Když se řekne Homér, každému se vybaví epos Ílias a Odyssea. Když se řekne Tolkien, nepředstaví si nikdo nic jiného, než hobity a Středozem. Zeptejte se ale někoho na Cronenberga a můžete leda tak poslouchat ticho po pěšině.
Stejně tak jako jakékoliv jiné odvětví lidské činnosti má své velikány a přelomová díla, i horor má své legendární režiséry a kultovní filmy. A nejlepší způsob, jak pochopit a zamilovat si tento žánr, je začít právě zde, u mistrů hororu. Dnes se zaměříme na první dva. Alfreda Hitchcocka a Davida Cronenberga.
Alfred Hitchcock – ten, který děsil už naše prarodiče
Byla by ostuda věnovat se hororu a nezmínit největší osobnost, která kdy do tohoto žánru zavítala. Není to nikdo jiný, než Alfred Hitchcock. Jeho režisérská filmografie zahrnuje úctyhodný počet děl a co film, to skvost. I když většina jeho filmů by se dala charakterizovat spíše jako thrillery, svou režisérskou genialitou přispěl k přeformulování hororového žánru a zavedení nových, přelomových konvencí. Krásná ukázka toho, jak Hitchcock pracoval, je k nalezení v knize Hitchcock od Françoise Truffauta (další z režisérských velikánů filmového plátna) v jednom z dialogů mezi těmito režiséry. Hitchcock zde praví:
„Je velký rozdíl mezi napětím a překvapením a přesto mnoho filmů tyto dva pojmy stále nerozlišuje. Vysvětlím, co tím myslím.“
„Právě teď vedeme malý, nevinný rozhovor. Předpokládejme, že pod tímto stolem mezi námi je bomba. Nic se neděje, a pak zničehonic, Boom!. Přijde exploze. Publikum je překvapeno, ale před tímto překvapením to byla absolutně obyčejná scéna s žádným zvláštním významem. Teď vneseme do situace napětí. Bomba je pod stolem a publikum to ví, pravděpodobně proto, že viděli nějakého anarchistu, který ji tam předtím uložil. Publikum si je vědomo, že bomba vybuchne v jednu hodinu a na pozadí visí hodiny. Publikum vidí, že je třičtvrtě na jednu. Za těchto podmínek se ta samá nevinná konverzace stane fascinující, protože publikum se této scény účastní. “
„Diváci touží po tom, aby varovali postavy na scéně: Neměli byste mluvit o takových triviálních záležitostech. Pod stolem je bomba a chystá se vybuchnout!“
„V prvním případě jsme dali publiku patnáct sekund překvapení ve chvíli exploze. V druhém případě jsme jim poskytli patnáct minut napětí. Závěr je ten, že kdykoliv to je možné, publikum musí být informováno. Snad jen kromě případu, kdy překvapení je zvratem, to znamená, když nečekaný závěr sám o sobě vyzdvihuje příběh.“
Z tvorby Alfreda Hitchcocka by se dalo doporučit cokoliv, protože už jen režisérovo jméno u filmu zaručuje nejvyšší kvalitu. Pro náš učel bude ale postačující, když se seznámíme s jeho dvěma notoricky známými filmy a pravověrnými horory – Psycho a Ptáci.
Psycho (1960)
O Psychu toho bylo napsáno už více než dost a opakovat to samé by bylo lehce kontraproduktivní. Příběh o Normanu Batesovi v podání démonického Anthony Perkinse děsil publikum už od roku 1960 a scéna ze sprchy, doprovázená nervy drásajícím houslovým doprovodem, neztratila na své děsivosti nic dodnes.
Topzine.cz pro vás připravil hororový speciál, který vás bude pravidelně provázet všemožnými zákoutími tohoto žánru. Dostanete nejenom tipy na působivé snímky, ale dozvíte se i nejrůznější žánrové zajímavosti a charakteristiky. Speciálem vás bude provázet Tomáš Marek.
Možná zajímavější tentokrát bude, když se zmíním o tom, že Psycho je inspirováno skutečnými událostmi. Norman Bates byl ve skutečnosti Ed Gain, který vraždil ve Wisconsinu v padesátých letech minulého století. I když by se na první pohled mohlo zdát, že děj Psycha je občas trochu přitažený za vlasy, podobnost s realitou je více než překvapující (a dokonce drsnější). Pro zájemce dokument o Edu Gainovi zde (v angličtině).
Ptáci (The Birds, 1963)
Děsivost tohoto dalšího notoricky známého snímku spočívá zejména v tom, že nebezpečí zde pramení z prakticky nečekaného a nevinného zdroje, a tím je samozřejmě hejno agresivního ptactva. Ačkoliv triková složka snímku je na dnešní poměry již historickým kouskem, neztrácí své kouzlo. A otázka proč? vás u tohoto filmu bude trápit více než jindy. Kdo neviděl, musí nutně napravit.
David Cronenberg – ve spárech šílenství
Jméno tohoto kanadského režiséra asi není až tak známe mezi širokou veřejností. To ovšem neplatí o jeho filmech, které si již dávno získaly nehynoucí slávu a punc kultovnosti. David Cronenberg je neoddiskutovatelně spjat s pojmem body horror (alternativně pak biological horror nebo organic horror).
Tento hororový subžánr je v prvé řadě odvozen od destrukce a degenerace lidského těla, který v těchto snímcích hraje důležitou (ne-li hlavní) roli v podobě nemocí, zmrzačení, mutace a dalších nepřirozených deformací. Jednoduše řečeno, v hlavních rolích Cronenbergových filmů se zpravidla setkáte s mutanty a jinými zvrácenostmi. Když uvidíte ve filmu deformované jedince a budete mít celou dobu pocit, že se pohybujete na hranici šílenství, vězte, že máte co do činění s Davidem Cronenbergem.
Z tvorby režiséra vyzdvihnu dva filmy, které jsou pro něj zcela typické.
Moucha (The Fly, 1986)
V roce 1986 spatřil světlo filmového světa film, který na svou dobu přinesl neobvykle naturalistický sci-fi horor o jednom tak trochu nepovedeném experimentu. Film o rozkladu osobnosti a cestě k šílenství, která jde ruku v ruce s fyzickou deformací, děsí diváky dodnes. Je to zejména díky výborným maskám a hereckému koncertu tehdy mladého Jeffa Goldbluma. Za zmínku stojí, že Cronenbergova Moucha je remakem stejnojmenného filmu z roku 1958 a nutno dodat, že neméně kvalitního.
Mláďata (The Brood, 1979)
Děti má každý rád. Nevinná stvoření, které je nutno chránit před nepřízní světa. Anebo také ne. O tom, že děti nemusí být až tak nevinné, vás přesvědčí snímek Mláďata. Film se nese přesně v duchu Cronenbergových hororů a útočí na nejniternější instinkty a pocity. Nechybí samozřejmě ani pocit šílenství, který se postupně dere na povrch a který je všudypřítomný.
Dnešní čas s mistry hororu vypršel, ale nezoufejte, příště si představíme další dva, kteří sice u hororu nezůstali po celou dobu své režisérské kariéry, přesto však na jejich kontě můžeme nalézt hned několik legend. O kom je řeč, to se dozvíte zase za týden.