Očima 
První díl plánované filmové trilogie Hobit ve čtvrtek plnohodnotně vstoupil do kin v Česku. Přinesl i technickou novinku v podobě unikátního formátu High Frame Rate 3D a zvukového systému Dolby Atmos. Redakce FANZINE.cz v pražském kině Premiere Cinemas Park Hostivař zjišťovala, zda se opravdu jedná o další kinematografickou revoluci.
Nákupní seznam na výpravu po Středozemi. Zdroj: Warner Bros.
Režisér Peter Jackson už během natáčení Hobita avizoval, že se máme připravit na další technologický krok, který posune filmařinu o řádný kus dál. Mimo dnes již tradičního prostorového efektu se rozhodl pro unikátní využití formátu High Frame Rate 3D (HFR 3D) a navrch přidal ve světě již několikrát použitý, v Česku přesto stále neslyšený, zvukový standard Dolby Atmos. Technologičtí nadšenci začali jásat a průměrný divák netušil, co že to mají ty zapeklité značky vlastně znamenat.
První reakce filmových kritiků navíc nebyly vůbec jednoznačné – někteří krystalicky čistý obraz oslavovali, jiným se v kině dělalo špatně a kritizovali místy až podivnou kulisovitost celého obrazu. Přinesl tedy Jackson novou revoluci po vzoru Jamese Camerona a jeho Avatara, nebo otec filmového Pána prstenů šlápl vedle? Pravda je naneštěstí někde uprostřed.
Přečtěte si také recenzi samotného prvního dílu Hobita
Kouzlo formátu HFR 3D je ve své podstatě jednoduché. Při standardním promítání ve většině kinosálů vám promítač se svým náčiním pere do oka 24 filmových políček za sekundu. Taková sekvence obrázků stačí na to, aby jinak statické obrazy navozovaly dojem plynulého pohybu.
Tento princip navození pohybu není nic nového, už v roce 1832 s ním experimentovali Joseph Plateau a Simon Stampfer. Celou řadou pokusů a léty zkoušení se vývoj záznamu pohybu dostal přes 16 snímků za sekundu, který používali například bratři Lumiérové, 46 okének prosazovaných slavným Thomasem Edisonem, až k současnému výše zmíněnému standardu. Desítky let se na poli filmovém nic neměnilo, hrátky s počtem snímků za sekundu se přesunuly výhradně do videoherních vod.
S revolucí se rozhodl přijít až Jackson v nové trilogii Hobit. Počet snímků zdvojnásobil a chválil ho, kudy chodil. Nabízel dokonalou ostrost a obraz jako z partesu. Při vstupu do kinosálu a očekávání roztrhání zornic se tak autorovi těchto řádků klepaly ruce s vidinou dechberoucího zážitku. Zklamání, které následovalo, však zchladilo jakékoli vidiny nového směřování filmařiny. Už u klasického představení filmového studia stojícího za Hobitem se zdálo být něco v nepořádku, vše to přeci rotuje nějak příliš rychle. „No, asi nějaký vtípek ze strany Jacksona,“ uklidňoval jsem se. Pak se na plátně objevil starý známý Ian Holm a s frekvencí tryskomyši létal po plátně jako ve starých groteskách.
Jako by dvojitý přísun snímků zrychloval pohyb na plátně. Zvuk je synchonizovaný z obrazem, ale gesta postav probíhají jako z rychlíku, stejně tak je to i s pohybem kamery. V prvních minutách zapomeňte na pomalé kamerové jízdy a podobné vymoženosti standardní podívané. Divákův mozek a oko si ale naštěstí za několik desítek minut navykne a vše se vrátí do standardní rychlosti. Být to jediný problém HFR 3D, bylo by vše v pořádku.
Soudtrack k filmu Hobit je kompletně online. Poslechněte si ho
Kritika, která se na Jacksonovo technologické dítě snesla v zahraničních recenzích, je však naneštěstí pravdivá. Zámořští recenzenti filmu vytýkali kulisovost a vizuál jako vystřižený z televizních obrazovek. A měli do posledního slova pravdu. Jakékoli scény v interiérech vypadají po vzoru průměrného televizního seriálu stylu Ulice nebo Letiště. Jako kdybychom sledovali making of toho, jak se Hobit natáčel, nebo někdo jednoduše natočil libovolnou LARP akci a dodělal k ní několik digitálních potvor.
Když dojde na kontaktní akci a kamera divoce víří, vše špatné se jen násobí. Krystalicky čistý obraz tak správným způsobem funguje jen při velkých celcích, které zabírají krásnou krajinu Nového Zélandu. Shnilou třešinkou na ošklivém dortu je pak fakt, že 48 snímků za sekundu si ve dvojici pražských kin vychutnáte jen s českým dabingem.
Očima Pavlíny Nouzové: Když se ozývaly první kritiky 48 fps, ostatní (včetně mě) nevěřili. Jacksonovy popisy této nové technologie zněly tak přesvědčivě, že nebylo možné, aby to skutečně vypadalo kulisově. Ale bohužel. Hobit v této verzi vypadá, jako by televizní štáb dostal hromadu peněz a jel natáčet opravdu dlouhou reportáž na Nový Zéland. Pokud se zaměříte jen na konkrétní, nehybné obrazy, uvidíte dokonalou ostrost a téměř až reálnou vizáž filmu. Jak ale přejdete na plynulý pohyb, vše vypadá příliš papundeklově. Nedej bože, když se objeví Radagast na svých saních a tvůrci se vám rozhodnou ukázat několik vizuálních triků (které v tomto ostřejším obrazu nejsou až tak perfektní).
Na zvuku Dolby Atmos však neprohloupíte. Pomáhá tomu i fakt, že v pražském kině na Hostivaři je zabudován do obrovského sálu, kde se cinkot mečů a zoufalé Glumovo volání po prstenu ještě více rozléhá. V každém případě stojí za to, si obě technologie vyzkoušet. Pokud ale nenastane nějaký další převrat v HFR 3D, nemá smysl ho vidět podruhé.
HFR 3D zcela jistě své místo na filmovém trhu má a mít bude. Jeho použití u velkých trikových snímků však na první pohled působí jako velký krok vedle. Místo aby technologie pomáhala ke vtažení do fantaskního světa, působí spíše zcizujícím dojmem. U syrových dramat, kde je kladen důraz na realističnost by však dvojitá porce snímků za sekundu fungovat mohla, stejně tak jako u animovaných filmů.
Prosím, vrať nám miláška, my tě nesníme.
Zastávka druhá a výrazně kratší budiž věnována novému audio systému Dolby Atmos. Podle jeho strůjců revoluční systém spoléhající na celou řadu běžnému smrtelníkovi nesrozumitelných technických vymožeností umožňuje rozmístění až 64 reproduktorů po prostorách kinosálu. Takové nálože se v Česku jen tak nedočkáme, i tak však několik zdrojů zvuku umístěných na stropě kina a ve společnosti několika dalších standardně rozmístěných reproduktorů umí vykouzlit atmosféru, kterou jinde neuslyšíte. Trpasličí chrápání nikdy nebylo tak prostorové. Oproti HFR 3D nenabízí Dolby Atmos na první poslech tak razantní rozdíl, ve výsledku však filmu pomáhá mnohem více.
Přijímaní nových technologií, které jdou radikálně proti tomu, jak je divák zvyklý vnímat filmové dílo, je složitou záležitostí. Někdo bude dokonalou obrazovou kvalitu obdivovat, jiný bude volat po návratu klasiky. Minimálně za vyzkoušení však obě žhavé novinky rozhodně stojí. Pokud vám nesednou, alespoň se jim při příští návštěvě kina vyhnete.
Kam zajít na HFR 3D a Dolby Atmos?
Obě zmíněné technologie nabízí jako jediné kino v Česku Premiere Cinemas Park Hostivař. Pokud zvolíte zvukový zážitek Dolby Atmos, jste odkázáni na 2D verzi snímku v originálním znění. Kdo si chce vyzkoušet HFR 3D, jedinou možností je pro něj nepříliš povedený dabing.
Druhou možností je návštěva Cinema City Slovanský dům, kde se mohou chlubit jednou kopií HFR 3D v českém znění.
