4 fotky 
Základem novely Jak zacházet s nemrtvými od Johna Ajvida Lindqvista je, jak název napovídá, klasický hororový motiv povstání občanů nacházejících se v různých stádiích rozkladu. Lindqvist, přestože zachoval všechny prvky zombie hororů, tento fantaskní motiv rozvinul, využil jeho potenciál a ve své knize se otírá o aktuální a velmi reálné problémy.
Základem novely Jak zacházet s nemrtvými je klasický hororový motiv. Zdroj: výřez ze zahraniční obálky
Povstání nemrtvých nemá v této knize rozměr celosvětové apokalypsy (jak by si to některé postavy přály), ale naopak jde o šlamastiku lokálního charakteru. Lindqvist nekonfrontuje s navrátilci z hrobů celé lidstvo, ale jen jedno město, konkrétně Stockholm a jeho obyvatele. Nemrtvých je málo a jsou to navíc jen neškodní slabomyslní smraďoši, takže není důvod k obvyklým masakrům.
John Ajvide Lindqvist
Narodil se v roce 1968. Dříve se živil jako kouzelník a bavič, ale díky svému debutu Ať vejde ten pravý (česky vydalo Argo v roce 2010) se prosadil také jako spisovatel. Jeho knihy byly přeloženy do 29 jazyků světa. Kniha Ať vejde ten pravý byla zfilmována podle autorova vlastního scénáře.
Nejde tedy o to, jak nemrtvé zlikvidovat, ale jak s nemrtvými zacházet. Tuto otázku si kladou nejen uřády, které řeší například právní status nemrtvých, ale hlavně rodiny oněch nemrtvých, které se s (ne)smrtí svých blízkých musí vyrovnávat. Právě provinčnost a vlastně bezvýznamnost celé události autorovi dobře umožňuje pozornost jejich směrem zaměřit.
Běžná rodina = běžná klišé
Jak obtížné je vyrovnat se s faktem, že náš blízký není mrtvý, ale není ani živý a jen velmi málo se podobá člověku, kterého jsme kdysi znali, zjišťují tři rodiny, jejichž příběhy sledujeme.
Čtěte také: Čeká nás Noc až na věky. V knize od Hogana a del Tora
Autor se zjevně snažil vytvořit nějaké běžné průměrné rodiny a postavy mající plno obvyklých a dobře známých vnitřních konfliktů, bolestí a chyb, které jejich potýkání se s už tak obtížnou situací ještě dostatečně dramatizují. Výsledkem jsou bohužel docela povrchní a stereotypní modely lidí s tisíckrát obehranými problémy a mindráky, v čele s pubertální fanynkou Marilyna Mansona Florou revoltující proti konzumní společnosti a svým rodičům. Ta způsobem, jakým se snaží být nekonformní a jít si svou vlastní cestou, naplňuje nechtěně ty nejotravnější možná klišé – pravda, ve skutečném životě nijak neobvyklá.
Na druhou stranu povrchně vykreslené postavy takto fungují v tom smyslu, že s nimi čtenář nemá šanci jakkoli sympatizovat nebo jim fandit, ale pouze s nimi vzhledem k traumatu, které zažívají, soucítit. Do popředí se tak dostává ono absurdní trauma.
Smrt není to nejhorší
Smrt člena rodiny, se kterou se postavy v knize pokoušejí vyrovnat, je pochopitelně strašlivá a smutná událost. Jediný možný způsob, jak se s ní vyrovnat, je pokusit se přijmout jednosměrný řád života a smrti a se zemřelým se rozloučit (třeba na pohřbu). O nesnadnosti něčeho takového jistě netřeba žvanit.
Tenká hranice mezi životem a smrtí se však v případě nemrtvých nesmyslně rozostřila a nemrtví na této hranici uvízli. Jejich rodiny tak nemají šanci se s nimi rozloučit, ale ani s nimi žít. Ti, které nejvíce milují, se stávají zároveň jejich největším hororem.
Sledujeme tři rodiny – jedné (ne)zemřel syn, druhé dědeček a manžel už léta zničený Alzheimerovou chorobou a třetí rodině (ne)zemřela manželka a matka. Autor mistrně odlišil způsob, jakým je s každým z nemrtvých různé generace a rodinné funkce zacházeno, jak k nim jejich rodiny přistupují.
Katarze, jakou pak na konci knihy všechny postavy zažívají, by byla katarzí i pro ty, kteří usilují o právo na eutanázii, pro ty, jejichž blízký vlivem nemoci nebo nehody už duševně dávno není tím, kým byl, nebo je léta udržován na přístrojích ve vegetativním stavu.
Mediální abstrakce
S osobní nepřenositelnou tragédií, kterou všichni zúčastnění zažívají v knize, ostře a přesně kontrastuje způsob, jakým o povstání nemrtvých informují média. Mediální svět do knihy probleskuje v podobě fiktivních, jakoby namátkově vybraných úryvků zpráv, reportáží (se kterými Lindqvistovi pomáhal skutečný novinový redaktor) nebo diskuzí z různých typů médií zařazených autorem mezi jednotlivé kapitoly.
Přečtěte si: Čtivá kniha Noční rasa od C. Barkera je fascinujícím hororem
Lindqvist naznačuje, jak se sebestrašnější a sebeneuvěřitelnější skutečnosti stávají v médiích pouhým informačním materiálem, a jak se v rukou profesionálních rutinérů tento materiál přeměňuje v odosobněný, byť dramatický, abstraktní obraz reality (viz obvyklou posedlost médii sčítáním mrtvých vyvolávající hrůzu, nikoli však soucit s mrtvými – například v aktuálním případě otrav metylalkoholem).
Zpět k úsvitu zombie žánru
Pro fanoušky zombie hororů je dobrou zprávou, že John A. Lindqvist nezapomněl na filmového režiséra George A. Romera, který žánr definoval v šedesátých letech filmem Noc oživlých mrtvol a který pak natočil další klasiku žánru Úsvit mrtvých v letech sedmdesátých (nutno říct, že přestože zejména v Úsvitu se do masa krájelo vydatně, ani Romerovy filmy nebyly bezobsažnými masakry).
Mimo přímé zmínky jména klasika připomene Romera a jeho Úsvit mrtvých hned počáteční úvaha (byť poněkud prvoplánová) jedné z postav nad fotografií sochy Supermarket lady od Duane Hansona vypichující mátožnou mrtvolnost lidí korzujících v supermarketech – už Romero si všiml podivného způsobu, jakým se nakupující pohybují a Úsvit se prakticky celý odehrává v obchodním domě, ve kterém zákazníky nahradili jen o něco ošklivější a mrzutější zombíci.
I v knize Jak zacházet s nemrtvými se nakonec zombie trochu naštvou, a tak dojde i na ošklivá střetnutí a nepříjemné kousance. Ty jsou však jen pro úplnost.
Název originálu: Hanteringen av odöda
Český název: Jak zacházet s nemrtvými
Autor: John Ajvide Lindqvist
Obálka: s použitím fotografie Viktora Kopasze navrhl Libor Beránek
Překlad: Jana Holá
Počet stran: 326,
Vydal: Argo, 2012Hodnocení: **** (80 %)
