4 fotky 
Stín Černého hvozdu a právě noví Mrtví muži netančí, dvojice knih Míly Lince z ‚pseudostředověkého prostředí už teď patří mezi perly české fantastiky. Proč?
Na obálce vypadá Černý hvozd skoro rozjuchaně. Ne tak v příběhu... Autor: Jana Šouflová
Ve svém debutovém románu zavedl Míla Linc své čtenáře do okolí Vysočiny, zapadlého kouta velkého císařství, po kterém se rozlézá zlý Stín Černého hvozdu, který do sebe nepustí nic a nikoho. Jen pár kroků od jeho stromů se odehrávaly bitvy na jazyky i na meče.
Přečtěte si recenzi prvního dílu nazvaného Stín Černého hvozdu
Nejdůležitější byl ovšem na knize fakt, že si dal autor záležet na dobové atmosféře, včetně svého jazyka. Zakládá si sice na tom, aby mu rozuměl i moderní čtenář, ale pašuje na stránky i historické výrazy, které dodnes přetrvaly jen v zaprášených knihovnách. Na těchto po(d)kladech pak vytvořil příběh s epickým záběrem, kde ale dostávají prostor i komorní scény.
Mrtví tančí lépe než stíny
Mrtví muži netančí, aktuální přírůstek do fondu české fantastické literatury, jsou oproti předcházející knize asi jako Conan proti Pánovi prstenů – ačkoli obě přirovnání notně pokulhávají. Autor zvolil oproti svému debutovému románu naprosto opačný postup: hrdiny jsou tři muži, každý s vlastním příběhem, kteří se vydávají na cestu hluboko do Černého hvozdu.
Boj o osud světa, velký symbol první knihy, se pak vynoří jen tak mimochodem, ovšem zcela v rovnováze s logikou vyprávění. Lincova novinka zrychlila a to je jak dobře, tak špatně. Už jen kvůli dobovým výrazům – je jich méně.
Pokud byl Stín Černého hvozdu zajímavou a osvěžující knihou v kontextu české (ale i zahraniční) fantastiky, Mrtví muži netančí jsou ještě lepší. Jiný způsob vyprávění (a samozřejmě autorský vývoj) spisovateli dovolil, aby z hlavních postav udělal ještě silnější a zajímavější charaktery, které čtenáře opravdu zaujmou. V kombinaci s faktem, že autor osekal drobné dějové odbočky na nezbytné minimum, a přitom neztrácí schopnost vždy se vytasit s originálním nápadem, nad kterým čtenář vždy uznale protáhne obličej, nelze než útlejší z dvojice knih hltat stránku po stránce.
Jedinou překážkou pro nový román Míly Lince proto zůstává fakt, že ústřední komorní příběh (ač vyšperkovaný takřka k dokonalosti) je tak komorní, že se člověk nemůže zbavit dojmu, že by se vešel do rozsahu kratší novely. Jako kdyby románu chyběla duše, která vyplní mezery mezi řádky. Alespoň dva bonusy v podobě časové osy a jedné doplňkové povídky v závěru knihy tak dávají tušit, že pro autorův svět bude mít zdánlivě banální zápletka nové knihy dalekosáhlé následky.
Míla Linc jako nová Petra Neomillnerová?
Díky svým dvěma dosavadním románům a několika podobně kvalitním povídkám (nemluvě o své profláklosti mezi fanoušky, kteří jezdí na cony a podobné fantastické akce) se Linc zatím profiluje jako nová a slibná hvězda domácí fantastiky, která má před sebou zajímavou budoucnost, pokud se bude držet toho, co jí jde nejlépe. Mezitím jeho texty v čele s nejnovějším románem poslouží jako výborné čtení místo štědrovečerního televizního programu.
Název originálu: Mrtví muži netančí
Autor: Míla Linc
Obálka: Jana Šouflová
Ilustrace: Ondřej Janovský
Počet stran: 304
Rozměry: 105 x 165 mm
Vazba: brožovaná
Vydal: Straky na vrbě, Praha 2011
Doporučená cena: 215 KčHodnocení: **** (70 %)
