Šerá hlídka měla být původně (později vyšly ještě dva díly) zakončením celé série o Hlídkách. Všechny motivy obsažené ve dvou předchozích dílech proto pomalu gradují do závěrečného finále. Jak takové vyvrcholení á la Lukjaněnko vypadá?
Fuaran. Bájná kniha, v níž kdysi jedna Jiná popsala, jak z normálního člověka udělat Jiného, přestože k tomu nemá žádné předpoklady. Ta kniha samozřejmě neexistuje, protože kdyby ano, už dávno by ležela ve sklepeních Inkvizice. Jenže na velitelství obou moskevských Hlídek, a co hůř, na tamější byro Inkvizice, které by mělo být vysoce utajené, dorazil dopis. Typický, s písmenky vystříhanými z novin, který tvrdí, že nějaký Jiný se otevřel smrtelníkovi s tím, jak to na světě skutečně vypadá. Logicky, obyčejný člověk se chce stát Jiným. Což samozřejmě nejde. Ovšem kdyby existovala Fuaran…
Jestliže nám Noční hlídka ukázala, jak to vlastně s Jinými a jejich Hlídkami vypadá z pohledu Světlých, a Denní hlídka zase poodhalila roušku nad Zavulonovou institucí, Šerá hlídka by logicky měla vyprávět o Inkvizici. A také vypráví – i když ne tak doslova. Přestože dva staré známé zástupce Inkvizice nacházíme v každé ze tří částí svazku, šero v názvu knihy se vztahuje hlavně na náladu Antona Goroděckého, který společně s finále Šeré hlídky začíná pomalu a jistě pochybovat víc než kdy předtím.
Anton je Světlý, má doma Světlou kouzelnici mimo kategorie, kterou miluje, a malou dcerku, opět potenciální Světlou, jež bude vládnout silou, jakou ještě nikdo nikdy nevládl. Takové štěstí by mu záviděl kdekdo. Jenže Anton je prostě Anton, hrdina celé trilogie, a jako takový musí jít s autorovým záměrem. A proto filozofuje a filozofuje, zatímco pod rukama mu pomalu kypí finální případ.
Už od začátku série, od první části Noční hlídky víme, že Lukjaněnko si střihnul akční, v zásadě fantasy sérii, kterou máčí tu a tam ve filozofických myšlenkách. Pokud jste si toho doposud nevšimli, Šeré hlídka vám nabídne prozření, neboť finále trilogie se opravdu odehrává hlavně v myšlenkové rovině. Přestože graduje i akce, ta vůbec poprvé vypadá dost prvoplánovitě a ačkoliv na začátku jen těžko uhádneme, jak to nakonec skončí, zvlášť v závěrečné části je děj jen na obtíž. Lukjaněnko uzavírá trilogii jednak v rovině, v níž nahlíží na současnou situaci Ruska s jeho četnými problémy, i v rovině Antonově, kdy velký kouzelník konečně začne nacházet tu pravou polohu pro svou Světlou mysl. Je mu už totiž dávno jasné, že ani Temní ani Světlí nejsou žádní svatouškové, že všichni jenom kopou za svůj tým, ve kterém se snaží vyhrát hru. V Šeré hlídce dokonce v jednom místě přemýšlí, zda by nebylo lepší hodit všechno soupeření za hlavu a přidat se k jednotné Inkvizici, jenže i ta se na rozdíl od předchozích dvou dílů v závěrečném svazku ukazuje jako snadno zranitelná a vůbec ne tak tajemná, jaká se původně zdála. A tak si Anton, zmítán protichůdnými pocity, musí nakonec skutečně vybrat, na jaké straně bude stát, jak se bude ke světu chovat a jak trilogie skončí.
Pokud se dočtete na konec Šeré hlídky, vybublá ve vás několik pocitů. V prvé řadě to bude fakt, že jste na konci třetího čtyřsetstránkové knihy a uteklo to nějak moc rychle, nějak moc svižně a zábavněji, než jste zvyklí. To je jednoznačně pravda, protože Lukjaněnkovy knihy o Hlídkách pádí horentním tempem a vy jen tak tak stačíte zírat. Ve druhé řadě zažijete jistý pocit zklamání nad tím, že závěrečnou pointu, která se neviděna neslyšena celých posledních tři sta stran sbírala na nohy, dávno čekali. Jako třetí dorazí pocit rozkolísanosti nad celkovou kompozicí trilogie.
Zjistíte, že ten příběh vůbec není přímočarý, což by vůbec nevadilo, on ale není ani nijak souměrný. Epizodičnost tří částí na knihu, kterou Lukjaněnko striktně dodržuje celou dobu, je jen na obtíž a autor to sám přiznává tím, že závěrečné dvě části vlastně splývají v jednu. Celý cyklus tvoří skládačku, která k sobě pasuje jen velmi špatně, rozhodně ne tak, aby se dala slepit a pověsit na zeď. Jako lepidlo ji sice jakž takž drží společné postavy a prostředí prodchnuté gradující myšlenkovou rovinou, co se týče děje, však celá trilogie značně pokulhává. Ano, ve chvíli, kdy text čtete, je vynikající, duchaplný, čtivý, příjemný, logický a tak dále, ale když dojdete na konec, zjistíte, že vlastně nechápete, proč se to všechno dělo tak strašně složitě s tolika nepotřebnými odbočkami, které sice v danou chvíli spolehlivě zabily čas, ale ve výsledku působí pouze jako paraziti.
Navzdory výše zmíněnému si myslím, že série o Hlídkách má vysokou kvalitu, bezpochyby vyšší než například autorova Hranice snů, a všechny tři romány jsou si z tohoto hlediska výjimečně vyrovnány. Pokud bych je měl seřadit kvalitativně, volil bych pravděpodobně pořadí 132 od nejhoršího po nejlepší, ale vzhledem k tomu, jak blízko si svazky jsou, nemá toto dělení smysl. Sergej Lukjaněnko si u nás už vystavěl slušný kult, což dokazuje nejen valná většina jeho knih v českých překladech, ale i zástupy fanoušků. V době prvotního boomu, kdy první tři Hlídky vyšly, šlo všechno ráz na ráz a nakladatelství tlačila na pilu, dokud to šlo. Tak se stalo, že Šerá hlídka sice vyšla asi měsíc po vydání Denní hlídky, obsahovala ale výjimečné kvantum chyb, které jazyková korekce v tom chvatu prostě nestihla eliminovat. Kvalitu Lukjaněnkovy práce to tak dost snižuje, ačkoliv i na to se dá s časem zvyknout.
Závěrem je nutno podotknout, že Lukjaněnko svou rozpačitě uzavřenou sérii nakonec ještě jednou navštívil. Po čtvrtém díle Temná hlídka z pera Vladimíra Vasiljeva, spoluautora Denní hlídky, se Sergej rozhodl napsat symbolicky titulní Poslední hlídku. Na obě díla se v průběhu času na Topzinu taktéž dostaneme, neboť podle ohlasů by měl být závěrečný díl ještě lepší než první tři.
Název originálu: Sumerečnyj dozor
Český název: Šerá hlídka
Autor: Sergej Lukjaněnko
Překlad: Libor Dvořák
Obálka: Milan Fibiger
Počet stran: 408
Vydal: Triton, Praha 2005
Doporučená cena: 298 Kč
Hodnocení: **** (70%)
