5 fotek 
!Exkluzivní rozhovor! Na počátku července zavítá na Festival fantazie polský spisovatel, kterého doma známe díky science fantasy Pán Ledové zahrady nebo atmosférickému románu o nemrtvých Popel a prach. V rozhovoru prozradil, na čem právě pracuje nebo proč se mu v České republice tak líbí.
V Česku vyšel mimo jiné Grzędowiczův výborně hodnocený román Popel a prach. Zdroj: Triton
V Česku už jste byl na Parconu 2009 v Plzni. Líbilo se vám tu? Co vás zlákalo na Festival fantazie 2012 v Chotěboři? Těšíte se, že tu uvidíte své známé?
Je třeba začít od toho, že já i moje žena Maja Kossakowska, která rovněž píše fantasy, jsme proslulí v polském fandomu svými sympatiemi k Česku. Máme přátele na Moravě, kteří jsou tak hodní, že nám půjčují svou chatu kousek od Holešova a jezdíme do republiky už léta. Trochu mluvím takovou zkomolenou češtinou, takže se dokážu domluvit v jednoduchých každodenních situacích.
Jarosław Grzędowicz
Polský spisovatel fantastiky se narodil 3. května 1965 ve slezské Vratislavi. Debutoval povídkou Azyl dla starych pilotów (1982) v týdenníku Odgłosy a ještě téhož roku na ni navázal tamtéž textem Twierdza Trzech Studni (1982). V následujících letech pokračoval v příležitostném psaní povídek, v tomto období se však nedá mluvit o stálé tvůrčí práci. Místo toho se věnoval jiným odvětvím – spolu s Rafałem A. Ziemkiewiczem, Andrzejem Łaskim, Krzysztofem Sokołowskim a Dariuszem Zientalakiem založil v roce 1990 žánrový literární časopis.
Více v autorově profilu
Velmi se mi tu líbí, a myslím, že kdyby mělo Česko přístup k nějaké pořádné vodě, tak bych vážně přemýšlel o emigraci. I proto bych chtěl, aby mé knihy vycházely v češtině, a pozvání na setkání v Plzni mne potěšilo.
Do Chotěboře jsem byl pozván už třikrát, ale vždy se objevila nějaká překážka, tentokrát snad potíže nenastanou, velmi bych si přál toto město navštívit. Těším se, že se sejdu se svými známými, a také, že poznám nové. Jak jsem řekl, Moravu znám jako vlastní boty, stejně tak Valašsko; byl jsem v Praze, přijel jsem do Plzně, tady jsem však ještě nebyl.
V České republice ani doma v Polsku už od vás dva roky žádná kniha nevyšla. Pracujete na dokončení Pána Ledové zahrady? Víte o nějakém plánovaném překladu?
Nikde nevyšla žádná moje knížka, protože už dva roky pracuji na finálním díle Pána Ledové zahrady. Je to velmi obsáhlý román, v souvislosti s tím je psaní jeho poslední části komplikované a obtížné. Je třeba spojit všechny příběhy, rozplést hádanky a dojít na závěr.
Pokud vím, český vydavatel má zájem o překlad posledního dílu, doufám, že v dokonalém překladu Roberta Pilcha, stejně jako předtím. Jakmile skončím, kniha se dostane i na český trh. Tak rozsáhlý projekt se protáhl na roky, nyní přišel čas dotáhnout jej do konce.
Prozradíte něco málo z následujícího dílu příběhu o Vukovi Drakkainenovi?
Nechci spoilerovat a brát čtenářům případné potěšení, mohu ale slíbit množství překvapivých dějových zvratů, širokých plánů a epických scén. Tedy v to doufám.
Jedním z nejvýraznějších prvků vašich knih je atmosféra, ať už severská a orientální v Pánu Ledové zahrady nebo předzáhrobní v Popelu a prachu. Píšete takhle automaticky, nebo vždy bádáte nad každou drobností, aby bylo prostředí vypilované do detailu?
Myslím, že autor by měl znát prostředí, do nějž umisťuje děj v nejdrobnějších detailech. Měl by vědět o světě, který popisuje, mnohem víc, než ukazuje. Jde o to, aby čtenář měl pocit spojení s něčím autentickým. Měl by věřit, že za zatáčkou se nachází tentýž svět, a ne lepenkové dekorace podepřené deskami. Zatímco psaní samotné je určitá etapa práce. Nejprve přichází čas na vymýšlení a pilování detailů, pak je třeba všechno sepsat.
Přečtěte si více o sérii Pán Ledové zahrady
Dokážete si představit, že byste psal něco bez velkého vlivu atmosféry vyprávění na příběh? Třeba něco akčního a přímočarého?
Nejdůležitější otázkou je příběh, který vyprávím. To on určuje způsob psaní a budování vyprávění a právě na něm záleží, jaké výrazové
Zdroj: archiv spisovatele
prostředky zvolím. Jen v Pánu Ledové zahrady jsem užil tři druhy vyprávění. Navíc tvorba nálady a kouzla vyprávění jsou nepostradatelné i tam, kde je akce rychlá a dynamická.
Psát science fantasy a skloubit tyto dva žánry dohromady je docela výzva. Nebál jste se, když jste začínal Pána Ledové zahrady psát? A kde jste vlastně našel inspiraci pro takové dílo?
Ne, nebál jsem se – je to má práce, proboha. Spojení sci-fi a fantasy je pro mě přirozené. Když se nad tím zamyslím, většinu svých nápadů jsem našel na pomezí různých žánrů. Zdá se mi, že spojování různých archetypů a hledání na rozmezí je nejsnadnější způsob, jak přijít k originálním řešením.
Co pro vás znamenala cena Janusze A. Zajdela, kterou jste obdržel hned třikrát? Motivuje vás to k dalšímu psaní?
Je to cena polského fandomu, a tedy značné části čtenářů, proto dostat ji je velká čest. Při přebírání sošky jsem cítil hrdost, ale i rozpaky a také trochu strach. Když dostanete cenu za část něčeho, co teprve vznikne, je těžké posoudit, zda následující díly splní ona očekávání. Ocenění jsou velmi příjemnými chvílemi, avšak nepřísluší se jimi příliš zabývat, a chraň Bože, psát s myšlenkou na ně. Je třeba je brát jako bonus navíc a dělat si svoje.
Jste spíše ten typ autora, který vychrlí text na stránku a dodatečně ho upravuje, nebo si s příběhem dáváte práci a předem víte, kdo co udělá? Změnil se podle vašeho názoru nějak váš styl psaní od roku 1982, kdy vám vyšla první povídka?
S tím je to různé. Někdy píšu a nestíhám držet krok s vlastními myšlenkami, jindy se zaseknu a sunu slovo za slovem. Znám přívaly inspirace i spisovatelské bloky. A vůbec nikdy nevím, co kdo udělá. Nápad, ať už ten, který mám v hlavě, či rozepsaný ve formě poznámek, je obecný a kusý. Mezi nejdůležitějšími elementy a kritickými body děje se nachází slabě obydlený prostor a občas není více méně známo, co tam je. Stává se také, že vím, co má hrdina udělat, nemám ovšem ponětí jak.
Čtěte také recenzi na Grzędowiczův román Popel a prach
Co se týče mého stylu, ten se vyvíjel po celý čas, přibíral různé nové dovednosti, několikrát jsem ho změnil vědomě; až jindy jsem pocítil, že o to nešlo. Určitě se mění i teď, stále se přece učím. Když jsem debutoval v dvaaosmdesátém, bylo mi tehdy nějakých šestnáct let. Bylo by tedy divné a znepokojivé, kdyby takový zůstal.
Co jste naposledy četl? Dokážete si jako autor užít cizí knihy, nebo v nich ustavičně hledáte způsoby, jak kolega vystavěl zápletku nebo představil postavy, abyste se mohl inspirovat?
Nečtu pouze fantasy. Naposled to byla Teranesia od Grega Egana, genetické sci-fi, Můj přítel žoldák od Brabazona, sbírka reportáží o Africe, předtím The Strange Affair of Spring-Heeled Jack od Hoddera (steampunk), a také souhrnné vydání Sherlocka Holmese, to jsem koupil zrovna teď. Čtu rád, a kdyby mě mělo psaní zbavit radosti z četby, bylo by to děsné. Co bych pak dělal na pláži? Nejspíš bych se musel začít opalovat – noční můra.
Nejvíce mě inspirují knihy dobré, bez nadsázky. Takové, které obsahují nejen zajímavé rozuzlení, ale dávají i iluzi, že bych to udělal lépe. Říkáš si tehdy „no fajn, chlape, ale tak to není. Všechno zpackáš.” A vymýšlíš úplně něco jiného, po svém.
Vaše žena Maria Lydia Kossakowska, která s vámi také přijede na Festival fantazie 2012, je rovněž spisovatelka a je autorkou několika básní v Pánu Ledové zahrady. Přemýšleli jste někdy o užší spolupráci na nějaké knize?
Přemýšlejme logicky – jen samá práce, neustálé hádky a spory – a na konci poloviční honorář? Ne, děkuji. No vážně, příliš se lišíme a žádný z nás se neumí podělit o děj. Existuje několik nápadů, které jsme spolu vymysleli, ale neumíme se shodnout, kdo to má napsat. Zato si často navzájem pomáháme s vymýšlením některých rozuzlení.
Čtěte také: Polští spisovatelé Grzędowicz a Kossakowska navštíví Festival Fantazie 2012
Co všechno jste si odnesl z časopisu o fantastické literatuře Fénix, který jste založil a kde jste několik let dělal šéfredaktora? Jaký je podle vás rozdíl mezi žurnalistikou a psaním knih?
Novinařina a psaní jsou velmi rozdílná povolání. Doba, kdy jsem vedl Fénixe, byla pro polskou fantasy velmi těžká. Vydávaly se pouze anglosaské překlady a polští spisovatelé nevycházeli prakticky vůbec. Fénix dával těmto lidem možnost debutu a zvládnutí spisovatelského řemesla. Nyní, když už máme své místo v knihkupectvích, na policích stojí knihy mnoha někdejších začátečníků. Zasvětil jsem tomuto časopisu značný kus života a byl mi velmi blízký, chci ale psát vlastní knihy.
