Od prvního startu rakety do kosmu se hovoří o způsobu, jak efektně a levně raketu dál zrychlovat. Moderní spalovací motory jsou sice účinné, ale na dlouhotrvající lety jsou nevyužitelné. Proto vědci oprášili staré myšlenky a přišli se solárními plachetnicemi.
Takto vypadají moderní vesmírné plachetnice, které nás možná jednou dovezou ke hvězdám Zdroj: NASA,gov
Už Johannes Kepler si v roce 1610 při pozorováni ocasu komety všiml, že ji nějakým způsobem ovlivňuje neviditelná síla. Vyslovil tehdy domněnku, že ocas komety křiví sluneční vítr, který působí na objekty. Také dodal, že by bylo možné na tomto vesmírném větru i plout. V roce 1864 se jako fakt uznala hybná síla světla. Díky tomu může světlo působit na hmotné objekty podobně jako působí vítr na plachty vodních lodí.
Vědci oprášili tisíce let starý design a vymysleli plachetnice, které bude pohánět sluneční vítr. Taková solární plachetnice je ve své podstatě geniální nápad. Není třeba žádného paliva, jediné, co pohání loď, je elektromagnetické záření, které ji tlačí kupředu.
Technologie se léta používá na menší změny dráhy letu. V roce 2010 japonský úřad pro průzkum a lety do vesmíru vypustil první solární plachetnici Ikaros, závislou pouze na slunečním větru. Ve stejném roce vypustila svou sondu Nanosail-D i NASA. Obě sondy v testech obstály.
Jak to tak u dobrých nápadů bývá, i solární plachetnice mají své háčky. Síla působící na plachtu se rovná asi desetině gramu, což je neuvěřitelně málo, proto je třeba gigantických plachet. I tak je hmotnost plachetnice omezená a o velkých korábech se nám může leda zdát. Problémem je i nebezpečí protržení plachet kosmickým smetím a také slábnoucí síla kosmického větru ve větší vzdálenosti od Slunce.
Vědci jsou i přes to plni optimismu a solární plachetnice považují za jednu z nejreálnějších možností dlouhých kosmických cest. Urychlovat plachetnici by šlo teoreticky pomocí superlaserů.