RECENZE: Hobit: Šmakova dračí poušť vrací Tolkienovu světu kvalitu

Peter Jackson přichází s druhým dílem Hobita s podtitulem Šmakova dračí poušť a dokazuje divákům, že i po mírném provedení prvního dílu je stále schopen vytvořit film plný napětí a dějových zvratů.

Jen skončí úvodní scéna filmu, ve které se Peter Jackson poněkud neobratně snaží nastínit děj prvního dílu Hobita, je divák v mžiku vržen do akce. Bilbo Pytlík (Martin Freeman) se právě schovává před skřety, aby jim později s dalšími spolu putujícími trpaslíky v čele s Thorinem Pavézou (Richard Armitage) a čarodějem Gandalfem (Ian McKellen) utekl. Právě několik úvodních scén předznamenává formu a obsah celého filmu – obraz je temný a o bojové scény není nouze.

Co nenabídla Neočekávaná cesta, najdeme ve Šmakově dračí poušti

Skoro to působí, jakoby chtěl Jackson vyjet ze svých obvyklých kolejí. Do filmu totiž vložil hned několik nábojů, které nejsou typické pro něj a už vůbec ne pro autora předlohy Tolkiena. Prvním z nich je postava elfky Tauriel (Evangeline Lilly), která se v knize vůbec nevyskytuje. Stvořil tak charakter, k němuž by se hodil přívlastek Xena Středozemě. Její nebojácnost, sebevědomí a fyzické schopnosti jsou demonstrovány způsobem, který stojí až na samotné hranici vkusu.

Když pak divák ještě ke všemu zjišťuje, že se nebojácná elfka zamilovala do vzrostlejšího, avšak pohledného trpaslíka Kíliho, zoufalý příznivce Tolkiena míří ke zdi a mlátí o ni hlavou. V konečném důsledku bych to však Jacksonovi neměla za zlé. Dodal tím filmu víc hollywoodské šťávy a pravděpodobně jenom reagoval na odezvu, kterou vzbudil první díl Hobita. Právě u toho mu byla často vyčítána zbytečná infantilnost, dějová plytkost a úzkostlivé držení se knižní předlohy.

Oproti Neočekávané cestě je překvapivě věnována menší pozornost charakterovému vývoji Bilba Pytlíka. Kdyby se povedlo nějak lépe vyjádřit začátek Bilbovy posedlosti prstenem, dostal by celý film zcela jiný náboj. Jedná se však o drobnost a scéna, kdy chce Gandalfovi přiznat, že našel v Mlžných horách prsten, ale nakonec to zatají, je jednou z nejsilnější ve filmu.

Je opravdu škoda je, že takový milovník Nového Zélandu jako je Peter Jackson mu v druhém dílu Hobita nevěnuje téměř vůbec žádnou pozornost. Pokud tedy nepočítáme, že se v první polovině filmu objevily dva panoramatické záběry na nádhernou náhorní plošinu, pokrytou zeleným kobercem. Výjevy, při kterém se tajil dech i tomu největšímu cynikovi, u toho však veškerý. O to logičtější by pak bylo, kdyby se Jackson snažil více zaměřit na precizní studiovou práci. Když však Gandalf vstupuje do Temného hvozdu jsou ateliéry tak patrné, jako snad u žádného filmu Petera Jacksona nebyly.

Nikoho už pravděpodobně nepřekvapí, že obrazově nejpůsobivější scény jsou znovu ty, ve kterých se ocitáme v Elfím království. V porovnání s dílem prvním mu však není zdaleka věnována taková pozornost. Fanoušky Pána prstenů pak zajisté potěšil návrat Orlanda Blooma v roli Legolase. Bohužel nám už Orlando od Návratu krále zestárl a tak museli jeho elfí obličej vyhladit způsobem, který působí silně nepřirozeně. Kromě Elfího království, však bylo působivé i ztvárnění Jezerního města a setkání se sympatickým lodníkem Bardem (Luke Evans). Fanoušky snímku by také mohla zajímat naše soutěž o vstupenky do kina.

Verdikt Moniky Zavřelové:

Že je děj Šmakovy dračí pouště utnutý v tom nejlepším, už je jednoduše jakýmsi údělem druhých dílů trilogií. V každém případě se Jacksonovi povedlo natočit film, který sice naprosto neodpovídá své předloze, za to ale nabývá nových, filmovějších rozměrů díky přidaným zápletkám. Jediné čeho se mohl režisér vyvarovat je stopáž. Přece jen jsou dvě hodiny a tři čtvrtě pro diváka již silně unavující.

Zkrácením zbytečně prodlužovaných scén by se Jackson mohl dostat na dvě hodiny a film by zcela zajisté hned působil svižnějším dojmem.

Hodnocení: 80 %

Verdikt Oldřicha Mánerta:

Hobit je zpátky. Akčnější, zábavnější a s atmosférou vzdalující se původnímu světu Středozemě. Všechno šlape jako na drátkách, jen se režisér Peter Jackson musí potýkat s tak trochu nesmyslným natažením do tří monstrózně dlouhých dílů. Oproti předloze přidaná milostná elfí linie působí jako pěst na oko a zbytečně zpomaluje jinak dobře fungující filmové soukolí. A když přijde na řadu dialogová desetiminutovka draka Šmaka, přestáváme vnímat čas. Bohužel je divák o pár minut později z propadu do fiktivního světa vytrhnut poněkud křečovitým koncem, který sice slibuje velké věci ve třetím dílu, naneštěstí však zanechává (alespoň u autora těchto řádek) poněkud nepěknou pachuť mamonu lačného Hollywoodu. Což je jen tak mimochodem vzhledem k poselství předlohy celkem úsměvné.