Na všeobecném poli sci-fi jsou v Čechách a na Moravě momentálně rozšířené především dva časopisy, Pevnost a Ikarie. Fantasy se většinou věnuje Pevnost, Ikarie bývává spojena spíš s vědeckou fantastikou. Existují i výjimky, což dokládá právě listopadové číslo. Většina povídek z per zahraničních i českých spisovatelů se přiklání k pohádkovějším tématům. Podívejme se, jak to vlastně dopadá.
Pevnost vs. Ikarie Foto: Martin Peška, Topzine.cz
Zahraniční sci-fi
Nejen pohádky, ale i legendy bývají základním kamenem fantasy. Inspiraci pravděpodobně od severských ság si vzala zřejmě Elisabeth Bearová. Rovnýma nohama se ocitáme v čase těsně po skončení bitvy. Bezejmennou dívku tíží špatné svědomí. Utekla z válečné vřavy, místo aby hrdinně padla po boku svých spolubojovníků, Odinových dětí. Jejich armáda podlehla a zbyla jen ona. Ona a raněný okřídlený hřebec v pláni pokryté Ledem řeší, co vlastně dělat dál. Může vyléčit oře, kterého si nezaslouží? Může ještě někde získat čest a důvod, proč dál žít? Autorka nás velmi pěkně vtáhne do rozjímání, aniž to nějak podbízivě řeší.
Polská fantasy se na stránkách Ikarie objevuje čím dál častěji. A to je dobře. Zatím se redakčnímu týmu povedlo vybírat kvalitní příběhy. Nejinak je tomu i v povídce Špinavé břehy. Ačkoliv je toto dílko volným pokračováním povídky Králíkárna (viz Ikarie 06/2010), není nutné dotyčný prequel znát. V tomto čísle sledujeme osudy Artura Jeleňa, který je z neznámých příčin nucen strávit ve společnosti záhadné divy Morri, která se ho snaží přesvědčit, aby v ni věřil. A zároveň v další linii vyprávění se vědci, vojáci a kněží Králíkárny snaží zabránit v přechodu zvráceného božstva z jedné linearity do té naší. Maciej Guzek mistrně splétá osudy a nechává na čtenáři, aby si některé věci sám domyslel a vychutnal si tak pointu.
Akčnější kombinaci sci-fi a fantasy předkládá Jason Sanford. Název Do stínu padáme částečně uvádí do problému tohoto světa. Z ničeho nic se totiž objevili Páráci, bytosti žijící právě ve stínech, které pokud dosáhnou na nějakého člověka, vtáhnou ho kamsi dovnitř. Dotyčného už pak samozřejmě nikdo nikdy neuvidí a co se s nešťastníky stane je otázka bez odpovědi. Ochrana proti párákům je jednoduchá – světlo. Což ale znamená mít světlo úplně všude, jakýkoliv stín může sloužit za skrýš. Velmi dobře to ví hasič, který ztratil hned při prvních kontaktech svou milovanou ženu, a který vyjíždí k různým případům se starostí o svoji pubertální dceru. Ta je páráky doslova fascinována, jako by nevěděla, jakému nebezpečí se v jejich přítomnosti vystavuje.
Harey …an experiment in reality… překvapivě ladí s Počátkem, který dorazil do našich kin letos. Otázkou samozřejmě je, kdo koho inspiroval, ale obávám se, že odpověď nebude tak jednoduchá. Někomu se pravděpodobně bude povídka líbit, ale v jiných čtenářích zůstane vítězný zážitek z Počátku, a tak z ní bude poněkud zklamán. Mattias Falke nás přivádí do zajímavého experimentu s virtuální realitou kombinovanou se sny. Harey a Kris na sobě zkouší, jaké to je pronikat hlouběji a hlouběji do dalších realit v realitách. Nebo sny ve snech? To však není příliš důležité. Výsledkem je pomalejší způsob vyprávění, v němž se naši hrdinové oddávají pochybnému pokusu bez nějakého vnějšího vypínače. Pointa bude možná pro někoho překvapivá, ale bohužel platí to, co jsem napsal výše. Ty, kdo viděli Nolanův Počátek, Falke nijak neoslní.
Česká sci-fi
Po německém zvolna plynoucím ději se dostáváme do našich krajů. Pavel Hrubý spustil poměrně akční jízdu spočívající v hledání tajemného artefaktu. Viviola, která někdy v minulosti udělala chybu a pyká za ni ve vězení, dostává nabídku, která se neodmítá. Je vyslána dotyčný artefakt nalézt. Ukáže se ale, že tato relikvie je ve skutečnosti stroj času Naše hrdinka může po získání a hlavně použití zvesela prohlásit heslo Já nejsem dnešní. S časem se samozřejmě zahrávat nemá, navíc se nám tu objevují dvě různé reality, mezi kterými lze kupodivu přecházet. Příběh je svěží a čtivý, jen ke konci padne na čtenáře pocit, že řešit zápletku vysvětlením deus ex machina není to pravé ořechové.
Buď redakce, editoři, nebo Petr Čepek sám, zapříčinili tematickou nesrovnalost. Encyklopedii Gorgonů bych očekával totiž v čísle minulém, protože právě říjnové číslo se zaobíralo příběhy šmrncnutými slanou vodou. Zážitková agentura pořádá zájezd na vzdálený ostrov, a jak bývá v takovýchto případech zvykem, začnou mizet účastníci. Děti i dospělí. Hlavní postavou je Richard, shodou okolností spolumajitel agentury, který se tento problém snaží na místě řešit. A jak bývá zvykem, nedaří se mu to a nedaří, no a jak bývá … Vynecháme-li ukázky z příručky o mořských obludách, Encyklopedie Gorgonů je téměř klasický příběh z většiny teenagerovských vyvražďovaček, jen pointa je přeci jen o něčem jiném. Úryvky mezi odstavci však bohužel dojem celistvosti dílka kazí. Možná kdyby jich bylo méně, povídka by byla kompaktnější, ale takto zbude pocit přílišné roztříštěnosti.
A to nejlepší na konec. Ať si kdo chce co chce říká, Josef Pecinovský prostě patří mezi českou sci-fi špičku. Opětovně to dokládá v povídce Stavitel, která je opravdu povedená. Stavitel je člověk putující krajem a má schopnost ovládat neživé předměty. Svoji schopnost využívá v budování většinou obydlí, ale dokáže i leccos jiné. Ten, komu takto poslouží, ovšem musí zaplatit nějakým svým časem, což pro zákazníka znamená, že umře o ten zaplacený čas dříve. Neví ale kdy, což znamená, že to může být za dlouho, ale i ihned. Společně s ním putujeme po kraji, řešíme výpomoc i konflikty, které chodí společně ruku v ruce. Jakpak dopadne žádost o pomoc s obléháním města? Dokáže postavit hradby, které by odolaly soustředěnému útoku Tatarů? A může mít někdo s takovým nadáním i učedníka? To vše doporučuji přečíst, stojí to za to.
Publicistika, filmy, vivisektor
… nabízí informace, kvalitní a dostatek. Současná ruská sci-fi je velmi poučný článek, který čtenářům nabízí i jiný pohled, než na Ljukaněnka a jeho Noční hlídku, nejznámější ruský bestseler poslední doby. Vladimír Kejval ve svém článku velmi fundovaně ukazuje možnosti východních spisovatelů.
Boris Hokr pokračuje ve svém velkém seriálu Proměny domácí fantastiky. Doporučuji právě začínajícím, či nepříliš známým autorům, neboť tématem tohoto čísla jsou Sdílené světy. Kolik z nás už zkusilo napsat třeba jen kratičkou povídku, kde vystupují postavy z již vymyšleného universa? Někdy toto sdílení expandovalo do obrovských rozměrů (napadá mě za všechny Harry Potter). A tak tedy můžeme jak číst názory tvůrců takovýchto světů (Vlado Ríša, Milena Matějková, Jan Kantůrek), tak i příběhy spolutvůrců, kterým byla nabídnuta spoluúčast (Vlado Ríša, Jiří W. Procházka, Leonard Medek, Zbyněk Holub).
Článek Třpytí se upíří na slunci? připomíná pravověrným, že vztah s upírem má jediné možné východisko, a to buď prašná podoba jednoho, nebo tuhnoucí mrtvola s dvěma dírkami v krevním řečišti toho druhého. Romantika je romantika, jen ať poblouzněné puberťačky vyhledávají bledé mladíky, ale přece jen, než série Stmívání, je mnohem lepší přístup Nočního klubu.
Z kinorecenzí vystupuje snad jen Resident Evil: Afterlife, jinak zas až tak nic moc úrody zdá se nevidět, zato knižní část je bohatá až až. Jako knihu pod lupou nám Milan Pohl představuje Popel a prach od Jaroslawa Grzedowicze, a sečtu-li polskou národnost spisovatelů vychvalovanou výše společně s nadšením recenzenta, vypadá to, že je třeba nažhavit peníze a navštívit nejbližší sci-fi knihkupectví. A abychom nešli zpátky jen s jedním úlovkem, dle pěti hvězdiček je dobré přibrat i sbírku povídek Čerpadlo 6 Paola Bacigalupiho, nebo Plavbu do Sarantia od G.G. Kaye. Zkrátka, pokud na většinu recenzentů neklesla nějaká knižní mlha, vybírat ze zajímavých svazků je možno, vypadá to na opravdu kvalitní nákup. A Vánoce se blíží.
Podle rozsahu mého článku to vypadá, že Ikarie je asi docela nadupaná, a tak zkrátím závěr. Ano, je to opravdu tak. Dle všeho sečteno a podtrženo, listopadové číslo stojí za to si alespoň přečíst.
