5 fotek 
Pavel Renčín rozvířil vody české fantastiky již svou povídkovou tvorbou. Letos dokončil trilogii Městské války, jejíž poslední díl Věk nenávisti se už objevil na pultech knihkupců. FANZINE.cz přináší exkluzivní rozhovor, v němž spisovatel prozrazuje, o co v závěru originální urban fantasy půjde.
Pavel Renčín Zdroj: archiv spisovatele
Každý autor má nějakou část románu, jejíž psaní ho irituje. Popisy, dialogy, charakteristiky postav, výstavba zápletky… Jaká je vaše nemesis?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Když píšu, tak neřeším tyhle fragmenty zvlášť – nekreslím dramatickou křivku a nepřipravuju životopisy postav, neřeším komponenty psaní, ale prostě jen… píšu. Jsem ryzí praktik. Co se ale týče scén, tak máte pravdu. Na některé se dlouho těším, píšu ale chronologicky, takže si na ně musím počkat. Je to i motivace, proč román dopsat.
Věk nenávisti alias Městské války 3 právě vyšel. Prozradíte alespoň něco málo z jeho děje? Jak to nakonec dopadne s Václavem Vranem?
Neumím moc mluvit o ději svých knih. Vždycky z toho vyjdou takové banální kecy. Věk nenávisti, jak už název naznačuje, je poměrně temná kniha. Vycházejí najevo dlouho ukrytá tajemství, otevírají se rány a prolévá se krev. Není to ale samoúčelné, zkrátka každý přerod civilizace je bolestivý a něco stojí. V románu se konečně naplno sráží oba světy, ten náš, komerční a technologický, a potom ten druhý, který je v lecčems velmi krásný, ale dokáže být i velmi krutý. O příběhu Václava Vrana můžu bez spoilerů prozradit, že dopadne.
Městské války na FANZINE.cz:
- Zlatý meč – recenze Jakuba Ehrenbergera
- Runový meč – recenze Jakuba Ehrenbergera
Tvrdíte, že s vydáním Věku nenávisti se uzavřely čtyři roky vašeho života. Co to pro vás znamená?
Na Zlatém kříži jsem pracoval už v době vydání Jména korábu v roce 2007. Dřív, než jsem ho ale dokončil a než se kniha dostala o rok později na pulty knihkupectví, začal jsem současně na internetu sepisovat i Labyrint. Potom jsem pracoval na druhých dvou dílech Městských válek, to všechno při poměrně náročné práci, takže texty vznikaly po nocích, do toho pár nových povídek… Dá se říct, že v posledních letech jsem psaním strávil opravdu hodně času. Teď si potřebuju chvíli odpočinout. Možná to budou dva měsíce, možná pár let. Uvidíme, třeba mi to nedá…
A to je vaše největší odměna, když vidíte celou trilogii kompletní, dokončenou?
Určitě. Měl jsem ten cíl před sebou i v těch těžkých chvílích, které v posledních letech přišly. Vím, že to zní pateticky, ale tak to opravdu cítím. Psaní je jedna z věcí, které mě definují, opodstatňují mou existenci.
Ilustrace na obálce knihy Runový meč Autor: Jiří Husák
Plánujete se ke Stověžaté a jiným českým městům ještě někdy vrátit? Nebo vás už láká napsat něco úplně jiného?
To je otázka, na kterou teď neumím odpovědět. Hrozně mě láká se k těm příběhům vrátit, vlastně jsem se v Městských válkách dostal na konci do situace, o které jsem toužil psát. Svět se v románu pohybuje na prahu rozkolu, vidím tam spoustu příběhů, které by stály za vyprávění. Budu ale i přemýšlet nad tím, jestli nezkusit něco nového. Hodně také záleží na čtenářích.
Finále třetího dílu jste prý psal hodně dlouho. Co na tom bylo nejtěžší? A kolikrát jste vlastně musel první verzi knihy upravovat, než se dostala do tiskárny?
Celý třetí díl jsem psal asi rok a půl, finále šlo ale poměrně rychle. Mám štěstí, že čím déle píšu, tím méně přepisuju. Svou verzi příběhu jsem asi ve čtvrtině Věku nenávisti (tehdy se měl ještě jmenovat Svaté kopí) konzultoval s redaktorem Jirkou Popiolkem. Probrali jsme nějaké úpravy. Na odevzdané prvoverzi se pak ale už skoro nic neupravovalo. Jen pár stylistických drobností.
Kladl jste si vždy před psaním nějaký cíl? „Dneska se musím dopsat alespoň k téhle scéně, na stránku 258…“
Takhle konkrétně ne, ale nejste daleko od pravdy. Měl jsem rozplánovaný harmonogram, počet stránek na den, který se ale v reálu nedá dodržovat, protože každý den nejste doma atd. Sloužil mi tedy spíš jako hrubý přehled, jak daleko mám být v románu, pokud ho chci dopsat třeba do konce roku. To je poměrně užitečná pomůcka. Nejsem grafoman, píšu pomalu a musím se motivovat.
Čtěte také recenzi sborníku Beton, kosti a sny
Mnoho autorů má ve svém díle některé střípky, na něž mohou být opravdu pyšní. Máte nějaký takový fragment nebo oblíbenou hlášku v Městských válkách?
Když jsem psal Věk nenávisti, věděl jsem, že tam jsou některé opravdu silné, emotivní scény, nebyl jsem si ale jistý, jak to bude fungovat všechno dohromady. Oblíbená hláška mě nenapadá, to byste se asi musel zeptat čtenářů.
Pracujete a pracoval jste mimo jiné v rádiích. Využil jste někdy při psaní zkušenosti z vlastní profese?
Určitě ano. Autor musí „prodávat“ svoje zkušenosti a znalosti, aby dodal románu uvěřitelnost. Nejeden spisovatelský guru autorům doporučuje, ať píší o tom, co znají. Někdy používám jen malé fragmenty, jindy celé příhody. Důležité je uvědomit si, že autor a hlavní hrdina příběhu jsou většinou dvě rozdílné osoby. Já určitě nejsem Václav ze Zlatého kříže, na druhou stranu jsem v prostředí médií dost podobných lidí potkal. Ve Věku nenávisti zase druhá kapitola popisuje práci televizního štábu, který narazí na krveprolití na Řípu. Tam jsem určitě využil znalosti z praxe.
Píšete především o městech a „obyčejných“ hrdinech, do vašeho díla ale občas prosáknou i některé skutečné postavy českého fandomu. Vybíráte šťastlivce systematicky? A kdo to bude ve Věku nenávisti?
To jsou taková „Easter eggs“. Občas do románu přidám nějakého kolegu spisovatele, jindy některého z fanoušků či čtenářů. Prostřednictvím Rady měst nebo Labyrintu jsem dával možnost čtenářům zapojit i některé ze svých nápadů. Nemá to žádná pravidla, je to jen takové zpestření pro znalé, které ale nesmí rušit čtenáře, kteří dané osoby neznají. Ve Věku nenávisti se mimo jiné objeví třeba známý měšťan Bruntálu, František Kotleta, v Labyrintu se zas mihnou knihy Červenáka či Mosteckého. Ve Zlatém kříži, myslím, někde močil Antonín Kudláč… je toho tam poschováváno víc.
Jste znám svou přívětivostí k fanouškům na vašich webových stránkách. S kolika fany z pavelrencin.cz jste se setkal osobně? Přiblížíte, co je to LabyrintCon a jak to vzniklo?
Já se na čtenáře dívám jako na smysl celého toho snažení. Je smutné být autor bez čtenářů. Přijde mi to vlastně jako malý zázrak, že někoho jiného zajímá, co si myslíte, ba co víc, zajímá ho to natolik, že za to neváhá utratit mrzký peníz. Vážím si toho.
Přečtěte si recenzi Renčínova Labyrintu
LabyrintCon vznikl kolem internetového románu, který se rozkošatěl na mém webu. Sešla se kolem něj komunita velmi chytrých a tvůrčích lidí, a společně jsme zažili něco, co se asi nebude opakovat. Mezi hlavní „aktivisty“ a hybatele dění patřil zejména spisovatel Otomar Dvořák, David Stefanovič, entita zvaná Bodkin a mnozí další. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, určitě bych na někoho zapomněl a to bych si neodpustil. Když přestaly stačit internetové diskuze, vznikl LabyrintCon jako příležitost potkat se všichni navzájem, poznat se. Vznikla tam mnohá přátelství a dokonce i vztahy.
Máte kromě psaní a práce čas také na něco jiného? Jaký film jste například naposledy viděl v kině?
Tak určitě rád sportuju, hraju fotbal, jezdím na kole, plavu, lyžuju. Nedávno jsem díky přítelkyni objevil lezení na umělé stěně. Poslední roky jsem ale musel ostatní končíky kvůli práci a psaní omezit. To platí bohužel i pro filmy, ale jednou měsíčně do kina zajdu. Naposled jsem viděl Tin Tina, líbilo se mi to.
Často vás můžeme vidět na conech – na který jezdíte nejraději? Nebo jste spíš rád, že se zase uvidíte s fanoušky a kamarády z branže?
Jezdím tam především za lidmi. Letos jsem začal na Festivalu Fantazie v Chotěboři, tenhle con je moje srdcová záležitost, vždycky tam potkám spoustu přátel a kolegů psavců a vypiju spoustu toxických nápojů. Letos jsme si to obzvlášť užili s Tomášem Němcem, když jsme moderovali křest Druhého kroku nikam od Jiřího Procházky. Ten chlap je prostě živel!
