Osoba Jiřího Kulhánka svého času platila za ultimativního krále české akční fantastiky. Jeho knihy jsou krvavé, morbidní, cynické, vtipné, šílené a čtou se jedním dechem. Jen v případě Divokých a zlých mají čtyři svazky.
Pozor, sem mohou jen motorkáři. Střílí se tu, podpaluje a hláškuje Autor: Juraj Maxon
Kdysi, v době, kdy ještě česká fantastika neměla Štěpána Kopřivu, Petru Neomillnerovou nebo sérii John Francis Kovář, v době, kdy mnoho knih Miroslava Žambocha ještě čekalo na vydání a ani Kulhánkovo nejslavnější dílo Noční klub ještě nespatřilo světlo světa, se na pultech knihkupectví objevila čtyřdílná série, která slibovala to, co autorovi vždycky šlo nejlépe – a to v celkovém objemu přes tisíc stran. Proč stojí Divocí a zlí v autorově tvorbě tak trochu bokem?
Zpátky do nepříjemné současnosti
Seznamte se, to je Patejl. Patejl pochází spolu se svými dvěma společníky z třiadvacátého století a v našich časech se ocitl vlastně náhodou. Cosi se pokazilo v jeho super-ultra-úžasné lodi, která cestuje v čase i prostoru a nese název poetický název Šlupka, a tak náš hlavní hrdina musí získat dostatek prostředků, aby se dostal domů v čase, kde to ale také není nejpřívětivější. Prošla tamtudy šílená válka.
Přečtěte si: Vyhlídka na věčnost. Co nám Kulhánek přinesl tentokrát?
Naneštěstí se ovšem do jednadvacátého století dostanou kromě Patejla také vražedné stroje z budoucnosti Kyberkentaur a Křížák, které se rozhodnou zničit cokoli, co jim stojí v cestě. Vzhledem k tomu, že se poprvé objeví v centru Prahy, čtenář knihu logicky nemůže odložit, protože chce vědět, co to Kulhánek s matičkou stověžatou udělá. A vzhledem k tomu, že se oba jmenovaní zhmotní přímo Patejlovi před nosem, chudák ztracený vyslanec budoucnosti s tím asi holt bude muset mít něco do činění.
A tak začíná neskutečná bláznivá jízda, v níž se hlavní hrdina střetává s různými pozemskými policiemi, armádami oživlých mrtvol, krvežíznivými upíry, mimozemšťany, náboženskou sektou Zářícího spasitele a vojskem ze třináctého století. Samozřejmě že on je zabít nechce. Je přece, jak sám s oblibou říká, pan Hodný.
Až příliš překombinované
Čtenářská popularita série Divocí a zlí se pohybuje někde na stejné úrovni jako obliba dosud poslední Kulhánkovy knihy Stroncium. Jinými slovy: je to dobré, ale… Většina čtenářů stručně prohlásí, že bezkonkurenčně nejlepší je stejně upírský Noční klub, který obsahuje tak akorát všech možných spisovatelských ingrediencí. A když chce člověk zapátrat po něčem srovnatelně dobrém, ať vytáhne ze šrajtofle zbytečné dva tisíce a pořídí si na nějaké aukci historický výtisk autorových prvních románů, jejichž druhá vydání a dotisky nikdy nevyšly a ani nikdy nevyjdou.
Šťouravý recenzent se ale zeptá, proč si vlastně třetí počin Jiřího Kulhánka nevede tak dobře, jak by měl. Když člověk pomine skutečnost, že to má čtyři díly, což samo o sobě může některé neknihomoly odradit, narazí na jednu důležitou věc. Autor se v sérii jednoduše příliš zamotal. Všechny čtyři svazky obsahují dechberoucí pasáže, při nichž čtenář nestačí valit bulvy, jaké neskutečné dějové zvraty a originální zadní dvířka si spisovatel vystavěl, ale všechny také obsahují pomalejší a nudnější pasáže, v nichž se najednou všechno zastaví, jako kdyby měl zrovna teď král Jiří autorský blok.
Mnohem horší však je fakt, že ačkoli série má jakýsi svůj cíl, za kterým by hrdinové teoreticky měli jít, dost často na něj kašle a jde si vlastní, nápaditou a zábavnou, ale zároveň nesmyslnou a otravnou cestou, z níž není většina hltačů stránek zrovna nadšená. Finálním hřebíkem do rakve série je pak fakt, že po všech těch stranách se příběh uzavře neuspokojivě, tak šíleně, že už je to moc i na Kulhánka samotného. Navíc, mnoho otázek zůstane nezodpovězených a za závěrečnou větu by mnoho lidí střílelo autorovým směrem.
Stále to má něco do sebe
Se Stronciem ovšem Divocí a zlí sdílí ještě jednu – a snad tu nejpodstatnější – charakteristiku. Je to Kulhánek. Je to série napsaná tak živě, že svého čtenáře na počátku prvního dílu vcucne a na konci čtvrtého vyplivne jako by se nic nestalo a ještě si to sama užívá.
Kulhánek píše o zbraních a o zabíjení, ale je to literatura nadívaná sarkasmem a prostým vtipem, jakým oplývá jen málo domácích či zahraničních spisovatelů. Je to literatura braková, avšak stylem autora výjimečná, sloužící k procvičení bránice, k vymytí mozku. K dlouhým zimním nocím v útulném křesle a cestám z Ostravy do Plzně autobusem.
A jako taková, i přestože existují nějaké lepší literatury, funguje báječně.
Název originálu: Divocí a zlí (Čas mrtvých, Hardcore, Temný prorok, Kříže)
Autor: Jiří Kulhánek
Počet stran: 265/267/254/298
Vazba: brožovaná
Vydal: Klub Julese Vernea, Praha 1998-2000 a 2004-2005Hodnocení: *** (60 %)
