihy takovouto atmosférou doslova čpí. Každý, kdo by chtěl s tímto subžánrem sci-fi začít, musí si povinně opatřit buď tuto knihu, nebo první antologii kyberpunku Mirrorshades (česky Zrcadlovky, Laser-books 2000).
Tato kniha obsahuje povídky autorů, kteří se přímo podíleli na formování tohoto subžánru, nejenom svými povídkami, ale také kritikou děl ostatních autorů. Povídkovou antologii sestavil ideový jednotitel William Gibson a mluvčí hnutí Bruce Sterling, který v předmluvě definuje literární kyberpunk, ale zároveň kritizuje strukturalistické řazení na žánry, do kterých hnutí nezapadá. V antologii vyšli autoři: G. Bear, P. Cadigan, P. di Filippo, J. P. Kelly, M. Laidlow, T. Maddox, R. Rucker, L. Shiner, J. Shirley s jejich zásadními povídkami, ve kterém nabízejí pohled na svět, kdy hrdinové zakrývají svoji tvář zrcadlovkami, aby neviděli, jaká budoucnost je čeká. Těm, kteří tuto knihu nemohou sehnat, udělá v příštím měsíci nakladatelství Laser-books radost znovuvydáním této kultní záležitosti.
Vrátíme-li se ke Gibsonovi, coby nejlepšímu a nejplodnějšímu autorovi revoltujícího hnutí, tak v jeho díle můžeme pozorovat postupný vývoj. Jeho prvotiny – povídkové i románové přetékají kyberpunkem v syrové podobě, které doslova připomínají fontánů nápadů. Na dalších knihách už je patrné jakési postupné střízlivění z idejí a prostředí, které sám vytvořil. Neuromancer byl první díl série Sprawl. Gibson nikdy nenapsal trilogii, ale knihy v každé sérii na sebe navazují jen velice volně, ale přesto v nich jdou vypozorovat styčné body. Count Zero (1986, česky Hrabě Nula, Návrat 1997) a Mona Lisa Overdrive (1988, česky Zběsilá jízda, Návrat 1998) vykazují postupně stále menší a menší znaky lidí prohánějících se kyberprostorem či prolezlých implantáty. Jeho vývoj, vyvrcholený především v sérii Bridge, se zastavil na hranicích silné polit-fiction, kde předkládá čtenářům vize velice blízké budoucnosti, ve které se snaží pouze o předvídání vývoje společnosti a cyberpunkové atributy používá spíše jako ukazatele časového posunu a v knihách jich je jako šafránu.
Obálka anglického vydání Neuromancera
Poté, co vyšla tato a jiná stěžejní díla, se oficiálně mělo za to, že Kyberpunk jako takový se již vyčerpal a je na vymření. Jenže v roce 1992 vychází dílo s názvem Snow Crash (česky Sníh, Talpress), jehož autorem je Neal Stephenson. Tento román je okamžitě označen za postkyberpunkový a subžánr jako takový se ihned dostává do popředí zájmu, co do kvality je Sníh na vysoké úrovni, který zobrazuje svět opět z trochu jiného prostředí, dochází k posunu vnímání kyberprostoru, ale zbývající atributy jsou stejné, tudíž se z této knihy stala postbible kyberpunku, protože kvalitativně se rovná i Neuromancerovi. V současné době u nás vyšly dvě knihy – neoAddix (1997, John Courtenay Grimwood, česky neoAddix, Laser-books 2007) a Hammered (2005, Elisabeth Baerová, česky Zakalená, Laser-books, 2009), které jen dokazují, že kyberpunk není mrtvý, ale stále žije a ještě zdaleka neřekl své poslední slovo.
Českých kyberpunkerů není mnoho. Většina literatury tohoto subžánru pochází ze zahraničí, ale přesto se našlo několik autorů, které uchvátil. Mezi nimi figuruje na prvním místě Jiří Wolker Procházka, který v roce 1991 v nakladatelství Winston Smith vydal sbírku svých povídek Tvůrci času. V nich předvedl svoji verzi kyberpunku, kterou odlišil od té zahraniční především pojetím kybersvěta. Namísto raných vizí matrixu, coby nazelenalého trojrozměrného prostoru, který v mnohém připomíná otevřený vesmír, se Procházkova vize zakládá na alternaci fyzického světa, který je do počítačového převeden. Ve výsledku po sobě avataři, neboli počítačové projekce lidských myslí, střílí derivačními puškami, největší ničitel je obluda dělící nulou a v barech popíjejí oblíbené rovnice. Pozdějším autorem, v jehož díle se dá nalézt mnoho cyberpunkových ingrediencí, je bezesporu Jiří Kulhánek. Jeho styl je velice specifický, tudíž o jeho knihách nelze mluvit jako o ryze cyberpunkových, ale především ve Stronciu (Klub Julese Vernea, 2006), kde se objevuje jak virtuální svět, tak genetické a biologické modifikace.
Krom knižního prostředí, se kyberpunk nesmazatelně projevil i v jiných oblastech kultury. Ve filmu se stal kultovním zážitkem především trilogie Matrix bratrů Wachovských, který přinesl do širokého povědomí diváků především velice efektní zpomalování času. O kvalitě všech tří snímků se dá polemizovat, ale nesporné je, že ač mnohdy nevědomky, předvedly široké veřejnosti čistou ideu kyberpunku převedenou do vcelku ucházející grafické podoby.
Obal slavné hry, která znamenala jistou revoluci v RPG hrách, Zdroj: screenhead.com
Do herního prostředí se dostala idea kyberpunku velice snadno – vylepšování vlastních avatarů o různé bioimplantáty vyvrcholilo v takřka dokonalé hře Deus Ex, ve která přinesla hráčům neomezený svět, variabilitu a to vše založené na ideách položených v roce 1984.
Z lékařského hlediska je se současným stavem poznání lidského těla minimálně devadesát osm procent kyberpunkových idejí týkajících se implantátů nemožná. Nikdo však nekomentuje hrozbu sociálního krachu, který stále hrozí a lidský naturel mu jenom hraje do karet. Kyberpunk rozhodně není mrtvý. Ač chceme nebo ne, setkáváme se s ním v literatuře i filmu a všude by se daly odhalit jemné nitky inspirace, které by se daly stopovat až do památného roku 1984, kdy vychází Neuromancer.
