Nejen Češi a anglicky mluvící autoři umí psát sci-fi a fantasy. Jako důkaz překládáme přehled toho nejlepšího, čeho se nám letos dostalo od spisovatelů jiných krásných jazyků. Podíváme se od studeného Švédska minulosti po možná ještě studenější Rusko budoucnosti.
Ilustrace na obálce knihy Zlá doba pro draky Autor: Dagmar Krásná
V nadpisu by mohlo klidně stát nejlepší fantastické knihy Evropy, protože všech šest vybraných knih vznikalo na starém kontinentu. Bohužel i tato definice by měla nevýhodu, protože bychom z ní museli vyloučit jak jazyk anglický, tak český, které si zaslouží zvláštní pozornost.
Přesto není výše uvedené vytyčení mantinelů pro tento výběr žádný handicap. Ba právě naopak se může neanglické fantasy nejen letos pochlubit velikou kvalitou. Vzpomeňme jen na Andrzeje Sapkowského, který to dokázal už několikrát. A právě od našich slovanských bratří, a to nejen ze sousedního Polska, dorazily letos některé klenoty, které není radno přehlédnout.
V dalekém Rusku nastala zlá doba nejen pro draky
V největším státním zřízení na světě to nemá lehké nikdo, ani draci. O tom nás letos přesvědčil Sergej Lukjaněnko, který si na pomoc přizval Nikolaje Perumova. Pokud vám jméno ruského literáta Lukjaněnka něco říká, vězte, že má na vrubu sérii Hlídky. Spolupráce s dalším autorem tak pro něj nebyla nová, protože už na Denní hlídce pracoval s Vladimirem Vasiljevem.
V románu Zlá doba pro draky (recenze Marka Hofmana) hlavní hrdina zavítá do Středosvěta, který se nachází mezi světem, jak ho známe my a světem Přirozených, kteří chtějí ten prostřední ovládnout pomocí armády v čele se Stvořeným drakem. A právě hlavní hrdina Viktor je tím vyvoleným, osudem předurčeným Dračím zabijákem, který má zahnat armádu Přirozených zpátky tam, odkud přišli.
Kniha stojí za pozornost nejen svým zajímavým příběhem a jakousi loutkově ovládanou hlavní postavou, ale i neobvyklým světem, ve kterém se snoubí magie starobylá s magií moderní – technologií. Proto se čtenář může těšit z magického prostředí protkaného sítí železnic, na které se prohání parní vlaky.
Lukjaněnkův krajan Dmitry Glukhovsky to vzal trochu z jiného konce. V knize Metro 2033 (recenze Radka Grulicha, Jana Holana) se ocitnete v postapokalyptické podzemní dráze ve zničené Moskvě, kam se ukryly zbytky lidského pokolení. Po jaderné válce je samozřejmě všechno jinak. Lidé jsou od okolního světa odříznuti a tak dělají to, co umí ze všeho nejlépe. Budují malá společenství s různými ideologiemi a bojují nejen s monstry, ale i sami mezi sebou.
Glukhovského dílo je zcela po právu označováno za světový apokalyptický bestseller. Autorovi se podařilo vytvořit dokonalou iluzi světa po jaderné válce a podat ho poutavou cestou téměř dokonalého popisu prostředí a různých společenství, ale i cestou opravdu pohlcujícího příběhu lidí v mezních situacích a krásně ponuré atmosféry.
V Polosnu a s Jakubem Vandrovcem
Dalším z autorů patřících do velké slovanské rodiny je Polák Andrzej Pilipiuk se svým dlouho očekávaným pokračováním dobrodružství Jakuba Vandrovce. Věšet každý může (recenze Lukáše Vaníčka) obsahuje vše, co čtenáři Vandrovce očekávají. Šílené nápady, absurdní situace, černý humor a nadpřirozeno, to vše bráno především z pohledu venkovského křupana, který vše řeší selským rozumem, láhví samohonky, případně libovolnou zbraní ze svého arzenálu, ať už je to srp, kladivo nebo něco dalšího.
Jedná se už o pátou knihu s tímto jinde nevídaným hrdinou, kterého lze popsat jako hřbitovní hyenu, notorického alkoholika, průseráře, vidláka a k tomu ještě exorcistu samouka. Rozhodně jde o skvělou alternativu k Terrymu Pratchettovi, u které se budete řezat smíchy, už jen kvůli představě, že se ze záhrobí vrátil sám Lenin, aby obnovil světový proletariát, a začal samozřejmě u Polska.
V tomto výčtu však nesmí chybět ani Popel a prach (recenze Jana Nohovce) dalšího skvělého polského spisovatele Jarosława Grzędowicze, kterého můžete znát jako autora trilogie Pán ledové zahrady. Tentokrát se v jeho podání může čtenář podívat do světa Polosnu s bezejmenným hrdinou, který vídá mrtvé lidi. Leč není ani ze Šestého smyslu, ani se nejedná o nového Nekroskopa.
Bezejmenný nemá žádný vztah nebo přátele, zato má papíry na hlavu, konktrétně na vyléčenou schizofrenii. Pokud však usne nebo se napije speciálního dryáku, dostane se do Polosnu, ve kterém nejsou žádné barvy jen nebesky rudá a nekonečně šedivá pláň. Do Pomezí, onoho Polosnu, který se nachází kdesi mezi Nebem a Peklem hrdina čas od času zavítá, aby zbloudilým duším (se svým typickým cynizmem) dopomohl posunout se dále.
U skvěle vystavěného schizofrenického světa, u kterého nikdy nebudete vědět, jestli se to hlavnímu hrdinovi jenom nezdá, se může fanoušek fantastiky královsky bavit, přestože kniha nemá strhující příběh. Ona ho ani nepotřebuje, úplně si vystačí s bezejmenným hrdinou a jako třešničky přihazuje různé rýpance do moderní společnosti.
Alfové a upíři
Debut švédského spisovatele Johna Ajvida Lindqvista Ať vejde ten pravý (recenze Alžběty Lexové) není třeba moc představovat. Hned po svém vydání se nejen ve Skandinávii stal hitem. Také proto ho už v roce 2008 podle scénáře napsaného Lindqvistem velmi úspěšně zfilmoval Tomas Alfredson a dokonce se chystá i jeho hollywoodský remake.
Pokud nepatříte mezi obdivovatele romantických hrdinů ságy Twilight a máte raději upíry, kteří dodržují pravidla a nevlezou do bytu, aniž by je předtím někdo pozval, sáhněte právě po této severské mystice. Pokud naopak ságu zbožňujete, mohl by vás další upírský fenomén opět nadchnout. Každopádně by vás čekala šedivá a ponurá atmosféra Švédska osmdesátých let, mladý šikanovaný chlapec a Eli, jeho nová kamarádka, která je trochu divná a vychází ven jen v noci.
V knize se však nedočkáte žádných vegetariánských exhibicionistů ani přemožitelek, ale v kontrastu s běžným životem se zdejší upíři v mrazivé atmosféře jeví jako lehce zoufalé figury, které si prostě nějakou tu potravu obstarat musí.
Samozřejmě nelze opomenout ani Markuse Heitze a jeho Legendy Alfů: Spravedlivý hněv (recenze Marka Hofmana). Už v tetralogii o trpaslících prokázal své kvality a vykreslil svět se spoustou různých národů a ras, roztodivných hrdinů a magie, svět, do kterého se člověk rád vrací.
Když si ale za hlavní hrdiny po ctihodných trpaslících vybral právě alfy, posunul svůj další příběh zase o něco dále tím, že v něm nemá ani tak hrdiny, jako spíše antihrdiny. Kruté a mocné válečníky, kteří malují na plátna krví a plastiky vytvářejí z kostí svých padlých nepřátel. Heitzův svět je dotažený do podrobností, za které by se nemusel stydět ani sám Tolkien. Nejen že rasy mají každá svůj vlastní jazyk, ale dokonce má každá i vlastní způsob měření času.
Kombinace antihrdinů, propracovaného světa a vypravěčského umu německého literáta dělají z Legend Alfů jasnou volbu nejen Heitzových fanoušků.
Nejen letos se ukázalo, že fantastika nezná hranic a že každý národ může přinést něco netušeného a posunout jak fantasy, tak sci-fi žánr zase o kousek dál, a nám, jeho fanouškům, přinést radost z objevování nových světů. Ani napřesrok nepřijde žádné oslabení, protože už teď víme, že autor alfských legend přispěchá s dalšími knihami. A nebude sám.
