Nikdy není pozdě na to, abyste si doplnili mezery v klasice. Ani to nebývá tak těžké. Autory z povinné četby naleznete většinou v tolika vydáních, že by na jejich spočítání nestačily prsty ani průměrnéme sériovému vrahovi. Jednou edicí, která vám v tom může pomoci a ještě vám zaplnit police prvotřídní grafickou úpravou Zdeňka Zieglera, je Knihovna klasiků Odeonu. A právě zde letos vyšla klasika z nejklasičtějších, Dostojevského Idiot v novém překladu Libora Dvořáka.
Do Petěrburgu přijíždí epileptický kníže Myškin. Zde potkává ženu, která mu řekne ne, a odjíždí do Moskvy vyřídit dědictví. Vrátí se a usiluje o ruku jiné dámy. Takto by bylo možné v rychlosti shrnout Idiotův děj, a ani bychom nepřikročili k velké zkratce. Idiot si ale nezasloužil post jedné z nejznámějších knih ruské literatury svým dějem.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Představitel ruského realismu (1821 – 1881) a předchůdce takzvaného psychologického románu bývá považován za jednoho z největších velikánů nejen ruské, ale i světové literatury. K tomu ovšem málem nedošlo, protože byl spolu s Petraševci odsouzen roku 1849 k trestu smrti; ten mu byl nakonec prominut a změněn na nucené práce na Sibiři, kde začal trpět padoucnicí. Následovaly existenční problémy prohlubované Dostojevského hráčstvím, na něž si musel vydělat tím, co uměl nejlépe – psaním, do něhož se veškerá jeho zkušenost a filozofie nutně projektovala. Mezi nejznámější díla patří Idiot, Hráč, Bratři Karamazovi, Běsi či Zločin a trest.
Po dějové stránce tedy Idiot nepřináší mnohé. Zde se sluší okamžitě vyšvihnout první varování nepřipraveným čtenářům. Kdokoli hledá rozsáhlý příběh, epopej, kdokoli hledá knihu plnou zvratů, odhalení, překvapení a nedejbože akce, ať v knihkupectví sáhne o kousek vedle. Nevarovaní často čtenáři nadávají, že se Idiotových 848 stran dalo zkrátit tak na pět. Ano, dalo. Bezpochyby. Ale dozajista by se jednalo o knihu jinou jak stylem, tak i jejím vyzněním.
Idiot je románem konverzačním. A to velmi konverzačním. Ve chvíli, kdy se některá z postav rozpovídá, nečiní jí problém natáhnout svůj monolog přes čtyřicet stran. Není divu, že po knize tak často sahají divadla.
Ve svých zápiscích Dostojevskij přiznává, že neměl tušení, jakým směrem se syžet bude vyvíjet. Konal vlastně takový experiment – vrhne knížete Myškina, neviňátko každého apriori považujícího za dobrého člověka, do místnosti plné debatujících Rusů vyšších i nižších vrstev, a uvidí, kam jej to dovede.
Přiveďte vojáka a postavte ho v bitvě před hlaveň kanónu, který po něm bude střílet, a voják stejně bude doufat; jenže když tomu samému vojákovi přečtete naprosto jistý rozsudek smrti, tak zešílí nebo se rozpláče
Takový přístup vytváří velmi osobitý charakter románu. Bez předepsané osnovy se postavy vyjadřují mnohdy vznešeně, ale až příliš často nesmyslně; plácají páte přes deváté a ve svých chaotických odpovědích možná i nejednou mění svůj názor. Někdy se postavám podaří vytvořit větu, jež by stála ze tsání do kamene; někdy se rozsáhlý monolog postavy táhne poslušně z bodu A do bodu B s jasným sdělením; někdy se zamotá sám do sebe a po několika stranách z něj nevyplyne vůbec nic; někdy kombinace všeho. Autor překvapovaný stejně jako čtenář.
To má několik následků.
Za prvé z toho vyplývá jakási opravdovost. Dostojevskij dává všem přítomným postavám (opravdu přítomným, protože celá kniha je víceméně jen shrnutím několika málo společenských posezení) stejné právo zapojit se do konverzace. Rozhovor se tak přirozeně odvíjí a převaluje od tématu k tématu, od osoby k osobě. Dokonce i ve chvíli, kdy promlouvá sám autor, nepůsobí jako všemocný Bůh, ale sám sebe staví do pozice toho, kdo neví o příběhu vše. Jediné, co dnešnímu člověku nejde na mysl, je trpělivost všech postav vyslechnout ostatní, ale snad bylo tenkrát mezi ruskou smetánkou zvykem, že se na jednoduchou otázku odpovídalo patnáctiminutovým elaborátem o víře a trestu smrti.
Dále z toho plyne cosi jako gumová, elastická, ale přesto překvapivá čtivost. Přímá řeč se zpravidla čte snáze než sáhodlouhé popisy krajkování záclon, a to dokonce i když se v případě Idiota jedná o řeč nevídaných kvalit či nevídané chaotičnosti. Idiot tak na svou dobu vzniku zaskočí neočekávanou čtivostí a přestože se hovoří o tématech závažných, čtenáře z toho nerozbolí hlava. Ale pro onu spontaneitu a svobodnou vůli figurek románu se tato čtivost občas elasticky natahuje, rozmluvy začínají být příliš rozvleklé, natahované a o ničem, aby se pak guma zase smrskla a byla poddajná. Je příliš snadné nechat se některými pasážemi začít nudit.
V opačném případě ale budete odměněni Dostojevského hloubáním nad tématy vpravdě titánských rozměrů. Od dumání nad vírou se přes podstatu člověka bez problémů přesunete k lásce. Od velkého tématu k tématu ještě většímu. Až po autobiografickou padoucnici. Až po dechberoucí přemítání nad rozsudkem smrti, s nímž měl Dostojevskij také zkušenosti.
Na čtivosti knize bez nejmenších pochyb přidává překlad Libora Dvořáka, který stál na příklad i za Mrtvými dušemi z též edice. Vedle odvahy přeložit tento velký román znovu stojí za to zmínit, že Dvořákův překlad působí vznešeně, jazykově i stylisticky velmi na úrovni a lexikálně bohatě a pomáhá dokreslovat atmosféru dávných časů bez ztráty na čtivosti a především bez přílišné archaizace textu. Příklad toho, jak vytvořit text působící úctyhodným a starým dojmem, ale přesto se nevyžívající ve starém používání předložek a dnes již nesrozumitelných slovech a vazbách.
Člověk je padouch. Zvykne si na všechno
Dojem z Dvořákova překladu bohužel kazí jen přílišné množství chyb a přepisů, které lze v knize najít; to ale padá na hlavu spíše redakci, zde tedy – jakkoli mi to rve srdce – Marcele Turečkové a Jindřichu Jůzlovi.
Normálně do chyb neryji, protože mi to připadá hnidopišské a většinou se jedná jen o úhoz do špatného tlačítka klávesnice, ale v Idiotovi není problém přečíst tři stránky a objevit chybu na každé z nich (namátkou str. 381 – s jistotou matematicky skálopevnou jistotou, str. 382 – a a chystal se, str. 383 – by se k ním asi nedostali), stejně jako i při nedbalém čtením zaregistrujete dvě chyby na jedné stránce (namátkou str. 289 – a z ničeho mně nepodezírej, jsem na tebe každou minutou šíleně zlobil) nebo dokonce v jedné větě (namátkou str. 836 – Já za celou to dobu z baráku odešel akorát na hodinu, dneska ráno, jinak jsem to pořád byl s ní). Žádné hrubky, zpravidla jen překlepy (str. 773 – chroptěl skrze záchvat kašel), chybky v uvozování přímých řečí (nadbytečné uvozovky uprostřed přímé řeči na str. 267), v interpunkci (str. 475 – schází „vybranější“, společnost) nebo chybějící zvratná zájmena (str. 286 – zeptal napjatě Rogožin). Po stránce stylistické by se snad hodilo jen zredukovat příliš časté užití slova totálně, které v použitém slohu bije do očí (str. 580 – někdo může takhle totálně odhalit vlastní slabost) nebo dohlédnout na smysl některých obzvláště zapeklitých souvětí (str. 634). Normálně bych nechal šlendrián šlendriánem, ale i onen krátký výběr ukazuje, že v knize jazykově natolik vycizelované působí taková ledabylost smutně.
Dostojevského Idiot se zasloužil nového vydání. Jde o klasiku, která je svým psychologickým pojetím literaturou nadčasovou a dnes stejně platnou jako v devatenáctém století. Zcela jistě nedovede oslovit každého čtenáře, ale přistoupíte-li na Dostojevského hru, odmění vás nevšedním a možná povznášejícím zážitkem a donutí vás nad některými scénami dále hloubat. Díky Odeonu za to, že jej přináší ve své půvabné úpravě a v excelentním Dvořákově překladu.
Originální název: Идиот
Český název: Idiot
Autor: Libor Dvořák, Milan Dvořák (báseň na str. 346–347)
Překlad: Richard Podaný
Počet stran: 848
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Euromedia Group – Odeon, 2020
Doporučená cena: 599 Kč
