Nakladatelství Laser-books se rozhodlo rozjet edici Moderní díla fantasy. To je rozhodně dobrý krok, protože se tím naše fantastika ozvláštní, neboť u nás dosud vycházely ze zámoří jen knihy starší, nebo nové, ale od již zavedených autorů. Vyvstává však otázka, jak moc kvalitní tato řada bude, pokud zde budou vycházet díla debutujících spisovatelů, jako se to stalo právě v případě Lží Lockeho Lamory Scotta Lynche. Odpověď ukáže jen budoucnost a vy se zatím můžete začíst do prvního svazku této edice.
Už první pohled na tento úctyhodný román nastíní alespoň vzdálenou představu o tom, co vás čeká. Velká tlustá kniha popsaná charakteristickým laserovským fontem, doplněná o příjemnou obálku Benjamina Carrého připomene například Nádraží Perdido od Chiny Miévilla. Podobná tloušťka, nakladatelské ambice i čtenářská očekávání. A děj se rozjíždí hned na první stránce…
Už v úvodu můžeme najít všechny základní ingredience, které ze Lží Lockeho Lamory dělají to, čím jsou. K Otci Okovovi, vydávajícímu se za kněze štědrého boha Perelandra, přichází na kus řeči a jeden malý obchod Tvůrce zlodějů, starý rázný muž, jenž ve svém kopci uprostřed města vychovává stovky dětí, aby vyrostly ve schopné zloděje. Důvod schůzky je trochu kuriózní: potřebuje se zbavit malého chlapce jménem Locke, jenž narušil celý chod jeho malého společenství.
Obě úvodní postavy jsou kriminálníky toho nejhrubšího zrna, stejně jako většina ústředních postav celého románu. Hlavní hrdina příběhu (který se odehrává dvacet let po událostech z prologu), již dospělý Locke, tu rozjíždí kolotoč hodný mistra herectví. Střídá obleky, tváře a hlasy jeden za druhým, aby oklamal nejen svého zaměstnavatele, ale i městskou šlechtu nebo kolemjdoucí na ulicích a kanálech Camorru. Pomáhá mu k tomu čtveřice vycvičených zlodějů, kteří od něj odvádí pozornost, hrají křoví a dělají eskortu jeho vyzáblému a bojovnickému umění nepřivyklému tělu. I pře své kumpány je to však Lamora, na kom leží veškerá pozornost – to on na sebe bere převleky, s každým se schází a hlavně vymýšlí ty nejkrkolomnější a nejlepší plány, jak získat co nejvíce peněz. A to ne od kupců a obyčejných lidí, jako všichni ostatní zloději ve městě, kteří dodržují Tajný mír mezi vysokými představiteli (a policisty zvanými zvukomalebně pučmelouni) a hlavním zlodějským pánem Capou Barsavim. Locke a jeho banda zvaná Páni parchanti (odtud název plánované série, jejímž prvním dílem je právě nový román) okrádá samotnou šlechtu a tu nejvyšší společnost města Camorru.
To svou stavbou, obyvateli i atmosférou připomíná renesanční Benátky – stojí tu desítky chrámů dvanácti božstev, obchody, obytné domy, paláce šlechty, obrovský vodní trh a hlavně kanály, oddělující množství různých camorrských čtvrtí. Scott Lynch popisuje své Itálií inspirované město a celý svět s až téměř new-weirdovskou pečlivostí, včetně všech jeho zákoutí a tajných dohod mezi obyvatelstvem a podsvětím, o kterém slušní občané nevědí ani ň. I společnost celého Camorru připomíná tu italskou na přelomu středověku a novověku – nalézáme zde množství kupců, lidí užívajících si života a vína, fascinující sváteční zápasy, které se podobají těm antickým, domy alchymistů vytvářejících překrásné i velice užitečné divy s přírodou (na rozdíl od spoře se vyskytujících čarodějů zvaných Nájemágové), ale třeba i strach před morovou nákazou. Dokonce i zlodějské podsvětí přičichlo k renesanci a italštině, neboť jméno Capa Barsavi pochází nepochybně z Apenninského poloostrova, stejně jako slovíčka garrista nebo pezon.
Podobně zodpovědně se Scott Lynch zhostil i charakteristiky postav. Představuje nám je jednu po druhé napříč celým románem, nerozpakuje se odhalit několik z nich až za polovinou textu, a ukazuje je přesně takové, aby zapadly do vytvořeného prostředí a atmosféry. Starý vládce podsvětí se dá lehce zmást, protože již zapomněl, jaký je svět za hranicemi své lodě, jeho dcera se nechce vdávat, protože by jí to jen překáželo, jeden z Lockeho kolegů se v jednu dobu učil u mnichů Paní smrti, mladý šlechtic se žene jako divý za stále větším a větším majetkem a obchodník z černého krámu by si pro peníz nechal vrtat koleno. Těm všem daroval autor nejen možnost obývat svérázný Camorr, ale i schopnost mluvit jazykem, jenž se k nim hodí víc než dobře. Jedni se vyjadřují povýšeně a spisovnou mluvou, jiní hovorově a další zase trousí nadávku za každým slovem, aby během okamžiku přešli do archaismů a vznešených obratů. Tady je na místě pochválit i výborný překlad Romana Tilcera, protože jen málokterý odvážlivec by dokázal přeložit tak komplexní, lingvistickými oříšky prolezlé, dílo.
Jak už bystrý čtenář pochopil, dominantní prvkem ve Lžích Lockeho Lamory je autorova nezkušenost, a to ve smyslu dobrém i špatném. Na jednu stranu je vidět, jak se ne moc vypsaný autor snaží bourat zažité metody a konvence (vzpomenete si snad na jiné město podobné Camorru vyjma těch z new weirdu?), nechává svou bezbřehou fantazii klouzat do všech směrů, kam se jí zachce, a snaží se upéci co nejlepší a nejrozmanitější koláč plný sladkostí pro dychtivé čtenáře. Na druhou stranu právě tohle vede na konci k přebujelosti, jíž Scott Lynch se svými zkušenostmi prostě kočírovat nemohl.
Nejvýrazněji to je vidět asi na ději. Na prvních stranách se rozjíždí jedna přitažlivá a napínavá dějová linie, aby byla kolem strany sto padesát přebita a zcela nahrazena jinou zápletkou. Ve chvíli, kdy si čtenář začne říkat, kam že se ten původní příběh poděl, zbývá mu ještě hodně textu do chvíle, kdy se zcela nečekaně objeví kapitola s naprosto neznámými postavami i prostředím, jež nejen že vyruší, ale hlavně člověku neřekne vůbec nic, protože ten už prvotní dějovou linii nechal plavat a začetl se do té nové. Jak se ke konci ukazuje, obě linie se zcela nelogicky spojí a vyvrcholí ve finále, při kterém má čtenář silný pocit, že byl ošizen. Ano, třetina věcí, které se měly vyřešit, dojde svého očekávaného závěru, ale zbytek jen tak vlaje ve větru a zcela náhodně najde svůj konec, často dost nevysvětlitelně a příliš zkrátka.
I během čtení prvních stránek se však dá narazit na podivné vsuvky. Po vzoru několika málo autorů, kteří praktikují podobné metody, rozdělil Scott Lynch některé kapitoly (namátkou třeba na začátku popisovaný prolog) do dvou dějových linií. Zpočátku to působí jako vítané zpestření, ale ke konci dané kapitoly to pomalu a jistě začíná být na obtíž, protože některé věci jste si už prostě domysleli sami. A do toho ještě celou knihu prostupují mezihry mezi všemi kapitolami, které blíže přibližují historii města a hrdinů. Poprvé se na ně čtenář těší, protože má šanci zjistit podhoubí příběhu, později je však toleruje jen jako vysvětlivky k událostem, které nastanou, a ke konci už je vyloženě nesnáší jako pouhé ztráty času. Jak je poznat z úplně poslední mezihry, autor si to asi také uvědomil a napsal čtenářům krátký sloupeček textu se zásadním dějovým zvratem, který stoprocentně upoutá. Bohužel i tento prvek se nakonec ukáže jako dost rušivý, protože se závěrečným finále nemá vůbec nic společného a autor si ho mohl klidně nechat do chystaného pokračování Red Seas under Red Skyes (Rudá moře pod rudými nebi).
Takže jestli má cenu si Lži Lockeho Lamory kupovat nebo ne, záleží na tom, co od knihy očekáváte. Pokud si chcete přečíst přitažlivou, místy akční, místy rozvážnou a detektivní oddechovku, která vám díky své délce vydrží hodně dlouho a u níž budete hledat spíš únik, než nějaké počtení na úrovni, novinka Scotta Lynche je právě pro vás a měli byste pro ni vyrazit do nejbližšího e-shopu. Pokud jste zvědaví na to, co si pro vás nakladatelství Laser-books připravilo za nového amerického autora, jakými kvalitami oplývá a co nového přináší na fantastickou scénu, odnesete si asi stejně polovičatý zážitek, jako se ho dostalo mně. Dobré počtení, ohromná nápaditost, ale na můj vkus trochu dost nezvládnutý konec a dějová skladba vůbec.
Název originálu: The Lies of Locke Lamora
Český název: Lži Lockeho Lamory
Autor: Scott Lynch
Překlad: Roman Tilcer
Obálka: Benjamin Carré
Počet stran: 488
Vydal: Laser-books, Plzeň 2009
Doporučená cena: 329 Kč
Hodnocení: 60%
