3 fotky 
Antoine de Saint-Exupéry (hrabě) je znám po celém světě. Když už ne jeho jméno, pak alespoň jeho nejznámější novelka – Malý princ. I pro ni má pověst humanisty a mnohými bývá považován i za filozofa. A traduje se, že veškerou svou životní filozofii a moudrost přetavil do ohromného díla s názvem Citadela.
Shrnout děj Citadely by nezabralo mnoho slov. Počkat… děj? Exupéry nepsal Citadelu kvůli ději. Citadela slouží spíše jako souhrn Exupéryho myšlenek, světonázorů a podobenství. Poselství, které chtěl sdělit světu a tím mu pomoci udělat další krok.
Antoine de Saint-Exupéry
Přečtěte si medailonek autora Citadely
I proto se Citadela nečte úplně snadno. Vypráví ji vládce říše, k němuž se občas prostřednictvím promluv přidává jeho otec, bývalý vládce. Předkládá vám svá moudra a své názory na to, proč je jeho říše právě tou nejlepší. Namísto uceleného příběhu fragmenty myšlenek.
Čtení však znesnadňuje především styl, kterým vládce ke čtenáři promlouvá. Jde o styl, který jako by se snažil zadat si s biblickými podobenstvími. Spolu s Exupéryho imaginací jde o úžasné čtení, kde se lze pohupovat na vlnách autorovy fantazie a jeho slovních obratů. Jen se musíte přenést přes neuvěřitelnou a mnohdy neúnosnou dávku nabubřelosti, domýšlivosti a pyšné nafoukanosti, s kterou text předkládá. Jen on ví, jak to na světě ve skutečnosti chodí a jak by na něm bylo nejlépe, a každý by se jeho radami měl řídit.
Kniha tak působí jako nějaký kříženec mezi Machiavellim a Nietzschem. Ale to takový nepovedený kříženec, který bohužel jaksi zapomněl, že by měl ze sebe vydat nějaký komplexní myšlenkový směr a ne jen pár prázdných výkřiků do tmy. A to navíc výkřiků, které se samy vyvracejí, odporují si a od nějaké dvacáté strany už se jen dokola opakují. Říká se, že většinu filozofických knih byste dovedli shrnout do deseti stran. Citadelu do deseti vět. A to možná přeháním.
Co se týče nekomplexnosti, Citadela nekoresponduje ni s obecným obrázkem Exupéryho jako zastánce humanismu a odpůrce partikularismu, ni s obrázkem, jaký si o něm jako mysliteli utvořila většina fanoušků Malého prince (protože u něj většina oddaných Exupéryho fanoušků také skončila). Naopak u mnoha myšlenek se zdá, jako by od humanismu poodstoupil, anebo se v předchozích dílech nikdy nevyjádřil dostatečně obšírně.
Posun v jeho myšlení by mohl být dokonce v souladu s některými Exupéryho výroky. Na straně 18 znovu vytyčuje směry tam, kde se každý uvelebil na místě, což stejně jako například kapitola XXII říká, že by se nemělo stát na místě, ale hýbat dál. Trochu nám to pak může zamotat hlavu v porovnání se stranou 77, kde tvrdí, že proměna není nikdy radostná. A jestliže vás povznáším, je to dík tomu, že vás odívám do nové kůže, a natvrdo se potlouci se stranou 15, kde nenávidí to, co se mění.
Oba pohledy podtrhuje ještě mnoho podobných citátů, a chtěli-li bychom se utéci k tomu, že rozlišuje mezi změnami přirozenými a nepřirozenými, pak tu máme stranu 18, kde staví se na odpor přirozeným sklonům, protože dle strany 19 i život se staví na odpor přirozeným sklonům.
Už zde nacházíme rozpory a minimálně to, že by se život stavil na odpor přirozeným sklonům, se zdá poněkud podezřelé, ale co se týče přirozenosti či přírody, můžeme se ptát, co si o ní myslí Exupéry obecně. Dle kapitoly 19 má k přírodním jevům také respekt, ale příroda nikdy nemůže dosáhnout takové krásy a velkoleposti jako umělé lidské výrobky. A co se týče výrobků, v nich vidí lidský úděl.
V kapitole 6 poprvé zplna definuje svůj názor, že by člověk měl svůj život přetavit v nějaký statek. A to tak, že statky, jež nepřetrvají generace, pozbývají ceny. Stejně tak zasvětíme-li život něčemu jako výchova, protože když se v kapitole 10 voják snaží vychovat lišku a žije z lásky, jíž jí daruje, liška se později zamiluje a uprchne. A strana 41 o tom říká, že v lišce, jež utekla za láskou, nemohou poušti nic dát, a tedy takové plýtvání citů a času pozbývá ceny. Lépe tvořit hmotné statky, jež nás nezradí.
Čtěte také: 10 známých citátů z Exupéryho děl
Sice dovede vychválit tanec jako na straně 37, ale tanec pro panovníka či posílení táhnoucího vojska je zkrátka něco jiného než například posílení člověka pohledem na netančící krásné tělo. Kapitola 60 říká, že ženy starající se o svou krásu jsou marnivé a na rozdíl od tanečnic mužům nic nedají. Dávají jen sobě. No nevím, ale mně dovede pohled na krásnou ženu zvednout náladu mnohdy více než laciné, lascivní břišní tance. Ale co to je marnivost? Strana 144 nám poví, že marnivec je ten, kdo nechce udělat hezký hrnčířský produkt. Přesně tak. Počkat počkat… Ech?
V návaznosti na to bych měl sdělit hlavní poselství Citadely. Totiž že účelem člověka má být tvorba. Proměnit svůj život v něco, co přetrvá. A to v něco, co obohacuje říši. Občan možná nepozná, že jej naplňuje radost, když těžce pracuje pro říši, ale ve skutečnosti tomu tak je. Jde o myšlenku hezkou, že totiž člověka má naplňovat práce a ne samotný produkt, že pro něho má být největším potěšením napomáhat říši, ale v daných podmínkách se nedá přehlédnout nemalá porce naivity a utopie.
Jde totiž o machiavellistickou propagandu jediného vládce, který vše ví nejlépe, a opravdu si myslíte, že by vláda jednoho muže (nikoli člověka, muže!) mohla vyhovovat celému světu? Ukažte mi jediný příklad v minulosti, kdy taková diktatura vedla ke spokojenosti obyvatel. Natožpak schvaloval-li onen vůdce věci jako otroctví nebo veřejná mučení. Ačkoli má o sobě onen přemoudřelý furiant velké mínění, když tvrdí, že po jeho návštěvě u běžného chudáka bude ukazovat pravnukům místo, kde jsem seděl, jak píše na straně 138, asi by to tak v daných podmínkách úplně nefungovalo.
Moc by takovému respektu zařícího intelektu führera nepomohl ani jeho odpor k rovnosti. Rovnosti se vysmívá a naopak vychvaluje zásadně kastovní, třídní společnost, jak říká již v kapitole 15 a opakuje zhruba ob deset stran. Ale že se s nerovností málokdy někdo spokojí, jej nikterak neobtěžuje, protože již na straně 55 se vyjadřuje o tom, že jej rozepře mezi jeho lidmi nijak nezajímají. Jak chcete ale vystavět stabilní říši na lidech, kteří se mezi sebou nikdy nedohodnou?
Logiku však Exupéry považuje za hnilobu mysli. Vzdělanost pak jako její naprostý úpadek. Po celou dobu knihy se vysmívá všem geometrům a počtářům a zatracuje vzdělance jako největší z poklesků lidství, kteří se nikdy nestanou opravdovými lidmi. V kapitole 78 se pak začne objevovat geometr, ke kterému cítí respekt, ale to jde o jediného inteligentního vzdělance v knize, který navíc na scénu přichází po stovkách stran dštění síry na jemu podobné.
Jak by chtěl v takovém prostředí udržet říši stabilní? Poví vám, že zkrátka cítí, jak na to. A to i přes lhostejnost, s jakou k budoucnosti přistupuje. Na straně 69 tvrdí, že starat se o budoucnost je klam a marnost a začíná po vzoru dnešních studentů druhého stupně základní školy tvrdit, že bychom měli žít jen pro přítomnost. Kdo by přece nechtěl žít v říši, kde vládce považuje zájem o budoucnost za nedostatek fištrónu? Kapitola 57 pak ovšem poví, že přítomnost se nabízí jako materiál naházený k nohám stavitele a je na vás, ukout z ní budoucnost.
Pozoruhodně působí především Exupéryho vztah k ženám. Čtenář cosi začne tušit, když jim poví již na straně 15 , že jejich pramenem není nic jiného než zrozené děti. Dobře. Ale od strany 31 už plní víceméně každou stranu něčím, co už je trochu za hranou a vážně byste v tom humanismus hledali jen těžko. Tam dojde k rabování oázy, kde svým bojovníkům svoluje chopit se místních žen, neboť jsou k zajetí stvořené. Že vás prý možná ze začátku budou nenávidět, ale po čase se do vás zamilují. Omlouvám se, možná jsem měkkota, ale v onom chopení tak nějak cítím obhajobu znásilnění a ani stockholmský syndrom jej v mých očích neopravňuje. Především pak ne, když již na stranách 11 a 12 obhajuje to, že cizoložná žena by se měla ukamenovat.
Vzhledem k tomu, že tolikrát z textu vyplývá, že žije v polygynii (například strana 110), nemohu se ubránit pocitu pokrytectví a mnohdy až misogynie. Pokud se ale rozhodnete ve své shovívavosti cizoložnou manželku neukamenovat, pak ji dle návodu ze strany 55 buď odevzdejte zpátky nebo zapuďte. O drobet hezčí osud mají i velbloudi, které o větu dříve alespoň jen navrací a nezapuzuje.
Čtěte také: Recenze Malého prince
V kapitole 50 deklaruje, že ženám nejde jen o nic jiného, než tě odlákat, abys s nimi zůstal, což nesmíš. S tím koresponduje citát ze strany 123, že žena ti bude například vyčítat všechno, co věnuješ něčemu jinému než jí. Přesto v oné 50. kapitole dovede ocenit alespoň to, že jsou dobré válečníkům, protože obětuje-li se pro říši válečník milující, jde o větší oběť než u nemilujícího.
Z Exupéryho vztahu k ženám by se zvedal kufr mnoha feministkám. Ale musí se mu nechat, že v podobě vladaře si dovedl zamilovat i své otrokyně, což je od něj zase hezké, nemyslíte? Jaký to osvícený člověk dvacátého století! A občas to nezní tak špatně, dokud nedočtete celý odstavec, viz strana 391, kde žena tě špiní kvůli tvé minulosti, kvůli tvým touhám, kvůli tvé víře. Nemá cenu se tomu obviňování bránit. Daruj jí smaragdový náramek. Nebo ji zmrskej.
Ano, možná byste mohli s oním vůdcem nesouhlasit, ale víc byste asi nezmohli. Protože na straně 153 se chvástá, že pohrdá každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty. No, to může o jeho názorech a otevřenosti mnohé vysvětlovat, ale proč pak od ostatních argumentování a podkládání důkazy vyžaduje, jako na straně 171? Odmítám s tebou hovořit, jestliže svou řeč nenaplníš takovým smyslem, aby se dala potvrdit nebo vyvrátit.
Citadela bohužel mnohokrát může vzbudit negativní emoce. Působí to jako čtení letáčku něčí politické kampaně (nebo i náboženské, kdy se například na straně 160 snaží obhájit existenci Boha zcela prázdným rétorickým cvičením, že Bůh, který vyhoví modlitbě, není Bohem, že by měl modlitby dokonce správně ignorovat, neboť vyhovět by bylo pod jeho úroveň, a že velikost modlitby spočívá v tom, že na ni nepřichází odpověď).
Dokonce by se dala shrnout i do podobné délky, protože přináší nějakých pět nebo deset myšlenek reprezentovaných na nějakých prvních dvaceti stranách, a následně se po dalších čtyři sta dvacet stran jen opakuje. Nemůžeme ani tvrdit, že by říkal stejná sdělení jinými slovy. Říká stejná sdělení stejnými slovy. Pořád dokola. Jediná výhoda takové úmorné autorské bezmoci je snad jen to, že stránky hněv otupí.
Po čase už ve čtenáři nevzněcuje žádné emoce, ale vrhá jej do náruče letargie, kdy jen apaticky čte jednu opakující se frázi za druhou. Frázi, která jen hezčím způsobem říká třeba to, že co tě nezabije, to tě posílí. Jo, hezké, ale asi ani ve čtyřicátých letech dvacátého století nešlo zrovna o přelomovou myšlenku.
Čeho také s dalšími stránkami přibývá, toť zcela prázdné plácání. Ano, v době, kdy by vám bylo dvanáct, s nimi můžete oslňovat brýlaté spolužačky, ale to jen proto, že se zdají hluboké, ale ve skutečnosti je jejich sdělovací hodnota nulová. Strana 247: Nízké činy nacházejí prostředek v nízkých duších. Ušlechtilé činy v duších ušlechtilých. Nízké činy vycházejí z nízkých pohnutek. Ušlechtilé činy z pohnutek ušlechtilých.
Redakční úpravy mohou v mnoha případech zničit dílo. Ale v jiných z něj udělat něco čitelné. Citadele by zajisté prospěly, byť by z ní vytvořily programový letáček nadějného populisty lačnícího po moci.
Čtěte také: Recenze komiksových dobrodružství Malého prince
V Citadele se zkrátka nesetkáte s Exupérym tak, jak ho očekáváte. Možná jde o nejosobnější dílo, lichotivější by byl ale Exupéryho obrázek z Malého prince, zdánlivě jednoduché knížečky s pár hezkými myšlenkami, než zdánlivě nové svaté knihy s naprostým minimem poselství.
Něco najdete, ale vedle naplnění z práce, ponoukání k vnímání věcí komplexně (nevnímejte cedr jako kmen; jde o semeno, kmen, listy, větve, opět semeno, atd.) a poučení o nezbytnosti špatných kroků ke krokům dobrým toho mnoho nebude. Jen citát o tom, že silná říše popravuje, ale slabá popravováním nezesílí a nějakých šest dalších, velice nehumanistických myšlenek, opakovaných zhruba ob dvě stránky a mnohdy si protiřečících, bez jakéhokoli hlubšího pozadí než konstatování, že prostě jsou (strana téměř jakákoli).
Komu Citadelu doporučit? Chce se mi říci, že celou rozhodně nikomu. Na druhou stranu stylisticky jde o dílo vytříbené, byť rozčilujícím způsobem nabubřelé. Chcete si udělat o Exupérym opravdový obrázek? Dejte si čtyřicet stran. To stačí. Jinak se Citadele vyhněte. Doporučit se dá snad jen fanouškům cedru, protože tolik zmínek o cedru nenaleznete snad ani v encyklopedii cedrů. Na čtyřech stech padesáti stranách jsem napočítal slovo cedr osmdesátkrát, než jsem přestal počítat, a zmínku o anonymním stromě (za kterým už ten cedr cítíte) tři sta. Pak došlo místo pro čárky v zápisníku. A ano, samozřejmě se o cedrech a stromech dozvíte jen to, že je máte vnímat komplexně, že mají světlo, a že bojují o život. A ano, dozvíte se to minimálně třistaosmdesátkrát.
Originální název: Citadelle
Český název: Citadela
Autor: Antoine de Saint Exupéry
Překlad: Věra Dvořáková
Počet stran: 440
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Vyšehrad, Praha 2018
Doporučená cena: 399 Kč
