2 fotky 
Fanoušci polské fantastiky mohou jásat! Vyšla další, v pořadí již šestá kniha příhod o Jakubovi Vandrovcovi, tentokrát s podivným názvem Homo špiritusus. Kdo by to z toho názvu čekal – pod obálkou se nachází opět hektolitry alkoholu, tuny magie, tisíce náboženství a hodiny dobré zábavy.
Jakub Vandrovec v celé své… ehm… ošklivosti Autor: Andrzej Łaski
V knize se nachází tři krátké povídky a jedna opravdu hodně dlouhá. První dva příběhy Jakubova poslední mise a Zánět se autorovi příliš nepovedly, slabá pointa a chatrný děj, takže čtenář začne pochybovat, psal-li to skutečně TEN Pilipiuk, mistr krátkých úderných povídek. Třetí do počtu, Úpis, vrátí čtenářovi jistotu. Vhodně zvolená délka, míra ironie a trochu až absurdita celého příběhu jej pobaví a naladí na další čtení. Pilipiuk se v ní opět našel a týrání čerta několika odborníky na slovo vzatými s Jakubem v čele má svoje grády, jenže ouha. Přichází Homo špiritusus.
S obyvateli Dubinky se čtenář seznámil již dříve. Přeživší neandrtálci byli vždy vykreslováni jako Jakubovi nepřátelé a nyní nad nimi spadla klec. Křesťané je dostihli, obrátili na svou víru, ale jeden šaman uprchl a chce se pomstít apokalypsou. Jakuba najme starosta Dubinky, aby mu přivedl zpět syna, kterého uprchnuvší šaman unesl, jelikož je to jeho vnuk a má silný magický potencionál. Jakub vyráží vstříc Varšavě a tam začne panoptický kolotoč hrůz, radosti, slz i pobavení.
Dějové tornádo
Na to, že Andrzej Pilipiuk cpe do svých příběhů všechno možné, si už čtenáři zvykli, ale v knize Homo špiritusus to prostě už přehnal. Autor celý příběh překombinoval a přeplnil tolika různými motivy, že místo aby děj plynul hladce dál, čtenář se zamotává do šílených spletenců jinak velmi jednoduchého příběhu.
Přečtěte si recenzi na první knihu s Vandrovcem – Věšet může každý
Autor v knize řádí jako tornádo: skáče z jedné dimenze do druhé, točí se v začarovaných kruzích, praktikuje magii, odhaluje Vandrovcovu podstatu a tajemství jeho životní síly a to všechno na úkor srozumitelnosti děje. Kdyby se místo toho zaměřil na několik významných bodů a ty řádně rozvedl, dal jim nějaký řád, smysl a důvod, proč tam jsou, bylo by vše v pořádku. Místo toho v knize Pilipiuk hýří nápady jako sopka, která pod vyvřelinou úspěšně pohřbila sama sebe.
Jako by se autor bál, že jeho příběh už není, co býval, a tak ustavičně přidává nové a nové kousky, aniž by si uvědomil, že už jimi čtenáře dusí. Každá správná parodie má nechat svého příjemce vydechnout. Chvíli má být vážná, chvíli si rýpnout tak hluboko, aby to každý pocítil. Jenže v případě Homo špiritusus autor jednak nerýpe moc hluboko a jednak rýpe pořád, takže čtenáře neustálé povrchní ušklíbání se přestane bavit.
Všeho moc škodí
Vandrovcovy příběhy jsou vždy založeny na silné pointě, ale kvůli přehnané rozvleklosti děje pointa ztrácí účel, skoro až vyšumí a kniha skončí, aniž by si to čtenář uvědomil. A za všechno může ta zpropadená překombinovanost děje. Kdyby někdo Pilipiuka včas zastavil, půl věcí mu vyškrtal a řekl mu, ať na prázdné místo rozvine přeživší motivy, vzešel by z toho příběh jak víno.
Nadávat Vandrovcovi je ale jako bít malé štěně. Ano, jistě, děj vypadá jako strašný maglajz, ale prostě… je to Vandrovec. Alkoholem dopovaný čaroděj a exorcista amatér, jehož tajemství začal autor právě rozebírat (ale ostudně nevyužil potencionál, který mu to nabízelo). Se svým přítelem kozákem Semenem řádí po celé Varšavě. S elánem vojslavických penzistů se pouštějí do křížku se Slovany, Vikingy, neandrtálci, démony, egyptskými bohy, šamany, kněžkami, policajty a skinheady. Létají v čase i prostoru, zmenšují se a zvětšují, kradou magické lebky, oblečení, zbraně, červenou rtuť, co má účinek atomové bomby, a spoustu dalšího. Z okrajového výčtu ať si každý udělá obrázek, co za neuvěřitelně zmatený, ale kupodivu velmi zábavný bordel to v knize udělá.
Pilipiuk píše jednoduše, ale čtivě. Bez jakéhokoliv uzardění kombinuje nekombinovatelné a pak to ještě vylepší nějakým fórkem. Antihrdina Vandrovec a Semen jsou bizardní postavičky, které se skvěle doplňují. Oba jsou ješitní, každý s válečnými zkušenostmi a milující alkohol. Drobné narážky v jejich vzpomínkách z nich činí superhrdiny, aniž by tomu autor věnoval pozornost. Právě toto ledabylé předhazování kostí funguje a skvěle oživuje děj. Samotné dialogy dvou starců jsou pak kapitolou samou pro sebe. I když jsou občas strašně zmatené, působí svěže a živě.
Když to shrneme, tak Homo špiritusus vypadá jako krásný, zajímavý a zvráceně geniální záhon zarostlý plevelem, zaházený odpadky, znásilněný tlupou nadržených prasat a politý ropou k nepoznání. Kvůli tomu děj přestává fungovat celistvě a rozbíjí se na drobné miniepizodky, které na sebe náhodou navazují. Na druhou stranu, opět v nich figuruje Vandrovec a opět jsou kombinací správné porce mytologie, fantastiky a reality namíchané v takém poměru, že čtenář prostě neodolá a bude se bavit a knihu do konce dočte bez přestávky.
Pro skalní příznivce Vandrovce je stále ještě Homo špiritusus nezbytnou povinností, která jim opět ukáže jejich oblíbeného hrdinu a trochu odhalí, proč se ještě neuchlastal k smrti a jakýže to pestrý život měl jeho kamarád Semen. Pro nováčky v tomto žánru už bude Homo špiritusus velmi nestravitelné sousto.
Název originálu: Homo bimbrownikus
Český název: Homo špiritusus
Autor: Andrzej Pilipiuk
Překlad: Pavel Weigel
Obálka: Pavel Łaski
Počet stran: 312
Vazba: brožovaná
Rozměry: 125 x 195 mm
Vydal: Laser-books s.r.o., Plzeň 2011
Doporučená cena: 269 Kč
