4 fotky 
Pseudohistorický debutový fantasy román ostříleného povídkáře Míly Lince má pár chyb, ale také přináší čerstvý vítr.
Melancholický rytíř jako z pohádky Autor: Jana Šouflová
Každý čtenář má rád, když je na knize, kterou čte, něco reálného. Paradoxně, čtenář fantastiky to ocení ještě víc. Míla Linc se tak při výběru žánru fantasy nemohl zmýlit – je totiž na středověk odborníkem na slovo vzatým, a to nejenom v rámci dějepisných osobností a studenty tak neoblíbených letopočtů, ale především v atmosféře doby.
Čtěte také: Kniha Avempatha není geniální. Pozornost si ale zaslouží
Ono odporné slovo ‚pseudohistorický‘ znamená, že se autorovy příběhy odehrávají v prostředí, které je stoprocentně reálné, jen s výjimkou skutečných lokací. Ale co na tom záleží, jestli Vysočina neznamená tu Českomoravskou, když v ní muži třímají končíře a milují helmbrechtnice?
Malá epická kniha s dobovou atmosférou
„To ráno, kdy říčka Bělava přinese mrtvé tělo, se změní mnohé,“ tvrdí anotace dva roky staré domácí fantasy, prvního románu Míly Lince. Jednoduchá úvodní scéna se rozvine v příběh s několika rovinami a ‚hrou o osud světa‘, kde sice existují dva hlavní hrdinové a jejich suverénní dějové linie, ale kde se zároveň odehrává mnoho drobných osobních epizod, jež blíže charakterizují každou postavu a rozvíjejí literární svět.
Záběr Stínu Černého hvozdu mohutní s každou otočenou stránkou až do finále, které ale přesně v duchu autorova stylu není epické, ale drtivě komorní.
Lincův debutový román zaujme už jen tím, jak autor dokázal vypodobnit prostředí. Mapa na počátku knihy není jen plánem pro válečné tažení (na něž také dojde), ale především hrací deskou, na které autor vystaví silnou středověkou atmosféru. Jeho jazyk skutečně připomíná středověké legendy a písně, je plný dobových výrazů, ale přitom stále zůstává při zemi, přístupný pro moderního čtenáře.
Dialogy nejsou patetické, ale přesně takové, jaké by si je člověk představoval. Třešničku na dortu představují ilustrace v pohádkově-středověkém stylu.
Přesto je atmosféra Stínu Černého hvozdu i v jisté míře na překážku. Drobné epizody, samy o sobě silné, se do finálního vzorce skládají jen velmi pomalu, a to je na škodu. Linc navíc užívá stylu, při kterém takřka filmovým střihem přeskakuje mezi různými navzájem nesouvisejícími scénami, což nemilosrdně mate čtenáře. Výsledný obrázek epické šíře románu se dá dohromady až na samém závěru – do té doby čtenář jen váhá, zda má vůbec cenu to dočíst, protože vývoj situace mu nedává příliš velký smysl.
Pár chyb, pár dokonalostí
Ve Stínu Černého hvozdu Míla Linc dokázal, že skutečně umí psát. Jeho kniha sice má pár chyb, které ve výsledném obrázku zamrzí a způsobí, že chvíli po dočtení si člověk bude říkat, proč se tou knihou vlastně zabýval, na druhou stranu ovšem do české fantastiky přináší zase o něco svěžejší vítr – realistickou atmosféru, krásné staročeské historismy a archaismy. A zdánlivě banální příběh, v němž se ovšem skrývají všechny atributy, které obálka slibuje. Odvaha, zbabělost, intriky, láska, zrada a přátelství, vedoucí až za brány smrti.
Název originálu: Stín Černého hvozdu
Autor: Míla Linc
Obálka: Jana Šouflová
Ilustrace: Ondřej Janovský
Počet stran: 424
Rozměry: 105 x 165 mm
Vazba: brožovaná
Vydal: Straky na vrbě, Praha 2009
Doporučená cena: 225 KčHodnocení: **** (70 %)
