Naše cesta do vesmíru a později na Měsíc byla sice největším úspěchem lidstva dodnes, ale vyžádala si mnoho obětí. Počátky raketového inženýrství byly položeny již před druhou světovou válkou, během ní pak zdokonalovány a následně během studené války vyústily v let člověka do vesmíru.
Raketa R-16, která vybuchla na kosmodromu Bajkonur. Zdroj: reprofoto YouTube.com
Každá cesta do vesmíru je obrovským rizikem a závody v dobývání vesmíru jsou poznamenány mnoha katastrofami. Tyto nehody ale pomohly inženýrům zvýšit bezpečnost pro další kosmonauty. Bohužel se jich většina udála v dobách neustálého napětí mezi USA a Sovětským svazem, proto obě strany mnoho informací světu zatajily. Informací, které mohly zachránit nespočet lidských životů. Prvnímu letu do vesmíru předcházelo dlouhé období testování a trénování, které se neobešlo bez nehod. V polovině roku 1960 tak byl při tréninku přetížení na centrifuze zraněn A. Y. Kartashov. Utrpěl zranění páteře a vnitřní krvácení. Z kosmického programu byl proto vyloučen. V říjnu toho roku se však stala asi největší katastrofa v dějinách kosmonautiky.
Na kosmodromu Bajkonur v dnešním Kazachstánu se v říjnu 1960 připravoval test nově vyvinuté rakety R-16, jež byla vyvíjena hlavně jako mezikontinentální balistická střela. Nicméně se s ní počítalo i jako s první generací rakety, která vynese člověka do vesmíru. Vývoj a testování nové rakety probíhal pod vedením maršála Mitrofana Nědělina a inženýra Michaila Yangela. Oba zanedbali mnoho základních bezpečnostních nařízení, v projektu byla spousta nevyřešených technických problémů. Všechny tyto chyby vznikly údajně proto, že Nědělin chtěl stihnout první start jeho nové rakety do 7. listopadu, na výročí VŘSR, aby potěšil Chruščova. Už 21. října nechal převést raketu z hangáru na odpalovací plošinu a nařídil její naplnění palivem. V takovém případě je běžné, že se všichni pracovníci, kteří přímo nepracují na plnění, evakuují do bezpečné vzdálenosti. Nědělin však nenechal nikoho ze 150 zaměstnanců odejít a sám na místě dohlížel na všechny práce.
Čtěte také: Před 46 lety zahynula posádka Apolla 1. Při simulaci startu začalo hořet
Během tankování paliva se objevila řada problémů, palivo na několika místech unikalo, a kvůli tlaku z Moskvy bylo opět zanedbáno mnoho bezpečnostních nařízení. Na raketě se objevilo množství závad v elektrickém systému. Aby se závady mohly opravit, mělo být vyčerpáno palivo. Nědělin se ale bál zpoždění, nařídil proto, aby pracovníci opravovali raketu plnou paliva. Když se práce protáhly do 24. října, byl Nědělin nucen osobně zkontrolovat, co opravy brzdí. Ten den se na raketu přijeli podívat i funkcionáři z Moskvy, což samozřejmě nahnalo strach všem pracovníkům.
Výbuch rakety R-16 při Nědělinově katastrofě. Zdroj: reprofoto YouTube.com
Krátce před sedmou hodinou večer, když bylo kolem odpalovací plošiny asi 250 pracovníků a návštěvníků, se zažehl motor druhého stupně rakety. To bezprostředně vedlo k výbuchu nádrží prvního stupně. Jedovaté palivo bylo výbuchem rozptýleno okolo rakety. Ti, co byli nejblíže u rakety, shořeli okamžitě na popel. Ostatní uhořeli v následných výbuších nádrží, které trvaly ještě 20 vteřin. Lidé, kteří byli dále od epicentra výbuchu, se udusili jedovatými zplodinami z hořícího paliva. Na odpalovací rampě hořelo ještě dvě hodiny. Svědci potvrdili, že výbuch bylo vidět do vzdálenosti 50 kilometrů.
„Nad plošinou se vztyčil sloup ohně. Ohromeně jsme sledovali výbuchy a plameny, znovu a znovu. Pak bylo ticho. (po uhašení požáru)… všechna těla byla v nepřirozených pozicích, žádné nemělo oblečení ani vlasy, nebylo možné rozpoznat, kdo je kdo. V té záři Měsíce měli všichni barvu slonoviny.“
Yangel a několik funkcionářů byli shodou okolností v době výbuchu v bunkru, ostatní ale takové štěstí neměli. Při nehodě zahynul Nědělin, A. Nosov, který vypustil Sputnik na oběžnou dráhu v roce 1957, a několik dalších vysoce postavených úředníků a vědců. Chruščov pověřil vyšetřováním Leonida Brežněva. Celá záležitost byla pečlivě utajována. Oficiální zpráva, kterou Rusové odtajnili až v roce 1990, hovoří o 90 mrtvých, 74 při výbuchu a dalších 16 na následky zranění nebo otravy, 54 obětí nikdy nebylo identifikováno. Spekuluje se však daleko větším množství mrtvých, pravděpodobně to bylo 122. Tento odhad započítává i další oběti, které zemřely až několik týdnů po havárii na následky svých zranění nebo byly vystaveny jedovatým zplodinám. Jako příčina nehody bylo určeno nesprávné zapojení zařízení EPK V-08, které mělo kontrolovat zažehnutí motoru druhého stupně rakety. Celé nehodě šlo předejít, pokud by technik toto zařízení přenastavil před tím, než v raketě zprovoznili a zapojili zdroj elektřiny.
Hasiči likvidují požár rakety R-16 na Bajkonuru. Zdroj: reprofoto YouTube.com
Vyšetřovací komise po nehodě navrhla intenzivnější testování a zvýšení bezpečnostních standardů. Naplánovali opravy zničené odpalovací plošiny a další zkušební start měl být ještě listopadu toho roku. Nakonec se však uskutečnil až v lednu 1961 a také skončil nehodou, ovšem tentokrát se raketa rozpadla za letu a nikoho nezranila. Vývoj rakety R-16 byl zpomalen ztrátou zkušených inženýrů, přesto se v červnu 1963 dostala do oficiální výzbroje sovětské armády, kde v upravené verzi R-16U zůstala až do roku 1974. Tehdy byla stažena na základě dohody SALT-1.
Dnes hrůznou událost připomíná pomník na místě nehody na okraji kosmodromu Bajkonur a hrobka ve městě. V den katastrofy, 24. října, z Bajkonuru nestartují rakety.
