3 fotky 
Ze zahraničí už nějakou dobu proudí recenze, podle nichž je Gravitace snad novým mezníkem na poli sci-fi. Něco jako 2001: Vesmírná odysea pro 21. století. Dá se však takto oslavně mluvit o něčem, co má námět scvrknutý na naprosté minimum?
To je totiž jedna z mála věcí, která se zatím Gravitaci vytýká. Že její zápletka je absolutně minimalistická – kdosi je ve vesmíru, něco se zvrtne a začíná boj o holý život, který holt nějak dopadne. Jenže právě to úzce souvisí se způsobem, jak se Alfonso Cuarón rozhodl natočit film, na kterém nechal několik let svého života.
Těžko vyprávět složitý příběh téměř 1:1
Odsýpání děje Gravitace se totiž velice blíží tomu, kolik budou ukazovat vaše hodinky. Cuarón používá na současnou kinematografii nezvykle dlouhé záběry, což logicky znamená, že když úvodní záběr trvá 17 minut, nemůže se stříhat a pomocí toho poskočit v čase.
Příběh je tak ohlodaný na kost. Skupina kosmonautů je poslána do vesmíru na poměrně rutinní misi, jenže po srážce s úlomky z odpáleného satelitu se zničí loď a Ryan Stone (Sandra Bullock) a Mattovi Kowalskému (George Clooney) zbývá jen pár minut, než jim ve skafandrech dojde kyslík. Začíná boj o život, během něhož nakonec zůstane jen jeden.
Klasické survivor drama, dalo by se říci. Jenže takto zjednodušené odvyprávění se nedá vytrhnout z kontextu mimo dějovou část. Velkou roli totiž v Gravitaci má audiovizuální složka (podobně jako ve zmíněné Vesmírně odysei).
Původního Roberta Downeyho Jr. nakonec nahradil George Clooney. A je to dobře. Zdroj: Warner Bros.
Díky úžasné práci kameramana Emmanuela Lubezkiho dopadá na diváka tíha vesmíru. Dlouhé bezchybné záběry se pohybují od obličejů kosmonautů ke hvězdám nebo až k noční tváři Země. Pomalý pohyb kamery pak střídá zběsilé točení se kolem vlastní osy, když postava Sandry Bullock vystřelí do vesmíru a nedokáže se kvůli chybějící gravitaci zastavit.
Neuvěřitelně pak působí uvědomění, že to vše se ale ve vesmíru logicky nemohlo natáčet a že jde jen o precizně udělané triky. Když si k tomu přidáme délku záběrů, musí jít snad o zázrak, že se kameraman dokázal takto pohybovat kolem herců a představovat si nekonečný vesmír, aniž by jedinkrát zaváhal.
Ve vesmíru vás nikdo křičet neuslyší
Druhá část je pak zvuková. Jak už kdysi poznamenal Ridley Scott, ve vesmíru vás nikdo křičet neuslyší. V některých částech filmu je tak naprosté ticho, přerývané leda tichým vyprávěním či dechem. Ve vypjatých momentech nastupuje elektronická hudba, kterou v emočně nejsilnějších chvílích nahrazuje orchestr. K perfektně nadávkované hudbě si navíc můžete přidat i tlumený zvuk při jakémkoliv pohybu vně vesmírných stanic.
Technická stránka je tak bezchybná a je klidně možné, že se za ni (zaslouženě) objeví i nějaké to ocenění v podobě Oscara. Minimálně nominaci však pravděpodobně shrábne i Sandra Bullock, a to nejen proto, že o výjimečné hlavní ženské role ve filmech, kterých si Akademie všímá, bývá sháňka. V dlouhých záběrech dokáže přejít od klidu do zoufalého pláče a v krátkých vlasech s minimem líčidel byste si ji s přehledem dokázali představit po boku skutečných kosmonautů.
George Clooney sice nemá tolik prostoru, ale svým klasickým Danny Ocean způsobem dokáže zahrát nikterak vlezlého, ale sympatického chlápka s charismatem, aniž by přehrával.
Film jen o člověku
Jediné menší zaváhání je pak v samotném vyznění snímku, ale to už záleží čistě na divákovi. Film totiž ukazuje pouze touhu člověka po životě a úsilí, které do toho dokáže vložit. Kromě jediné vizuálně podmanivé scény (připomínající znovuzrození) však toto téma nepřekračuje. Ačkoliv je tou hlavní, všudypřítomnou postavou vesmír, snímek se mu nijak nevěnuje a lidští hrdinové o něm mnoho nenamluví, i když už mají pocit, že to bude poslední věc, kterou uvidí.
Někdy si člověk musí sáhnout na dno.
Jenže tak to ani Cuarón nezamýšlel. Netočil novou Vesmírnou odyseu, nevkládal do svého díla příliš myšlenek o vesmíru, světu a tak vůbec. Věnoval se člověku a jeho možnostem, včetně schopnosti tyto možnosti překračovat. Na jednu stranu je to škoda, na druhou však precizně splněný cíl.
Verdikt Pavlíny Nouzové:
Někdy bohatě stačí se jen dívat a prožívat s hlavními hrdiny prázdnotu okolí. Alfonso Cuarón dokázal upustit od snahy vměstnat do sci-fi pompézní efekty, množství postav a složitý děj. Nechtěl natočit první díl nějaké ságy, jednoduše si vybral pár hodin v životě člověka a sestříhal je do vizuálně nádherného filmu. Když se chtěl Ridley Scott v Prometheovi příliš věnovat filosofii a původu člověka, nedopadl na výbornou. Cuarón postupoval ve svém sci-fi výrazně minimalističtěji a skóruje.
Hodnocení: 90 %
