Dánský provokatér pokračuje v revizi žánrového filmu. Po hororovém Antikristovi zničí veškeré představy o tom, jak má vypadat katastrofický film.
Šťastný ženich a smutná nevěsta, Zdroj: distributor filmu
Nevěsta drží kytici konvalinek a pluje na zádech po potoce. Kůň se boří do na první pohled pevné travnaté země golfového hřiště. Matka svírá v náručí svého syna. Obří planeta pohlcuje malou a zranitelnou Zemi. Na pozadí hřmí hudba z opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Nový film Larse von Triera, Melancholia, nenechá diváka od prvních minut na pochybách, že dánský režisér natočil opět něco výjimečného.
Rozklad planety i žánru
Žánrový film funguje podle určitých pravidel, která mohou zahrnovat podobný příběh, prostředí, postavy, rekvizity, kostýmy a tak dále. Divák jde na horor a očekává, že na plátně v potocích krve zemře určitý počet lidí nebo minimálně určitému počtu bude smrt hrozit. Obdobně v katastrofickém filmu může počítat se značným počtem velkolepých scén, hrdinskými oběťmi, a hlavně s Američany, kteří na poslední chvíli všechny zachrání. Drobnosti se mohou lišit, ale je to právě ona stálost a konvenčnost, která žánrové filmy prodává. To však není případ Melancholie.
Melancholia z názvu snímku se váže na jedné straně ke jménu planety, která se schovávala za Sluncem a vydala se na cestu k Zemi. Podle vědců ji má těsně minout, avšak takové výpočty jsou samozřejmě velmi složité, takže raději přemýšlejte, s kým strávit poslední dny života. Na druhé straně je melancholie diagnózou hlavní hrdinky Justine (Kirsten Dunst), která má všechny důvody k tomu, aby byla šťastná. Za muže si bere Michaela (Alexander Skarsgård) alias Erica z True Blood a její šéf ji právě povýšil. Justine však šťastná není, protože ví.
Justine v osidlech melancholie
Justine ví, kolik fazolí je v láhvi, a také, že ve vesmíru není život. Stejně jako divák navíc ví, že čas toho pozemského se chýlí ke konci. Z toho všeho a navzdory obětavé péči své starší sestry Claire (Charlotte Gainsbourg) je tedy Justine nešťastná. A divák s ní. Padá na něj tíha Justininy deprese a nevyhnutelného konce. Přitom by rád byl racionální jako zbohatlík a amatérský vědec John (Kiefer Sutherland) a věřil, že ho planeta mine. Film ho ale nutí, aby věřil předpovědím smutné nevěsty.
Vizuální orgie
Předchozí Trierův snímek Antikrist (2009) překvapil diváky sexuálními a násilnými scénami, které jsou natočeny velmi otevřeně ve srovnání s filmy v běžné kinodistribuci. Pravda, že i jmenované scény byly vizuálně nádherně vyvedeny. V Melancholii se Trier zbavil sexu a násilí, avšak krása obrazu zůstala. Zvláště záběry v exteriérech by se rozložené na jednotlivá políčka daly tisknout na plátno a věšet na zeď. Barvy obrazu jsou zářivé, syté a plné dalších významů. Planeta Melancholia je modrá, což je barva obecně považovaná za barvu smutku. Anglický idiom feeling blue pak znamená necítit se dobře, mít depresi.
Trier sice žánrové konvence katastrofického filmu boří nebo je upravuje podle svého, což ale neznamená, že divák přijde o velkolepé scény. Nejsou to však tsunami, zdvihající se do výše stovek metrů, ani obří meteority, dopadající do moře. Síla Trierových obrazů je spíše v jejich existenciální hutnosti – například devatenáctá jamka na osmnáctijamkovém golfovém hřišti.
Největší prostor dostávají, ostatně jako v naprosté většině Trierových filmů, ženské hrdinky. Ačkoli Justine je většinu času naprosto nečinná a odkázaná na pomoc své sestry, pořád je její postava na plátně zajímavější než všichni mužští hrdinové. Stejně tak Claire, která je matkou vlastnímu synovi i sestře. Michael i John jsou zde pouze do počtu, otec hlavních hrdinek (John Hurt) je trochu popleta, Justinin šéf není schopen reagovat na zjevnou urážku. Obě herečky si tuto pozornost bezpochyby zaslouží a cenu pro nejlepší herečku, kterou v Cannes obdržela Kirsten Dunst, nelze vnímat jako cenu útěchy pro Melancholii.
Očima Ondřeje Erbana: Lars von Trier tentokrát přichází s rodinným dramatem dvou sester na pozadí konce světa, stylem i způsobem vyprávění často připomínající Rodinnou oslavu svého méně slavného dánského souputníka Thomase Vinterberga. Katastrofický film jako potomek Dogma 95? Proč ne, rozhodně palec nahoru.
Hodnocení: 4****
Provokatér nebo pozér?
Na letošním Cannes se více než o šatech na červeném koberci mluvilo o Hitlerovi. Nemohl za to nikdo jiný než právě Lars von Trier, který na tiskové konferenci oznámil, že toho kluka německého v podstatě chápe. Režisérovi se asi zdálo, že se o jeho filmu málo mluví. Trier je věčný provokatér, a pokud má jeho umění bořit tabu, musí se mu naskýtat dostatečná pozornost. Což ale není omluva a jisté hranice by měly být zachovány.
V Trierově filmu i v létě sněží
Snímek Melancholia však byl natočen před tímto výstřelkem, a rozhodně mu nelze žádný pro-nacistický podtext přisoudit. Je spíše meditací nad tím, co nás dělá šťastnými, co je důležité a co naopak není. Jak tedy strávíte poslední den na planetě Zemi vy?
Melancholia (Melancholia)
Drama / Sci-fi / Mysteriózní
Dánsko / Švédsko / Francie, 2011, 130 minutRežie: Lars von Trier
Hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Alexander Skarsgård, Kiefer Sutherland, Cameron Spurr, John Hurt, Charlotte RamplingHodnocení: 4****
