Považujeme si za čest, že místo tradiční recenze od některého z našich redaktorů vám můžeme ke sborníku Susanny Clarkové zprostředkovat slovo člověka vůbec nejzasvěcenějšího. K výboru zabývajícímu se vývojem magie na Britských ostrovech i způsoby propojení našeho světa s Férií se nám vyjádřil sám profesor James Sutherland, ředitel Výzkumného ústavu sidheských studií při Aberdeenské univerzitě, kterému autorka přisuzuje kompilaci sborníku.
Když jsem si během jedné zdlouhavé cesty vlakem zpět do Aberdeenu, kam jsem se vracel z mimořádně nepovedené přednášky mých londýnských kolegů, opět pročítal úryvky z textů shromážděných ve sborníku Dámy z Grace Adieu a jiné povídky, došel jsem k závěrům nepříliš uspokojivým. Zřejmě v zápalu pro sestavení výboru, jenž toho času neměl na našem trhu obdoby, jsem přehlédl jeho drobnější, především obsahové nedostatky. Tyto nedokonalosti zdaleka nedosahují takové velikosti, aby je bylo třeba podrobněji rozebírat. Přesto si dovolím několik poznámek, které jsem si během své cesty poznamenal, aby se mí případní následovníci (zejména z řad Angličanů) poučili z cizích chyb a velikosti mé práce se pokusili alespoň přiblížit.
Než se pustím do samotného rozboru svého díla, rád bych upozornil, že jeho prvotním účelem bylo reprezentovat rozmanitost literatury spjaté se Sidhe (elfy) a Férií. Tuto funkci mnou vytvořený sborník splňuje nad má vlastní očekávání a následující drobné výtky míří zejména k příběhům samotným, respektive k jejich chybnému zařazení do tohoto po všech směrech pozoruhodného sborníku. Rád bych též poznamenal, že Dámy z Grace Adieu a jiné povídky jsou plnohodnotným literárním dílem, nikoliv pouhým přívěskem k poněkud obskurnímu románu Jonathan Strange a pan Norrell, jak jsem se z jedné studie svého sborníku dozvěděl. Případný čtenář nechť tedy přistupuje ke knize jako k výboru prací spjatých s Férií a Sidhe, nikoliv s pány Strangem a Norrellem. Věřím, že v něm poté shledá více krásy.
Celý sborník jsem se rozhodl otevřít titulní povídkou Dámy z Grace Adieu, což i po letech považuji za jeden z nejpovedenějších kroků mé literární kariéry. Příběh trojice magií nadaných dam z anglické vesnice asi nejpřesněji poukazuje na dobové názory na kouzlení něžného pohlaví a jen těžko bych dnes v dochovaných textech hledal vhodnější příspěvek k tomuto tématu. Fanoušky výše zmiňovaného románu potěší účast Jonathana Strange coby vedlejší postavy, především jsou však Dámy vhodným textem, na němž lze demonstrovat podobu většiny děl ve sbírce.
Magie je v nich prezentována realisticky jako užitečný, nikoliv však vždy kladný prvek. Nemyslete si však, že Dámy jsou příspěvkem vyloženě mrazivým, v průběhu čtení mého sborníku narazíte na mnohem temnější. V povídce se velkou měrou projevuje kvalita anglického folklóru, jež dala vzniknout skvělým lidovým vypravěčům. Jejich podmanivé umění je dominantním znakem vůbec všech povídek sbírky a nemůže-li se čtenář spolehnout na jejich obsah, po stránce napínavosti a chytlavosti jej rozhodně nezklamou. Podobnou jistotou v tomto směru zůstává snad už jen jazyk. Ukazuje se, že zachování dobové podoby jazyka bylo mou další správnou volbou, protože i v řadách skeptiků, kteří neustále nehodlají přiznat existenci Férie a elfů, zůstávají po přečtení tohoto sborníku hlasy nahlodané pochybnostmi.
Specifickou jazykovou podobu jsem se rozhodl nakonec zachovat i ve vyprávění Na Vilným veršku, které bylo publikováno v původní dialektové podobě. Přestože tento fakt může být pro samotné čtení jedině obohacující, dnes lituji, že jsem toto dílo do sborníku zařadil. Pozdě jsem se totiž dozvěděl, že pověst o mužíkovi, který přede pro mladou dívku len, aby ji získal, je všeobecně rozšířena a známa. Čtenář tak rozhodně nebude vývojem příběhu, v němž musí dívka uhodnout permoníkovo jméno, aby vyklouzla z jeho spárů, překvapen. Může jej však obohatit zmiňovaná jazyková podoba díla. Pro představu přikládám ukázku.
V temnícím se lese houkaj sovy a štěkaj lišky. Na Vilný veršek dopadají poslenní sluneční papersky. Je čas, aby se sir John vrátil a zabil mě. Ale von se neurací.
„Mirando!“
„Dobrý večír, milý učenci. Cák ste zabili?“
„Ale nic, Mirando,“ vodpověděl pan Meldreth nadšeně. „Musím ti ale vyprávěť, jaký sme zažili prapodiuný dobrodružství.“ (str. 59)
Povídka Paní Mabbová se ve světle mého předchozího omylu jeví jako spásná. Mladá dívka rázu romantických hrdinek v něm musí bojovat proti elfí čarodějce, která jí odcizila milého. Předpokládaný vývoj příběhu, v němž se dívčina láska a důvtip ukazují silnější než veškerá sidheská magie, zdobí především mrazivá atmosféra. Vrcholem v tomto směru však Paní Mabbová není.
Když už jsem tedy naznačil, že ve sborníku je ještě lepší povídka, proč si o ní neříct již nyní. Pan Simonelli aneb Elfí vdovec (Pozor! Název zavádí, avšak jde o dvě různé osoby.) je bezkonkurenčně mým nejlepším literárním úlovkem za dobu, co se sidheským studiím věnuji. Přestože neustálé přepisování deníků anglikánského kněze Simonelliho osobně považuji za jeho velké osobní selhání, Simonellim zachycenému příběhu se lze jedině obdivovat. Napínavým podáním nám předkládá jeden z nesčetných konfliktů mocného a namyšleného obyvatele Férie s lidmi. Ačkoliv je třeba přistupovat k Simonelliho líčení s odstupem, přece jen zažil popisovanou situaci na vlastní kůži; coby pramen k pochopení vzájemných vztahů mezi lidmi a elfy jeho deníkové zápisky přispívají měrou vrchovatou. Kdyby se Simonelli sám nepostaral o desítky vydání svého deníku, uvažoval bych dnes o jeho opětovné publikaci.
Alternativou k Simonelliho příběhu může být pro studium lidsko-sidheských vztahů i text o mocném elfovi Tomu Brightwindovi a jeho příteli z řad lidí, židovském doktoru Davidu Montefioreovi, který postrádá osobní zabarvení Simonelliho textu, není však už ani tak napínavě podán.
Dvojice příběhů zabývající se hrdiny z lidské historie, Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň a Nestvůry ve výšivkách, se ve srovnání se zbývajícími příběhy jeví spíše průměrné. Nechybí jim sice jazyková jistota, z vévodova příběhu však příliš prosvítá morální ponaučení a Nestvůry ve výšivkách mě zase zklamaly svým trochu uspěchaným koncem. Nedovedu si představit, proč jsem si těchto nedostatků nevšiml při samotném shromažďování povídek. Snad mě právě v těchto příbězích upoutal motiv vyšívání, který v obou hraje významnou roli, jenž zastřel můj kritický zrak a dopustil tento drobný omyl.
Bohužel, ani John Uskgass a umbrijský uhlíř mě po cestě z Londýna nepřesvědčili o své výjimečnosti. Poměrně tradiční příběh mocného vládce, který se musí sklonit před chudákem, svým obsahem nijak nerozšiřuje literární povědomí čtenářů, a tak zůstává pouze u jeho významu informačního. Do sborníku jsem jej zařadil kvůli postavě Krále Havrana, která by jinak v mé kompilaci chyběla. Takového akademického omylu jsem se nemohl dopustit, přestože jsem neměl k dispozici žádný nápaditější text.
Když zpětně hodnotím celý výbor, musím dát zčásti za pravdu kritikům, kteří o něm tvrdili, že i jeho lesk může časem vyblednout. Ačkoliv se mi podařilo dát dohromady reprezentativní soubor prací o magii i Férii, některé příběhy svým námětem či obsahem zdaleka nedosahují kvalit, které jsem v nich před lety viděl. Zejména si nemohu odpustit, že jsem v některých případech nezvolil nějaké originálnější. Přesto si myslím, že Dámy z Grace Adieu a jiné povídky patří k tomu lepšímu, co v rámci oboru vzniklo, a nelze je zavrhovat pouze kvůli jejich nepřílišné rozmanitosti. Zvláště, když patří ke graficky nejpovedenějším knihám na trhu a můj dobrý známý Charles Vess k nim vytvořil výborné ilustrace.
James Sutherland
Aberdeen, 2010
„A ta mladá dáma,“ zašeptala paní Fieldová, „co je zač?“
Slečna Tobiasová zvedla obočí a řekla: „Tvrdí, že je paní Winbrightová. Ale kapitán Winbright tvrdí, že není. Nenapadlo by mě, že se v tomhle bodě mohou interpretace tak rozcházet.“ (str. 26)
Název originálu: The Ladies of Grace Adieu and Other Stories
Český název: Dámy z Grace Adieu a jiné povídky
Autorka: Susanna Clarková
Překlad: Viktor Janiš
Obálka: Charles Vess
Ilustrace: Charles Vess
Počet stran: 224
Vydalo: Argo, Praha 2009
Doporučená cena: 279 Kč
Hodnocení: **** (70%)
