Carl Frederick
Pokračování sci-fi povídky Carla Fredericka. Zemřel doopravdy Perry? A kdo byl tajemným přicházejícím?
Carl Frederick
Američan, žije v Ithace ve státě New York.
Jak sám o sobě tvrdí, teoreticky je Carl Frederick teoretický fyzik. Akademickou půdu však už před lety opustil a ve svém oboru, kvantové teorii, léta nic nepublikoval. Zlákalo jej totiž pole hi-tech. Malá firma, v níž už řadu let působí, se zabývá umělou inteligencí.
Přestože už Carl Frederick sepsal také román, doposud se mu nepodařilo zajistit knize nakladatele, a tak je zatím známý především svými kratšími pracemi. Ty vycházejí téměř výhradně v žánrovém časopise Analog, kde si už šestkrát vysloužily čtenářské nominace mezi to nejlepší, co v daných ročnících v časopise vyšlo. Svou šestou nominaci za povídku The Universe Beneath Our Feet (2009) loni poprvé proměnil v AnLab, čtenářskou cenu časopisu Analog. Kromě toho je Carl Frederick také vítězem jednoho čtvrtletí literární soutěže Writers of the Future a účastnil se také literárního workshopu Odyssey.
Carl Frederick má dvě dospělé děti a místo tradičního zvířecího mazlíčka sdílí domov s robotem, kterého před lety jeho firma sestrojila. Kromě psaní jej také baví hra na dudy, což je jedním z důvodů, proč si pochvaluje život ve spíše venkovské Ithace.
Modlitba za mrtvou trepku (Prayer for a Dead Paramecium) v mnohých čtenářích jistě oživí vzpomínky na hodiny biologie. Chlapci Alex a Ralph v příběhu Carla Fredericka mají studium usnadněné, protože mohou i ty nejmenší organismy pozorovat zvětšené v místním akváriu. Jejich život však zastiňuje něco jiného. Povídka je pro autora tuzemským debutem a v roce 2006 byla taktéž nominovaná na čtenářské ocenění AnLab.
Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Markéta Horáková
Předchozí část povídky najdete zde.
„Co je to tady za kravál?“ zeptal se muž, když se dostal na doslech.
„Perry je asi mrtvý,“ zaštkal Alex.
„Kdo?“
„Trepka,“ vysvětloval Ralph. „Můj bratr ho pojmenoval Perry.“
„Pro Kristovy rány.“ Muž krátce pohlédl ke stropu, nad nímž plul obrovsky zvětšený hadovec. Poté Alexe jemně odtáhl od skla.
Muž pohlédl na Ralpha. „Jsou tady někde vaši rodiče?“
Ralph zakroutil hlavou.
Muž si promnul rukou čelo, krátce pohlédl na Ralpha, a pak dolů na Alexe. „Tak dobře,“ řekl po pár vteřinách, „myslím, že byste měli jít se mnou.“ Pozvedl Alexovu bradu dlaní, aby se na něj chlapec zadíval. „Pojďme do mé kanceláře. Rušíte ostatní návštěvníky a některé další děti také začínají natahovat.“
Ralph ochranářsky objal bratra. Učili jej, že s cizinci má být obezřetný.
„To je v pořádku,“ uklidňoval je muž. „Se mnou vám nic nehrozí.“ Ukázal na svou jmenovku. „Dělám tady něco jako hlavního ošetřovatele.“
Ralph si jmenovku dobře prohlédl. Byla nad mužovou náprsní kapsou, zhruba v místě, kde vojáci nosily své odznaky za zásluhy.
Dr. Howard Beck
Kurátor prvoků
Alexův pláč se zmírnil. „Pane ošetřovatel,“ oslovil muže a utřel si slzy. „Prosím, pomozte Perrymu.“
Ošetřovatel nabral dech do plic a pomalu jej vydechl. „Pojďte, vy dva,“ řekl přátelsky. „Uvidíme, co se dá dělat.“
***
Ve své kanceláři usadil ošetřovatel chlapce ke stolu, poté jej obešel a posadil se naproti nim. Chvíli na sebe mlčky hleděli, než začal mluvit.
„Trepka ve skutečnosti svým způsobem neumírá. Víte, když se rozmnožují, prostě se jen rozdělí vedví.“ Mluvil měkkým, klidným hlasem jako učitel hovořící s dětmi, které dorazily na hodinu o něco dříve. „Takže když pozorujete trepku, je miliony let stará. Je částí té původní, úplně první trepky.“
„Týjo,“ hlesl Ralph.
„A když trepka zemře,“ ošetřovatel pohlédl zpříma na Alexe, „není to vůbec důvod k pláči. Chci říct, že zabití trepky není totéž co zabití člověka.“ Usmál se. „Spíš by pro to mělo být úplně nové slovo.“
„Zabíjení je špatné,“ postavil si hlavu Alex. „Proč by někdo chtěl zabít Perryho?“
Ošetřovatel si povzdechl. „Nikdy jsi ji neměl pojmenovat.“ Udeřil dlaní do stolu. Měkce. „Podívej,“ řekl. „zabíjíš komáry, nebo ne?“
Alex na to nic neřekl.
„Ale no tak,“ pokračoval ošetřovatel. „Jsem si jistý, že už jsi pár komárů rozplácl. Třeba když, vás to… vzali rodiče kempovat.“
Alex nepatrně přikývl.
„A je v pořádku zabíjet mouchy?“
„Asi jo,“ přisvědčil Alex slabým hlasem.
„A co pavouky?“
„Fuj.“ Chlapec nakrčil nos. „Nenávidím pavouky.“
„Dobře tedy,“ odvětil ošetřovatel. „Nejspíš máte doma pasti na myši.“
„Já mám rád myši.“
„Fajn, tak na krysy.“
„Krysy mám taky rád.“
„Ale víš, co mám na mysli.“
„Ne, to nevím,“ zamračil se Alex.
Jak neustále obracel hlavu z jednoho na druhého, připadal si Ralph jako při sledování tenisového zápasu.
„Fajn,“ zabubnoval ošetřovatel špičkami prstů do stolu. „Vsadím se, že jíš hamburgery.“
„No, jo,“ přisvědčil Alex se zjevným podezřením v hlase.
Hamburgery! Jedna – nula pro ošetřovatele, pomyslel si Ralph. Hamburgery byly bratrovým oblíbeným jídlem.
„Hamburger je kráva,“ vysvětloval ošetřovatel. „Tvrdíš, že krávu jíš, ale žádnou bys nezabil. Někdo to ale udělat musí, víš?“
Ralph mrkl na svého bratra. Chlapec vypadal, že o tom vážně přemýšlí.
„No,“ začal Alex po chvíli, „možná všechno zabíjení není špatné.“
Ošetřovatel se mírně usmál a přikývl.
„Jenže,“ pokračoval Alex, „mi to připadá špatné. Zvlášť když je to někdo, koho znáte – jako Perry. To by bylo hodně, hodně škaredé.“
Ošetřovatel si promnul čelo a poté zvedl oči ke stropu. Vypadalo to, že ztrácí svou trpělivost. „Koukej,“ řekl, „už jsem ti to vysvětlil. Všechny trepky jsou navzájem zaměnitelné, identické.“
„Znám ve škole jedna dvojčata,“ zareagoval Alex. „Vypadají stejně, ale jsou fakt rozdílná.“
„To jsem vůbec neměl na mysli.” Kurátor zakroutil hlavou. „Co to vlastně dělám? Bavím se tady s,“ – prohlédl si Alexe odshora dolů – „s pihovatým sedmiletým klukem?”
„Už je mi skoro devět.“
Jediný pohled na Alexe Ralphovi stačil, aby si všiml varovných znamení: sevřené pěsti, mírně se chvějící dolní ret. Pohlédl zpět na ošetřovatele. „Pane,“ oslovil jej, „přestaňte si dobírat mého bratra.“
„Já si ho nedobírám.“ Ošetřovatel ukázal prstem na Ralpha. „A jestli se můžu zeptat – tobě je kolik?“
„Už je mi skoro dvanáct.“
„Skoro dvanáct.“ Ošetřovatel se usmál. Ralphovi to připomnělo úsměv jejich matky, když vzpomínala na něco v minulosti. „Ale ty chápeš, co se snažím vysvětlit tvému bratrovi, že ano?“
„Ne.“
Ošetřovatel si povzdechl. „Dobře,“ řekl. „Až dospějete, pochopíte to.“ Postavil se a pohlédl na Alexe. „Dobře, mladý muži,“ řekl, „teď, když už ses uklidnil, byste asi měli jít domů.“ Otočil se a zamířil ke dveřím
Alex náhle udeřil pěstmi do stolu. „Příliš mě provokujete,“ vyhrkl.
Ošetřovatel se zastavil a prudce se otočil, v jeho tváři se zračilo překvapení.
Alex vyskočil do stoje.
Ralph se postavil také a hleděl na svého bratra – na ramena třesoucí se vztekem, na chvějící se dolní ret, na zarudlé oči opět se zaplňující slzami – věděl, že Alexovo zjevné vzpamatování se bylo jen klidem mezi dvojicí výbuchů hněvu.
„Vy jenom žvaníte,“ křičel Alex vysokým hlasem, který by tříštil sklo. „Nezajímá vás, jestli Perry zemře. Nezajímá vás nic. Nezajímá vás, jestli vymře celý svět. Mám Perryho rád. A vy jste zlý člověk. Měl byste jít do války a tam zemřít.“
Ralph zalapal po dechu. Táta by nikdy nenechal Alexe mluvit s dospělým takhle. Ralph napůl očekával, že muž popadne Alexe, otočí ho a naplácá mu na zadek. Místo toho se zmateně tvářící kurátor vrátil ke svému stolu a posadil se. Když si dal lokty na stůl a podepřel rukama bradu, měl oči ve výšce Alexových.
„Tvůj otec byl povolán do války?“ zeptal se.
Alex, jehož vztek pomalu odezníval, přikývl.
„Zemřel v ní,“ dodal Ralph.
Ošetřovatel se opřel zpátky do židle. „Panebože.“ Poté, nechávaje ruce dopadnout na desku stolu, sevřel prsty v dlaních. Jeho nehty zaskřípaly po dřevě. Naklonil se dopředu. „Nedávno?“
„Ano,“ přitakal Ralph sotva slyšitelným hlasem.
„To je mi líto.“
Z mužova výrazu Ralph věřil, že mu to opravdu bylo líto.
Ošetřovatel pohlédl laskavě na Alexe. „Myslím, že teď už tomu rozumím,“ řekl měkce.
Několik vteřin nikdo nepromluvil. Poté ošetřovatel vstal. Naklonil se vpřed, ramena narovnaná, dlaně položené na stole. „Měl bys být na svého tátu hrdý,“ řekl, „položil svůj život, aby… aby…“ Vypadalo to, že hledá správná slova. Ale to nevadilo. Alex vypadal, že jej neposlouchá.
„Je špatné mít tady hru, v níž se něco zabíjí,“ řekl Alex, jeho oči se opět začaly plnit slzami.
„Cože? Aha, ty myslíš ZoaZap.“ Ošetřovatel se napřímil. „To je jen hra,“ vysvětloval, ale Ralph cítil, že jeho hlas postrádá přesvědčení.
Alex popotáhl. „Není to jen hra.“ Utřel si nos hřbetem ruky. „Je to strašné.“
Ošetřovatel na Alexe několik vteřin zíral, povzdechl si, a pak se pomalu posadil. „Ano,“ přitakal téměř šeptem. „Je to strašné, opravdu strašné.“
Ralph zaslechl, jak se ošetřovatelův hlas zadrhl, a na moment si myslel, že muž sám začne brečet.
„Vždycky jsem tu… tu zpropadenou hru nenáviděl.“ Ralphovi připadalo, jako by muž promlouval k desce stolu. „Jenže Čistý pramen věnoval na tohle křídlo peníze.“ Ošetřovatel sevřel ruku v pěst. „Ubohé bezmocné děti,“ pokračoval. Jeho slova oddělovalo bouchání pěsti do stolu. „Bez možnosti změnit události ve svých životech – jako kdybych já nějakou měl. Čert vem tuhle válku.“
Zatímco ošetřovatel něco mumlal, zjevně pouze pro sebe, Ralph udělal tichý krok bokem a položil paži na Alexovo rameno. Poté oba chlapci jako jeden muž udělali malý krok zpět ke dveřím.
Ošetřovatel vzhlédl. Nevypadal naštvaný, ale nic neříkal a ani se nepohnul. Jen tak zíral.
Chlapci nehnutě stáli. Čekali.
Pak, když už Ralph málem překročil hranici své trpělivosti, ošetřovatel se postavil a pohlédl dolů na Alexe. „Takže tě trápí myšlenka zabíjení?“ Jeho hlas zněl klidně. „Ta obvyklá lhostejnost k životu.“
Ralph pohlédl na Alexe. Jeho bratr neodpověděl, ani nepřikývl. Vypadal jako zhypnotizovaný.
„Ano,“ přikývl ošetřovatel. „Myslím, že mě to také trápí.“ Narovnal si kravatu a poté vykročil ke dveřím. „A nemůžu zůstat ovcí napořád.“ Otočil se zpět na chlapce. „Vy dva,“ oslovil je pevným hlasem, „pojďte se mnou.“
Ralph, s paží stále ještě kolem Alexe, následoval ošetřovatele z jeho kanceláře. Na chvíli si Ralph pomyslel, že by měli utéct k východu. Dostali by se pryč jednoduše. Ale bylo správné, dokonce náležité poslouchat příkazy dospělého člověka.
Následovali ošetřovatele zpátky přes Sál prvoků. Alexovy oči zůstaly přilepené na ošetřovatelových zádech. Na zvířata se nedíval. Ošetřovatel vyšel z tunelu, prošel přes hlavní foyer a pak zamířil do arkády.
Ralph s Alexem po boku splynuli se skupinou dětí v arkádě. V bezpečí davu Ralph sledoval, jak ošetřovatel došel až ke konzoli ZoaZap – přímo na začátek řady. „Tahle hra je nadále mimo provoz,“ prohlásil.
Ralph slyšel výkřiky zklamání a rozhořčení.
„Obávám se,“ pokračoval ošetřovatel, „že hra je vyřazena natrvalo.“
Děti zaprotestovaly ještě hlasitěji, ale postupně se rozutekly k ostatním hrám. Ralpha a Alexe tam zanechaly samotné.
Ošetřovatel se postavil za ZoaZap, a pak mávl na chlapce, aby přišli k němu.
Zůstali stát, ale když na ně mávl znovu, podřídili se.
Za konzolí ošetřovatel ukázal na elektrický kabel, jehož jeden konec byl zapojen do vysokovýkonné zásuvky. „Odpoj to,“ řekl Alexovi.
Alex nakrčil nos a pohlédl na muže.
„No tak,“ nabádal jej ošetřovatel, „dávám ti příležitost. Zvedni ten kabel a zatáhni.“
Alex si vyměnil pohled s Ralphem, poté se sehnul a pevně uchopil průmyslový elektrický kabel. Zatáhl za něj, ale zástrčka zůstala v zásuvce ve zdi.
„Je to vytvořené, aby se to nedalo jednoduše vytáhnout,“ radil mu ošetřovatel, „musíš zatahat silněji.“
Alex uchopil kabel do obou rukou a znovu zatáhl. Jenže kabel, rovný a napnutý, stále zásobil konzoli elektřinou a světla na ZoaZapu pořád zářila.
„Silněji,“ povzbuzoval jej ošetřovatel, „dokážeš to.“
„Nemůžu.“
„Ale můžeš,“ odvětil ošetřovatel, „tahej.“
Alex skousl spodní ret a poté zabral celou svou vahou proti kabelu. ZoaZap pořád hučel elektřinou.
„Znovu! Vím, že to dokážeš.“
Alex s hlasitým heknutím zatáhl za tlustý, černý kabel. Kabel se uvolnil ze zásuvky a chlapec se zapotácel. Ošetřovatel jej zachytil, než stihl narazit do hracího automatu.
Když obrazovka ZoaZapu zčernala a hukot hnacích sil se zvolna vytratil do ticha, Alex se rozbrečel.
„To je v pořádku.“ Ošetřovatel rozcuchal chlapci vlasy. „To je v pořádku,“ zopakoval mírně. „Dostaň to ze sebe.“
Ralph znovu pocítil závistivé bodnutí.
***
Té noci, když Alex vylezl na horní postel, se Ralph ležící dole vyklonil a zhasnul světlo. Už to byl skoro rok, co měli oba chlapci svůj vlastní pokoj, ale minulý měsíc se jej Alex zeptal, jestli by zase nemohl spávat nahoře na své staré posteli. Jejich matka si myslela, že je to výborný nápad. Ralph sice předvedl nesouhlasnou scénu, ale nikoho tím neobelhal – a byl si toho vědom. Bylo fajn mít Alexe zpátky na horní posteli – tak, jak to bývalo, když byli ještě malé děti.
„Ralphy,“ ozval se Alex seshora.
Ralph se přetočil na záda. „Co?“
„Kdy dospěješ?“
„Už jsem dospěl. Říkala to máma.“
„A já už jsem taky dospěl?“
„Ne.“
„Jak to zjistím, až dospěju?“
„Já ti to řeknu.“ Přetočil se na břicho a zabořil tvář do polštáře.
„Ralphy.“
Ralph se zvedl na loktech. „Alexi, běž už spát.“ Nechal tvář dopadnout zpátky na polštář.
„Mám toho ošetřovatele rád,“ prohlásil Alex zdrženlivým hlasem.
Ralph věděl, že nemusí odpovídat. To si jen jeho mladší bratr povídal před spaním.
„Ubohé trepky,“ pokračoval Alex. „Proč musejí umřít? Neudělaly nic špatného.“
Přestože v pokoji bylo ještě teplo nahromaděné během dne, Ralph se schoulil do přikrývek. Zavřel oči.
„Bůh žehnej mámě…,“ zaslechl Alexův hlas.
Ralph otevřel oči a nakrčil nos. To bylo divné. Alex se přestal modlit, když jemu bylo sedm.
„…a Ralphymu. A žehnej tátovi a Perrymu, a všem ostatním trepkám.“
Alex měl ve tmě náhlé vidění. Viděl záblesky vybuchujících bomb, cítil třesoucí se zemi, jak se řítily domy, a vnímal hrůzu v křiku lidí – v křiku jeho táty.
Protřel si oči, cítil ve tmě slanou vlhkost na svých rukou. Převalil se a natlačil do skuliny mezi matraci a zeď. „A žehnej všem nevinným trepkám,“ zašeptal do tmy.
“Prayer for a Dead Paramecium” by Carl Frederick
Copyright © 2005 by Carl Frederick. First published in Analog Science Fiction and Fact, July-August 2005. Published in the Czech translation by permission of the author.
Copyright © 2011 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger
