Na PlayStation 3 se dostává další HD kolekce předělávek starších titulů. Tentokrát přišla řada na dva tituly z produkce japonského Team ICO. Mají co říci hráčům i dnes?
Nejvýmluvnější momentka z céleho ICO, zdroj: výrobce hry
Mohou být počítačové hry uměním srovnatelným s filmovou produkcí, nebo se jedná pouze o bezduchou zábavu znuděných teenagerů? Velká část hráčů se často pokouší své okolí přesvědčit o první variantě a vytahuje nejrůznější příklady her z historie, které se jako hluboká díla přinejmenším tváří. Z poslední doby můžeme jmenovat například výtvarně geniální Limbo nebo první Bioshock s jeho filozofickým nádechem.
Spousta hráčů je za takovéto herní úkazy vděčná, ať už z toho důvodu, že je tituly samotné baví, nebo jen proto, aby měli protiargument na věčné napadání her ze strany často neinformované veřejnosti. Japonské vývojářské studio Team ICO je hráčské veřejnosti z celého světa nadmíru sympatické. Vytváří přesně takové příklady.
RECENZE: Skyrim vás naučí, že skolit draka není žádná sranda
Tým pod vedením herního vizionáře Fumita Uedy v současnosti finišuje v práci na svém teprve třetím projektu The Last Guardian. Dva předchozí tituly mu ale zajistily takovou reputaci, na kterou mnohá studia a tvůrci nedosáhnou ani po vydání své dvacáté hry. ICO a Shadow of the Colossus jsou dnes již bez přehánění kultovními hrami a v době svého vzniku působily takřka revolučním dojmem.
Po rozjetí módní vlny vydávání HD remaků starších her na současné platformy bylo jen otázkou času, než tento fenomén postihne právě i dvojici her od Team ICO, které vyšly původně pouze pro PlayStation 2. Nyní téměř deset let od vydání první hry ICO tato kolekce dvou her konečně spatřila světlo světa.
ICO
První hrou je, jak už jsem zmínil, titul, který dal název celému studiu – ICO. Stejně tak se jmenuje i hlavní hrdina hry. Tím je malý chlapec, který měl tu smůlu a narodil se se znetvořením v podobě dvou zvířecích rohů. Kvůli tomu je Ico ostatními obyvateli jeho vesnice dopraven do tajemného hradu u moře, kde je ponechán svému osudu a uvězněn v kamenné schránce. Díky šťastné náhodě se mu ale z rakve podaří uniknout a on se sám ocitá v opuštěné pevnosti.
Po krátkém bloumání prostorami hradu zde potká na první pohled zvláštní dívku jménem Yorda. Ta má moc odemykat jinak magicky zapečetěné dveře a pro Ica tak představuje ideální společnici na útěku z kamenného vězení.
Kolosy jsou opravdu majestátní
Právě spolupráce těchto dvou charakterů je pro ICO tak příznačná. Zatímco hlavní hrdina dokáže provádět rozličné akrobatické pohyby, jako je šplhání po římsách, skákání po platformách a tak podobně, Yorda naproti tomu žádným z těchto pohybů nedisponuje. Levely tedy probíhají téměř beze zbytku v tom stylu, že se hráč v Icově kůži snaží pro Yordu vytvořit schůdnou cestu do další místnosti. Celá hra tak do určité míry funguje jako sled logických úloh ne nepodobný například Portalu a koncept je to velmi chytlavý.
Na rozdíl od něj hra ale disponuje souboji s nepřáteli. Těmi tu jsou démoni, kteří se snaží unést Yordu do své dimenze a na Icovi je, aby svoji společnici ochránil. Přesto, že to může znít jako příjemná změna oproti neustálému řešení hádanek, je soubojová část asi nejslabším článkem hry. Neustále stejné schéma boje začne za krátkou dobu nudit a navíc také frustrovat ve chvílích, kdy se démonům podaří Yordu unést.
RECENZE: Halo je jako šedesátka po plastice. Hezčí, ale pořád stará
To, co ale posunuje celou hru od statutu výborného titulu až do pozice kultu, je zpracování, v jakém je tento koncept proveden. Ve hře například nezazní jediný dialog a mluví se tu pouze smyšlenou hatmatilkou. I hudební podkres tu zazní velice výjimečně a zvukem, který vás bude doprovázet, jsou nejčastěji rozléhající se ozvěny Icových kroků, podobně jako v Limbu. Čas od času se ozve také skřehotání racků zvenku, které jako by symbolizovalo vytouženou svobodu.
I provádění Yordy skrze nástrahy jednotlivých levelů je zpracováno jednoduše, ale přesto velmi zábavně a s emotivním dopadem na hráče. Pokud totiž chce hráč svou kamarádku bezpečně dostat skrz nebezpečí, musí ji prostě chytnout za ruku a společně s ní celou úroveň projít. I takovéto detaily pomáhají prohlubovat vztah, který si časem nejen Ico, ale i hráč samotný k postavě Yordy vytvoří. A právě tento vztah je klíčovým prvkem celé hry a přenáší zážitek ze hry na další úroveň.
Shadow of the Colossus
Druhou hrou, která okupuje blu-ray disk kompilace, je Shadow of the Colossus. Ta je pojata snad ještě experimentálněji než ICO a někomu už může připadat jako pouhé umění pro umění, které už snad ani hrou není, protože v některých částech postrádá typické rysy herní produkce. Přesto pokud k ní člověk přichází s otevřenou myslí, musí ho tento kousek nadchnout.
Grafika her si pořád drží vysoký standard
Zápletka je podobně jako u ICO velice prostá. Chlapec přiváží do města mrtvou dívku, protože se doslechl, že existuje šance na její záchranu. Je k tomu zapotřebí zabití šestnácti kolosů, kteří se vyskytují ve zdejším prokletém údolí. Přesto, že je to naděje velmi nejistá, pokusí se hlavní hrdina tento úkol vykonat a vydává se na cestu.
Cesta. To je asi stěžejní pilíř celého vyprávění a zároveň herní mechanika, která hráči v Shadow of the Colossus zabere nejvíce času. Hráč totiž musí postupně dojet na šestnáct míst v rozlehlém otevřeném světě, na kterých se vyskytují zmiňovaní kolosové. A tato místa jsou od sebe poměrně výrazně vzdálena. Po cestě přitom na hráče nečekají žádní další nepřátelé, žádné nástrahy se nekonají, tato část hry postrádá jakýkoli náznak výzvy. Přesto je neuvěřitelně působivá.
RECENZE: War in the North pokračuje ve vykrádání Pána prstenů
Po cestě hlavní hrdina projíždí fantaskní, úžasně zpracovanou krajinou, která zaměstnává hráčovu fantazii a jeho mozek nejrůznějšími úvahami i přesto, že se reálně vlastně nic neděje. Chvíli hráč jede rozlehlou pustinou, o okamžik později míjí prastarou monumentální stavbu. Krajina sama o sobě dokáže citlivější povahy dojmout a hraje na pocity podobné nostalgii.
Akční a možná by se nabízelo říci i herní složku celé hry pak tvoří právě souboje s kolosy. Ti jsou vizuálně impozantní a pokud je hráč předtím neviděl například v nějakých gameplay videích, setkání s prvním z nich mu možná vyrazí dech. Jsou velkolepí jak svou velikostí, která je srovnatelná s největšími charaktery v God of War, tak svým výtvarným pojetím. To balancuje někde na pomezí organického a mechanického.
Při boji hlavní hrdina musí dosáhnout několika klíčových míst na těle kolosa, a ta většinou protnout svým mečem. Boj není ani tak bojem v pravém slova smyslu, ale spíš plošinovkovým levelem, kdy se hráč snaží vyšplhat po pohybujícím se těle gigantického tvora k těmto zranitelným bodům. Taktika je pokaždé trochu jiná, a souboj s každým kolosem je tak unikátní. Zároveň jsou některé tyto souboje velmi obtížné a provést kýžený manévr se podaří až na několikátý pokus.
[youtube_660]W8wCYFfOM0U[/youtube_660]Vizuálně jsou ovšem tato střetnutí velkolepá. Pocit, když se hráč pohybuje po těle několikasetnásobně většího tvora, který se ho snaží setřást a zabránit mu ve splnění úkolu, se nedá přirovnat k ničemu, snad kromě o několik let mladšímu God of War III. Skon ohromného tvora je pak třešničkou na dortu, kdy je hráč na jednu stranu spokojen s poražením nepřítele v tom klasickém hráčském slova smyslu, zároveň se ale vyskytují pocity lítosti nad pádem tak májestátního tvora.
Verdikt
Kolekce her od týmu ICO je možná zatím tou nejpodstatnější ze všech dosud vydaných HD remaků. Prodloužila životnost dvou úžasných her, o které by náročnější hráč rozhodně neměl přijít. Technicky jsou zpracované na vysoké úrovni a rozhodně nepůsobí nijak nepatřičně ani ve společnosti současných titulů.
V záplavě dnešních všemožných pokračování vykalkulovaných a myšlenkově sterilních produktů, které se snaží zavděčit co nejširšímu spektru hráčské populace, působí tato dvě silná autorská díla jako zjevení. ICO i Shadow of the Colossus jsou bezpochyby herním uměním a jako takovým jim patří místo ve sbírce každého herního fanouška.
Hodnocení: 90 %
- Klady: Herní mechaniky, Emotivnost, Výtvarné zpracování
- Zápory: Pro někoho možná příliš experimentální
