3 fotky 
První Insidious předvedlo, že za málo peněz lze vytvořit hodně muziky. V jeho sequelu se výchozí suma trochu navýšila, přesto se vešla do mikrorozpočtu pěti milionů dolarů. Blýskl se James Wan dalším nářezem nemilosrdného děsu?
Na účet mladého malajského režiséra už bylo pěno mnoho ód. S hororovou látkou si James Wan tyká již léta; kariéru v tomto žánru otevřel kultovním Saw, před třemi lety sklízel ovace za první díl Insidious a letos se vytasil hned se dvěma hororovými projekty – fenomenálním V zajetí démonů a nyní novým Insidious 2.
Spolu se scénáristou a dlouholetým kolegou Leigh Whannellem má Wan ve zvyku operovat s nadčasovými, oldschoolovými zápletkami z typických duchařských historek. Originalita jeho koncepcí nebývá valná, zato řemeslné zpracování je trestí nefalšovaného děsu. A celková dovednost vzít osvědčené lidské strachy a podat je neotřele dodává Wanovi punc jednoho z nejbravurnějších hororových režisérů současnosti.
Insidious 2 není v této tradici výjimkou a představuje tak další zářez na pažbě úspěšných duchařin. V pokračování příběhu plynule navazujeme na závěrečnou tečku jedničky. V řešení je vražda Elise (Lin Shaye) a rodina Lambertových se přestěhuje dočasně k Joshově matce (Barbara Hershey). Historie se však opakuje a v domě se začnou dít podivné věci. Ničemu nepomáhá fakt, že Josh (Patrick Wilson) problémy zveličuje a není ve své kůži. Dozvídáme se o pravé podstatě rodinného prokletí a vracíme se do Joshova dětství, abychom zjistili, že nic není tak, jak se na první pohled zdá.
James Wan má dar pro vykreslení děsivých oldschoolových duchů. Zdroj: FALCON
Rovnýma nohama mezi strašidla
Předně je nutno podotknout, že film funguje i jako samostatný projekt a pro jeho pochopení není znalost prvního dílu nutná. Provázání obou příběhů je ale na velmi vysoké úrovni; děj je propojen přirozeně a s citem, flashbacky jsou zručně okořeňujícím médiem. Je tedy škoda se o toto plus připravit a předchůdce snímku nezhlédnout.
Jinak se však navracíme do známého univerza elementárních bubáků, a zatímco v jedničce se strach stupňoval ve stylu Paranormal Activity, tady hupneme do estrády strašidelných zjevů hned v prvních minutách. Vyskytuje se mnohem méně okamžiků vydechnutí, strašidla jsou zde více náznaková. Chybí prvoplánové lekačky a nastoleno je abstraktnější, atmosférické pojetí strachu.
Čím je však druhé Insidious charakteristické, je mišmaš všemožných klišé, které se tvůrcům povedlo do necelých dvou hodin nacpat. Nejen, že se Lambertovi nezbavili těch ohavných stojacích hodin. Do strašidelného domu si tentokrát pořídili i blikající prádelnu, houpací lustr, samostatně hrající klavír, bubáka ve skříni, jednu uječenou dámu v bílém a mrazivé zpěvy ze záhrobí. Připojme k tomu opuštěnou nemocnici, zchátralou barabiznu a kulatý stůl a slabikář hororu je v zásadě kompletní.
Wan je pravý mistr svého řemesla
Příběhově je však dvojka rozhodně zajímavější, což je pochopitelné, protože základní kameny už byly vystavěny v prvním filmu. Psychologie postav je rozpracovaná do větší hloubky, charaktery nabývají na plasticitě a ve svižném tempu děje dodávají snímku takřka napjatě thrillerovou auru. Velmi sugestivně je zde v souvislosti s postavami ztvárněná Hlubina, která v jedničce příliš nefungovala.
U Wano-Whannellovské dvojky je již tradicí chválit formální stránku snímku. Perfektní práce s kamerovými úhly vykouzlí husí kůži i z jinak obyčejných prostor, podmanivě jsou též užity barevné palety, které posilují atmosféru jednotlivých scenérií. Hlavní devízou Insidious 2 je ovšem práce se zvukem; většinou je to právě hudební podkres, který vyděsí i navzdory méně strašidelným zjevům.
Celkově kvalitní výsledek podporují i herecké výkony. V případě Patricka Wilsona jde o vynikající výkon, v němž své schopnosti ztvárněním komplikované úlohy poctivě otestoval a obstál. Pozornost na sebe strhává i Barbara Hershey, jejíž Lorraine se vyvinula v silnou a charismatickou postavu. A ani Rose Byrne se nenechala zahanbit, ačkoli Renai není dvakrát záživně napsaným charakterem.
Taková normální rodinka s nenormálními problémy. Zdroj: FALCON
Z hororu se srandičky nedělají
Kamenem úrazu se však stává práce s humorem. Opětovné zapojení Speckse (Leigh Whannell) a Tuckera (Angus Sampson) nese kýžené ovoce – dvojice srší vtipem a poskytuje nadhled. Scéna s baseballovou pálkou snad ani nemohla být myšlenka vážně a spolehlivě rozesměje. Vyskytnou se však i nechtěně úsměvné momenty (například znovuobjevení Elise), jež dělají z Insidious 2 místy až komediální horor.
Zavilí fanoušci, kteří první díl oceňovali zejména kvůli prvotřídním lekačkám, u druhého pokračování patrně nezaplesají; snímek se zkrátka nese v odlišném pojetí. Potěšeny však budou širší masy, které se chtějí seznámit s psycho žánrovkou, a příznivci prvního dílu se zájmem o hlubší analýzu postav.
Verdikt Petry Štěpánkové:
Těžko srovnávat, zda je druhé pokračování Insidious děsivější než jeho předchůdce. Operuje s jiným typem strachu a působit může na odlišnou cílovou skupinu. Insidious 2 má všech pět pohromadě – skvělé audio, rozpracované postavy, jednoduchou zápletku, hrůzné bubáky a dva šikovné synáčky s plechovkovým telefonem (no nejsou to drahoušci?). I když těžko říct, jestli strašidelnější než všechny potvory není spíš nebohý chlapec v dívčích šatech.
Jako rozlučka s hororem je snímek Wanovou chloubou. A kdo by po práci tohoto žánrového umělce přece jen tesknil, může se těšit na jeho chystanou produkci hororů Demonic a Crawlspace.
Hodnocení: 70%
