2 fotky 
Populární literární série JFK se dočkala dalšího pokračování. František Kovář si užije setkání s domorodými obyvateli, s Franciscem Pizarrem a jen Petr Totek ví s kým dalším. Čtenáři se mohou dohadovat, zda potkají i některou další oplakanou postavou.
František Kovář se tentokrát podívá do Střední Ameriky.
„Madre de Dios! Carramba! Nějak to přece jít musí!“ zaklel Vega a praštil pěstí do stolu.
Nevzhledná špinavá místnost s několika dřevěnými stoly a lavicemi, která měla tu drzost si říkat hospoda, byla úplně prázdná, a tak jeho květnatý projev mohl ocenit pouze obtloustlý proplešatělý hostinský. Ten se ale ani neobtěžoval odrhnout oči od hejna much, kroužících pod stropem, a podívat se jejich směrem. Na podobné výstupy byl zřejmě zvyklý.
Byla to první hospoda, na kterou v ospalém městečku na pobřeží narazili. I když říkat několika ulicím, sestávajícím se výhradně z nízkých dřevěných domů, městečko byla trochu odvaha. Jedinou, ale zato opravdu velkou předností byla zátoka, tvořící přirozený přístav i pro lodě s velkým ponorem.
JFK se jednoho z místních zeptal na cestu, nejenom proto, aby zjistil, kde je nejbližší hostinec, ale i proto, aby si ho prohlédl zblízka a zjistil, jakým jazykem se zde mluví. Jejich tušení bylo správné, místní mluvili španělsky a vše nasvědčovalo, že jde o kolonisty některého z nových světů.
Jejich šaty, nebo spíš to, co z nich zbylo, začínaly budit nežádoucí pozornost, a tak urychleně zamířili směrem k hostinci.
V hospodě vlastně nebyli tak úplně sami, na lavici u stěny proti dveřím klímala páchnoucí lidská troska, která snad kdysi byla místním hrdým domorodcem, nyní jen vyzáblou neduživou postavou, oděnou do kusu hadru přepásaného provazem. Zřejmě tu vyspával opici. Bylo trochu s podivem, že jej tu hostinský nechával, ale možná byl jen příliš líný indiána vyhodit, protože dobrosrdečnost bylo to poslední, na co hostinský vypadal. Právě kvůli této zapáchající postavičce se uklidili do nejzazšího koutu nepříliš rozlehlé hospody.
„Já si to nemyslím,“ odporoval JFK o dost klidnějším tónem. „Buďme rádi, že nás portál vyhodil jen kousek od pobřeží a byli jsme schopní doplavat ke břehu. Vracet se a hledat ho je podle mě nereálné.“
„Portál je zřejmě stabilní, ale pohybuje se v závislosti na fázi Měsíce. Taky jsme mohli skončit někde uprostřed skály nebo na oběžné dráze ve vzduchoprázdnu,“ vysvětloval von Wonder poněkud sklesle.
„Z kolika metrů jsme padali do vody?“ odhadoval JFK. „Z pěti? Ze šesti?“
„To máš těžký,“ vložil se do toho Vega, „byl příliv, to může hladina stoupnout o pěkných pár metrů. Při odlivu to místo může být klidně deset metrů nad hladinou.“
„A možná i dvanáct nebo patnáct,“ ušklíbnul se JFK.
„Jo, asi tak,“ souhlasil Vega „, a od pobřeží to může být asi sto padesát metrů,“ doplnil svůj odhad. „Možná bychom mohli najmout loď s vysokou nadstavbou a křižovat u břehu.“
„To místo nemusí být nutně na první pohled rozeznatelné, jako třeba zářící kruh. Nemusí být vůbec vidět,“ vstoupil jim do rozhovoru profesor von Wonder tichým hlasem.
„Jsme bez prostředků, chceme se dostat nějakých sto padesát metrů daleko od pobřeží, zhruba dvanáct až patnáct metrů vysoko nad hladinu moře, a to ani nevíme, jestli to místo najdeme a jestli vůbec funguje,“ vypočítával na prstech JFK. „Zapomněl jsem na něco?“
„Na funkci portálu má vliv fáze Měsíce a přítomnost artefaktu,“ doplnil jej zamyšleně von Wonder a bezděčně si poklepal na levou náprsní kapsu, kde artefakt schoval.
„Ještě ke všemu,“ odfrkl Vega.
„Se vší úctou, pánové, to nedáme,“ zavrtěl hlavou JFK.
Všichni tři se na okamžik pohroužili do zamyšleného mlčení.
„Tu věcičku máte od toho paňáci, co vás držel?“ zajímal se JFK.
„Myslíte Beárta? Ne, ta je moje, Beárt ji jen využíval.“
„Spíš zneužíval,“ doplnil Vega.
„Ano, i tak se to dá nazvat,“ připustil profesor a vytáhnul z náprsní kapsy stříbřitý podlouhlý předmět.
Tvořil ho asi centimetr silný a zhruba třicet centimetrů dlouhý, na konci zahnutý váleček, z kterého v různých směrech do stran trčely zuby různých tvarů i velikostí. Na pomyslném hřbetě vystupoval reliéf zdobící artefakt v několika linkách. Nejlépe to vystihl Vega, který jej přirovnal ke klíči od zatraceně velké brány.
„Dala mi ho Andrea, ještě v Agentuře, prý budu vědět, co s tím. K analýze jsem se už nedostal,“ posmutněle si vzdychnul profesor při vzpomínce na Agenturu.
JFK sklonil hlavu a také se na okamžik zamyslel, i když v jeho případě zřejmě o Agenturu nešlo.
„Beárt byl prostě pěknej parchant,“ shrnul to JFK.
„Byl to Francouz, od těch nikdy nečekám nic dobrého,“ zavrčel Vega, „a tenhle byl ještě pěkně vychytralý.“
„Byl to Francouz,“ souhlasil von Wonder, „a vychytralý? Možná ti to jen tak připadalo, lidé z vyspělejších realit tak mohou působit.“
„No jo, já vím, to jste mi říkali, byl z nějaké technické reality, že? Stejně potom nechápu, co dělal v takové díře.“
„Ve vesmíru, kde končila druhá světová válka, nebo v té vesnici?“ zdvihnul obočí profesor.
„Obojí.“
„Ve svém sídle vyráběl atomové zbraně, prodával je Němcům a usilovně se snažil přijít na tajemství tohoto světa, říkal mu svět nula. Všechno pěkně při jednom, smolinec měl právě z této reality.“
„Docela činorodý panáček,“ pokýval hlavou JFK.
„To ano, taky se paktoval s temným hrabětem, rád by jej považoval za sobě rovného.“
„Takže zase tak chytrý nebyl, ten by si ho dal k snídani.“
„Souhlasím, hrabě X-Hawk s ním musel mít určitý záměr, musel v jeho hře mít nějakou úlohu. Vlastně si s ním hrál jako kočka s myší.“
„Co vlastně ten frantík zkoumal?“
„Průchody mezi realitami, i díky němu tu trčíme v téhle bezvýchodné situaci.“
„Takže pokud jsme to přežili my, mohl to přežít i on s těmi svými kumpány, ne?“
„Teoreticky ano, ale pochybuji o tom, my jsme prostě měli obrovské štěstí.“
„Musí přece existovat jiná možnost, jak se odsud dostat!“ ve Vincentu Vegovi zase stoupal tlak.
„Možná,“ zavrtěl se profesor na nepohodlné hospodské lavici.
To, že jej jeho přátelé museli kvůli jeho zranění přinést v náručí, jej střídavě naplňovalo depresí nad svým stavem a touhou jim to vynahradit a pomoci jim v nesnázích.
„Paralelní vesmíry jsou jako mýdlové bubliny,“ vysvětloval. „Stabilně existují ve své bublině a nic nenarušuje jejich kontinuitu. Jsou ale i universa dotýkající se jednoho, nebo dokonce hned několika svých sousedů.“
„A v místě dotyku těch bublin se tvoří ty anomálie?“ snažil se problematiku pochopit JFK.
„Ano, v takových místech se pak mohou vytvářet přírodní portály a průvodními jevy takových portálů bývají různé přírodní anomálie. Říkáme tomu lokální vírové narušení reality,“ souhlasil von Wonder.
„To všechno víme, tudy jsme přece vozili zboží, ne?“ zavrčel Vega netrpělivě.
„Vincente, zkus zapojit hlavu! Snažíme se tu s profesorem vymyslet, jak se dostat odsud. Nebo tu chceš zůstat?“
„Jen to ne! Mám závazky, a vůbec,“ mávnul rukou.
„Jen to řekni,“ popichoval ho JFK, „chceš do svého malého impéria.“
„A ty snad ne?“
„Já taky, proto si tady lámeme hlavy.“
„Když jsou teda ty přírodní přechody, na co jsme měli fantomy?“ napadlo Vegu. „Myslím v Agentuře.“
„To jsme otevírali portály řekněme hrubou silou. Bylo to sice energeticky nesmírně náročné, ale zase jsme mohli dostat lidi i techniku kam jsme potřebovali a kdy jsme chtěli,“ pokrčil rameny profesor. „Skoro kdy jsme chtěli, skoro kam jsme chtěli,“ upřesnil po chvíli. „Jak jsem již řekl, zdaleka ne do každého vesmíru existuje přirozený průchod, ty jsou spíš vzácností. Paralelní vesmíry jsou nesmírně různorodé a o jejich vztazích zdaleka ještě nevíme všechno,“ doplnil.
„Takže se nedá říct, kde takový portál hledat?“
„Podle našich současných znalostí ne,“ zavrtěl hlavou von Wonder.
„Tak nám nezbývá, než hledat ten samý, co jsme jím přišli,“ uzavřel Vega klidně.
„Vincente,“ zavrčel JFK nasupeně, „právě jsme zjistili, že nevíme ani to, jak daleko od pobřeží by to mohlo být!“
„Já přece nemyslím tenhle. Profesor řekl, že je pohyblivý v závislosti na fázi Měsíce, ne?“
„To ano,“ přisvědčil von Wonder, ale stejně jako JFK netušil, kam svou úvahou Vega míří.
„A v určité fázi Měsíce je v místě, odkud Beárt pašoval uranovou rudu,“ pokračoval Vincent v myšlence.
„No jistě!“ poskočil profesor von Wonder nadšením. „Každý úplněk se otevírá portál ve slunečním chrámu ve městě Qurillaqta. Je to portál, o kterém víme, že existuje a kam vede!“
„Tak mám pocit, že jsme tam, kde jsme byli,“ schladil jeho nadšení JFK.
„Proč?“ zeptali se Vega i von Wonder současně.
„Ví snad někdo z vás, kde jsme? Nebo kde hledat ten sluneční chrám?“
„Qurillaqta je někde vysoko v Andách. Je to město jedné ze starověkých kultur, mayské, nebo snad aztécké,“ zkoušel dát profesor von Wonder své znalosti o umístění portálu do misky na jejich stranu osudových vah.
„To může být na druhém konci světa,“ svraštil JFK čelo.
„To asi nebude!“ oponoval Vega. „Mluví se tu španělsky, jsou tu domorodci a i podle klimatu bych řekl, že jsme v jižní Americe. Tipnul bych to na západní pobřeží, ale to nevím tak jistě.“
Neznalý by užasl nad jeho pozorovacím talentem, ale JFK věděl, že pod slupkou svalnatého a tvrďácky se tvářícího Mexičana pracuje velmi bystrý mozek.
„Takže na hledání máme jen nějakých pár stovek tisíc čtverečních kilometrů,“ ušklíbnul se JFK, „ale pořád je to blíž než odněkud z Evropy,“ připustil vzápětí, když viděl nasupený Vincentův výraz.
