5 fotek 
Mike Diana v druhé části rozhovoru vypráví o jeho soudním procesu, kde byl souzen za obscénnost jeho komiksů. A o pobytu ve vězení, takže o sluníčkách, duhách, ponících a tak. Nahlédněte do toho, jak se odsuzuje umění.
Mike Diana podepisující v Praze Americu. Foto: Jan Šuška
Rozhovor přímo navazuje na první část…
To bylo super, ne? Cos tomu říkal?
Jo jo, bomba. Nerozuměl jsem teda ani slovu, ale to je fuk, fakt mě to potěšilo. Eh… Pamatuješ si, kde jsme skončili?
Moc ne, no. Ale to je jedno. Už ses tu zmiňoval o tvém procesu, což je asi ta nejznámější věc, která je s tebou spojená. Můžeš o něm něco říct? Přiblížit ho těm, kteří o tobě slyší poprvé?
Ten proces byl opravdu šílený. První problém přišel s šestým číslem Boiled Angel. Rozeslal jsem přitom jen pár kopií. No, asi dvě nebo tři hodiny od místa, kde jsem žil, došlo k případu sériových vražd školáků. Jeden člověk, kterému jsem výtisk poslal do Kalifornie, zavolal na floridskou policii a nahlásil, že to já musím být ten sériový vrah. Nemyslím si, že tomu policisté opravdu věřili, ale dva detektivové se stejně u mě doma objevili.
Praštili mi na stůl tou jejich kopií a doporučili mi přestat tisknout. Tak jsem je ignoroval a udělal čísla sedm a osm. Pak se mi ozval někdo z mého státu, dokonce z mého města. To bylo vlastně trochu divné, protože se o mě nikdo z mého okolí nikdy nezajímal. Až později jsem zjistil, že to byl policista, který mě obvinil, a mimochodem i ten samý z té kauzy o sériovém vrahovi. Po dvou letech, kdy se nic nedělo, jsem pak dostal právě ten dopis, že jsem pozván k soudu, kde se rozhodne, jestli jsem vinen, a že tam bude tenhle policista.
Ozval jsem se na ochranu svobody slova CBLDF (Comic Book Legal Defense Fund – pozn. red.), a ti se k mé obraně vyjádřili kladně. Byl jsem u soudu poprvé a už to bylo v novinách, v televizi, všude. Dokonce se objevili i protestující obhajující Boiled Angel jako kus umění. Bylo to hodně náročné. Právníků bylo spousty s mnoha strategiemi, které se snažili skloubit dohromady. A některé lidi to vystrašilo.
V mém okolí byli lidé, kteří žili pro práci, a když už přišli domů, koukali akorát na fotbal. A během fotbalu jim vyskočily zprávy, kde ukazovaly mé kresby. Ty je vyděsily, mysleli, že je to jenom nějaký bláznivý program. Mnozí se mě ptali na důvody, proč jsem tvořil takové komiksy. Já jsem vlastně ani nedokázal pořádně odpovědět. Bylo to opravdu hodně náročné a když konečně přišel na řadu ten soud, můj právník s sebou dotáhl řadu svědků, spíš takových odborníků.
Jeden byl třeba malíř z New Yorku, který se porotě snažil vysvětlit, že i komiks může být umění. To samé literární expert. No a oni mě obvinili ze tří prohřešků: Z vydávání, distribuce a reklamy obscénních materiálů. Řekli, že to nemůže mít žádnou hodnotu, uměleckou, literární, kritickou, prostě žádnou. Když jsme namítali, že tím potírají umělcovu svobodu slova, tak to smetli s tím, že moje umění není umění, takže se to na to vlastně nevztahuje.
Byl tam dokonce psychiatr, který kdysi vyšetřoval Teda Bundyho, a ten měl posoudit, jestli tenhle komiks nemůže lidi donutit stát se sériovými vrahy. A to už byl dávno chycený ten sériový vrah, z jehož činů mě původně vyšetřovali, byl to Danny Rolling, vrah osmi lidí. Když se na to člověk podívá zpětně, tak můj proces byl v roce 1994, což je takový střed té pravé éry amerických sériových vrahů. A já měl v sedmém a osmém čísle Boiled Angel, za které jsem byl souzen, i některá interview se sériovými vrahy, která jsme teda udělali, když byli ve vězení.
V porotě bylo šest takových starších, nábožensky založených lidí, kteří o něčem jako komiks, natož undergroundový, neměli vůbec potuchy. Byla tam ta dvě čísla Boiled Angel a oni do nich jen nakoukli a zhnuseně, vystrašeně je poslali dál. Přinesl jsem tam mou sbírku komiksů, abych jim ukázal Crumba a podobně, abych je přesvědčil, že to není výjimečné a že umění takhle může vypadat, ale už je nechtěli vidět.
Po tom týdenním procesu to zabralo jenom devadesát minut, aby se shodli na tom, že jsem vinen. Vedli mě ven přes celou ulici v poutech, aby to každý viděl. Můj právník říkal, že mě ten soudce stejně nemusel poslat do vězení, ale chtěl ze mě udělat exemplární příklad. Byl jsem z toho opravdu zdrcený, ani ne tak z toho, že jsem šel do vězení, jako spíš z toho, proč tam jdu, z té nespravedlnosti. První dva dny jsem byl ve vězení s nejvyšší ostrahou, světlo svítilo celou dobu a podobné nepříjemnosti.
A to vše jenom kvůli umění.
Přesně. Spoluvězni se mě ptali, tak jako se ptají každého: Co jsi udělal? A já na to: Kreslil jsem komixy. I jim to přišlo ujeté. Po dvou dnech jsem se přesunul do méně střeženého vězení. Seděl jsem tam v obří místnosti s možná padesáti dalšími vězni, mohli jsme sledovat televizi a tak, což bylo aspoň trochu ulehčení, ale dávali tam i zprávy ohledně mé osoby. Tak už jsem byl po celé Floridě známý.
Protože jsem neměl žádný předchozí záznam, tak jsem si dohromady odseděl naštěstí jen čtyři dny, takže sotva po nástupu jsem opouštěl věznici a vězni stejně pokřikovali Jó! a gratulovali mi a tak. Ale podmínky propuštění byly docela tvrdé.
Musel jsem zaplatit tři tisíce dolarů pokuty, tři roky pracovat na veřejně prospěšných prací s výplatou osm dolarů týdně, navštěvovat psychiatra za vlastní náklady, nesměl jsem se přiblížit k nikomu, komu ještě nebylo osmnáct, to samé ohledně menšin a tři roky jsem byl v podmínce. Taky jsem musel začít chodit na kurz žurnalistiky, protože jedna z mých obhajob u soudu byla ta, že jsem se označil za žurnalistu, že popisuji takové věci, které se třeba i dějí, a oni na to: No dobře, jestli chceš být žurnalistou, tak si vezmi tenhle kurz a buď pořádným žurnalistou.
Ale nejhorší pro mě bylo, že jsem měl zákaz cokoli kreslit, ani pro osobní potřebu, jednou denně ke mně domů přicházeli bez ohlášení policisté a prohledávali dům, jestli jsem náhodou něco nenakreslil. Ve skutečnosti jsem nikdy nepřestal kreslit, jen jsem to dělal co nejtajněji. Tehdy jsem vlastně začal s malbami, s barevnými malbami, které jsem v noci schovával v autě.
Když se mě právník pak ptal na důvody mé tvorby, řekl jsem, že jsem chtěl lidi šokovat. A když to přednesl porotě, ti to odmítli, že lidé si nepřejí být šokováni. Především ne uměním. Tam chtějí jenom věci jako úsvit…
Jasně, všechno je sluníčkové, samá duha, samý poník a tak.
Jojo, samé hezké věci. Nic jiného. Nevím, jestli na noční zprávy koukám jenom já, nebo co. Abych to shrnul, prostě to byl špatný soud. A to i postavený ze špatných lidí. Ukázal akorát to, že věci nefungují tak, jak by měly.
A nebojíš se, že tě teď lidi znají jenom jako toho souzenýho týpka? Že ti to udělalo obrovskou reklamu? Že si říkají Hej, ten chlap byl v lapáku kvůli tomu, co kreslí, hustý, pojďme ho číst a budeme děsně cool, fuck yeah?
Jo, myslím, že je možné, že o tom takhle spousta lidí přemýšlí. A podle mého to tak nebude jen u mě, stejně se přemýšlí o malířích a spisovatelích a hudebnících a ostatních. Ale mně to vlastně ani nevadí, když o mně lidé takhle přemýšlí, je to v klidu. Berou mě jako člověka, který trpěl pro komiks. Je to zajímavé, protože celý ten proces na mě házel jenom negativní ohlasy. A to roky. Ale zase jsem se pak vlastně díky tomu dostal k Fantagraphics a podobně. Asi nejvíc se to ale podepsalo na mých rodičích.
Dokončení čtěte zde…
